Ačkoliv teze o sbližování extrémů neplatí zdaleka vždycky, zejména při pohledu na nosné myšlenky té či oné ideologie, aktivita české krajní levice a krajní pravice, které obě dlouhodobě čelí neúspěchu ve svých snahách o prosazení se, směřuje ke strategickému spojenectví. To se projevuje i před nadcházejícími komunálními a senátními volbami.
Strany na okrajích politického spektra promlouvají do českého politického života již od položení základů moderního porevolučního parlamentarismu. Komunistická strana, která se jako jedna z mála v prostoru střední a východní Evropy netransformovala v sociální demokracii, ale naopak si počátkem 90. let odmítla změnit název, se stala s prostupující ekonomickou transformací reprezentantem těch voličů, kteří by se dali označit jako její poražení.
Ti měli pocit, že jim porevoluční otevření společnosti, které přineslo zásadní ekonomické a politické změny, v ničem reálně nepomohlo. A tak vztáhli své politické přesvědčení ke společenské smlouvě normalizačního komunismu, který by se dal shrnout do principu „ať se stát stará a my se za to vzdáme zájmu o věci veřejné“.
I když byla po celou první svobodnou dekádu nulová šance, že by komunisté znovu vstoupili do vlády, po její velkou část byla jejich volba hlavním viditelným vzdorem proti dominantnímu „Klausovu absolutismu“, jak proud pravicové a neoliberální proměny 90. let označil matador české porevoluční politiky Zdeněk Jičinský. Ačkoliv komunisté dosáhli nejvyššího výsledku v poslaneckých volbách až v roce 2002, kdy využili vlny nespokojenosti s opoziční smlouvou, až do té doby si udržovali víceméně stabilní podporu.
Své zástupce v parlamentu měla v té době i otevřeně rasistická krajní pravice, tu reprezentovali „kraválističtí“ (tento pojem použil ve své knize Éra nevinnosti politolog Lubomír Kopeček) republikáni Miroslava Sládka. Poslanci strany, kterými byli z velké části Sládkovi příbuzní (zejména ve volebním období 1996-1998), neváhali využívat těch nálad ve společnosti, které radikálně útočily na Romy a cizince.
Sám předseda strany proslul nejen tím, že zdemoloval svou poslaneckou lavici nebo se na mítincích pral s odpůrci, ale také výroky, za které byl později trestně stíhán. Na rozdíl od komunistů přítomnost republikánských poslanců v dolní komoře (ta horní totiž je kvůli volebnímu systému pro tyto typy stran prakticky nedostupná) nepřežila nové tisíciletí. Na rozdíl od Sládka si totiž komunisté celou svou stranu nevytunelovali a šikovného „lidového“ nacionalismu se povedlo před volbami 1998 – ve Sládkův neprospěch – využít zejména ČSSD Miloše Zemana, který sám prohlásil, že „republikáni jsou jen zdivočelí sociální demokraté“.
Spolu v nacionalismu
I když obě strany v prvních volebních obdobích zvolené Poslanecké sněmovny reprezentovaly opačné strany politického spektra, měly toho pozoruhodně mnoho společného. To se projevilo nejen na automatickém odmítání všeho, co přišlo jako návrh z vládního tábora, což byl celkem přirozený rys nesystémové opozice, zároveň ale sdílely radikální až někdy urážlivé postoje k politice Václava Havla, vyhrocený konfrontační styl nebo třeba – v té době velmi silné – společenské téma odporu proti sudetským Němcům (spojené často s antigermanismem obecně).
Odpor vyvrcholil rokem 1997, kdy Česká republika a Německo společně podepsaly deklaraci snažící se symbolicky překonat temné stíny společné historie. Ten se ale ve výsledku stal labutí písní zejména pro republikány: ještě v době podpisu smlouvy totiž vůdce strany Sládek na náměstí hřímal, že „jsme Němců zabili ve válce málo“, v roce 1998 se mu už však přes práh sněmovny znovu dostat nepodařilo. Strana skončila v dluzích a upadla do zapomnění, ačkoliv se Sládek ještě pokusil prosadit v brněnské komunální politice.
Na přístupu této nekonstruktivní opozice k Německu, který se radikálními výpady projevil ne náhodou v době, kdy Václav Havel mluvil o „blbé náladě“ ve společnosti a únavě z transformačního procesu, jako by se dalo demonstrovat hned několik definičních znaků okrajů českého politického spektra. Zatímco od komunistů bychom měli – a to nejen vlivem eurokomunistických proměn vlivných třeba ve Francii – čekat prosazování myšlenky internacionalismu a naopak odmítnutí xenofobie, ti čeští se s tímto proudem nikdy nevezli.
