Dnes je tomu 403 let od druhé (občas označované také jako třetí) pražské defenestrace. 23. května 1618 totiž vyvrcholil vyhozením místodržících z oken Pražského hradu boj českých nekatolických stavů proti vládnoucím Habsburkům. To mělo poté za následek zahájení třicetileté války, která předznamenala vývoj v Čechách a na Moravě na další stovky let.

Po smrti císaře Rudolfa II. upevňoval jeho bratr Matyáš Habsburský pozici katolické církve. Zakázal tak například protestanské sněmy, v březnu 1618 pak nepovolil zasedání českých stavů a nařídil také zavřít některé nekatolické kostely.

Stavové si to ovšem nechtěli nechat líbit a zosnovali tajný plán, tedy veřejné zbavení života královských místodržících. Dne 23. května 1618 se společně se stovkou svých přívrženců vydali pod vedením hraběte Jindřicha Matyáše Thurna na Pražský hrad.

Zde zinscenovali improvizované soudní líčení proti dvěma ze čtyř přítomných ministrů: Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka a Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Po vzrušené debatě byli oba místodržící shledáni vinnými z rušení majestátu, nepřáteli stavů i obecného dobrého a odbojníky království Českého (a označeni za velezrádce) a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře Ludvíkova křídla Starého královského paláce.

Pád z výšky 16 metrů však defenestrovaní přežili a následně uprchli. Důležitým důkazem, že nešlo o momentální výbuch vzteku, je i fakt, že další dva přítomní členové zemské vlády – nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a Matouš Děpolt z Lobkovic byli po provedení exekuce doprovozeni v čestném průvodu z Pražského hradu do města domů do svých bytů.

Druhá pražská defenestrace (či třetí, počítáme-li i tu nejméně významnou z roku 1483) je považována za počátek českého stavovského povstání. V následujících týdnech a měsíchc totiž vypukl otevřený boj mezi stavovskými a habsburskými vojsky, který skončil bitvou na Bílé hoře v listopadu 1620. V ní byly stavy poraženy, mezitím ale rebelie spustila třicetiletou válku v celé Evropě.