Tento fakt platil v 90. letech stejně jako dnes: vždy byli výrazně více nacionalističtí než jejich soudruzi z mnoha okolních zemí, což je dáno nejen charakterem minulého režimu, ale do jisté míry i homogenním pojetí národa v českém kontextu. Je tedy logické, že teze o sbližování extrémů by měla v českém prostředí zaznívat poměrně hlasitě, protože sami komunisté, často se hlásící k základním principům nacionalismu, pochybnostem o rozdílech mezi ideologiemi zavávají hlavní důvod.
Rozdíly mezi Sládkem a Grebeníčkem, v 90. let předsedy extrémních stran zastoupených v parlamentu, bychom ale jistě našli též: zatímco komunisté si ponechávali silnou stranickou strukturu doloženou tím, že přes generační posuny měli dlouhodobě nejvíce členů, organizace republikánů byla pouze do zákonného hávu oblečená moc vůdce. Zatímco komunisté ostře řečnili v parlamentu, politici republikánů rozkopali věnce od německých politiků u příležitosti lidické tryzny nebo šířili falešné letáky naznačující, že si sudetští Němci přijedou do pohraničí zpět pro své majetky.
Pokud bychom ale chtěli říct, že hra na nacionalistickou strunu v české politice je pouze stín minulosti bouřlivých devadesátek, stačí se podívat na podobu prezidentské kampaně Miloše Zemana v obou přímých volbách nebo současnou komunikaci Andreje Babiše či Tomia Okamury. Spojení komunistických politiků a otevřených nacionalistů se pak viditelně projevilo také v době migrační krize, kdy se společně pokusili strhnout ulici.
Šance na záchranu
Komunisté dobře ví, že nacionalismus se jim může volebně vyplatit, zvlášť v současné situaci, kdy přišli o parlamentní zastoupení a kdy záchrana strany vede přes to obhájit alespoň část pozic, jež doposud mají. V posledních volbách v roce 2018 získali po celé republice 1 426 zastupitelských křesel, což odpovídá zhruba čtvrtině jejich stabilního výsledku z 90. let.
Například v Brně se spojili s aktivistickým spolkem Slušní lidé, který se proslavil pochody po městě a přitáhl mnoho tamních osobností spojených s krajně pravicovou sférou: spolu se Zemanovci se tato aliance pokusí zabodovat pod názvem Restart pro Brno. V některých městských obvodech v Plzni se zase KSČM domluvila na společné kandidátce spolu s SPD, stejně jako například v Uherském Hradišti. A podobnému spojenectví se nevyhýbá ani nedávná elita komunistů: bývalý předseda strany Vojtěch Filip je lídrem kandidátky v Českých Budějovicích, kde utvořil koalici s menšími krajně pravicovými stranami, včetně Aliance národních sil, která v posledních poslaneckých volbách kandidovala dohromady spolu s krajně pravicovou Národní demokracií s akcentem na silný antivakcinační program.
I když šance nacionalistických stran v komunálních volbách roste s velikostí obce, ve které voliči k volbám jdou, pragmatičnost tohoto kroku je zjevná. Strany tím dávají voličům najevo, že jsou schopné se spolu i přes některé rozdíly domluvit. Navíc se už nyní zdá pravděpodobné, že do komunálních voleb silně zasáhnou i celostátní témata (zejména ta ekonomická), což se může antisystémovým stranám, které jsou voličům známé z celostátní politiky, ve středně velkých městech hodit.
Témat, která krajní pravici a krajní levici v současné době propojují, je kromě důrazu na kritiku ekonomického programu vlády celá řada. V pozadí by neměl zůstat ani proruský přístup, který aktéry propojuje podobně jako jejich předchůdce antigermanismus (který je sice cyklicky čas od času akcentován, ale v současné době se explicitně příliš neobjevuje) a který vystupuje do popředí tím víc, čím se ve veřejném prostoru intenzivně probírá válka na Ukrajině. I ta se dá s nacionalistickým principem propojit, antisystémové strany se totiž dlouhodobě pokoušejí zdůraznit souvislost mezi ekonomickými problémy a proukrajinskou politikou české vlády, případně „škodlivým“ sankčním mechanismem Evropské unie.
Pragmatismus spolupráce spočívá i v tom, že komunální volby pro postavení vlastních kandidátek vyžadují obecně silnou a decentralizovanou personální základnu, kterou je pro menší strany na lokální úrovni složité vybudovat. V menších obcích to nejde téměř vůbec (i když komunisté jsou dlouhodobě zrovna jednou ze stran, která mívá zastoupení i v zastupitelstvech poměrně malých obcí právě díky možnosti propojit nostalgii po minulém režimu se spolkovým životem) a v situaci, kdy se strana posunula za zorné pole každodenní parlamentní agendy, má i velké problémy s přijímáním nových členů.
Za takových podmínek dává smysl pokusit se o spojení s dalšími radikálními aktéry, kteří mají často stejné cíle, ale mnohdy jiné prostředky k jejich prosazení. Pokud se spojeným stranám v obcích, kde takto spolupracují, povede voliče přesvědčit o tom, že na lokální úrovni zároveň „vše záleží na lidech“, ale že hodnoty celostátní politiky – mezi které patří právě principy nacionalismu především – jsou pro ně důležité, může to být pro radikální voliče možná alternativa.
Logickou se pak touha po spojení krajní levice a krajní pravice jeví i z hlediska možnosti experimentovat (koalice ve volbách do zastupitelstva nemusejí překonat vyšší volební práh jako u voleb poslaneckých) nebo i z hlediska čisté politické reality: umírněné strany často i na lokální úrovni spolupráci s radikály svým politikům jednoduše zapovídají.
Krajní pravice se pokusila u voličů v posledních letech zabodovat zejména akcentem na témata související s migrační krizí nebo odporem proti covidovým opatřením a očkování. Postcovidová situace, ve které se dva měsíce před komunálními volbami nacházíme (u níž ale není zaručeno, že se znovu nepromění v zásadní zdravotní problém), však znovu odhalila její naprostou atomizaci, která je pro ní dlouhodobě typická a která vždycky znovu vypluje na povrch.
Marně bychom tak dnes na volebních lístcích hledali antiislamistická hnutí vzniklá kolem roku 2015, ale i antivakcinační blok bývalého poslance Lubomíra Volného nebo další subjekt Jany Bobošíkové. Již po několikáté volby je lídrem nacionalistů v českém prostředí SPD, které se tyto nálady podařilo absorbovat téměř v kompletní podobě. Jakákoliv konkurence, která je často ve svých postojích ještě radikálnější, zůstává daleko za ní. Platí to i pro kdysi v několika málo obcích úspěšnou Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, která je v současné politické realitě i v tomto prostředí zcela marginální záležitostí.
Příští stanice: Hrad
Už nyní vyplouvá na povrch, že spolupráce krajní levice s krajní pravicí překoná horizont komunálních voleb. Svědčí o tom třeba výběr kandidáta komunistů na post prezidenta. Strana nominovala do prezidentského klání Josefa Skálu, který kromě lpění na ultrakonzervativních principech komunismu představuje i silně nacionalistickou tvář strany. Byl to on, kdo se účastnil spolu s proruskými politiky z opačného politického spektra antimigračních shromáždění, obrany sochy maršála Koněva v Praze před jejím odstraněním nebo v posledních měsících protiukrajinských setkání. Pro komunisty se stal osobností, která je spojuje s Okamurovou SPD (kam straně utekla velká spousta voličů) a pro krajní pravicí je člověkem, „se kterým se dá u komunistů mluvit“.
Ačkoliv jeho prezidentská kampaň je téměř neviditelná a jen těžko se dá očekávat dobrý výsledek (pokud lze vůbec spoléhat na to, že se mu podaří sehnat nutných 50 000 voličů občanů), nepostrádá výše popsané společné rysy obou politických proudů, smrsknuté do hesla „kandidát vlastenců“. Zatímco v komunálních volbách komunisté kvůli roztříštěnosti našeho municipálního prostoru kombinují více strategií naráz, v prezidentské kampani vsadili všechno na jednu, nacionalistickou kartu.
V současnosti nic nenasvědčuje tomu, že by se strategie spojování levého a pravého extrému stala nevýhodnou, protože jsou oba proudy v tak silné krizi, že je pro ně úspěchem prakticky každý zisk. Stejně tak nelze očekávat, že by podobné spojování skončilo, protože potenciál voličů, kteří volají po silné autoritě a rychlém řešení, strany využívat mohou. Do jaké míry se jim to podaří, to ukážou další měsíce.
V původní verzi textu bylo uvedeno, že v senátních volbách v obvodu Brno-město má podporu KSČM i kandidátka extrémistické Národní demokracie. Informace pocházela od serveru Programy do voleb, který shromažďuje data o kandidujících subjektech. Ten se později omluvil za nepřesnost, zmíněná kandidátka podporu KSČM nemá. Za chybu se omlouváme.
