Právě si prohlížíte Dokud nebudou vůči obětem příznivé podmínky, tak znásilnění nahlašovat nebudou, říká Zdráhalová ze spolku Proč jsme to nenahlásili
Zdroj: Proč jsme to nenahlásili. Foto: Aleš Král

V České republice byla podle výzkumů znásilněna každá desátá žena. Dolní odhady stanovují počet znásilnění v jediném roce na 7 tisíc, několik desítek znásilnění se tedy odehraje každý den. Přesto je nahlášeno asi jen něco mezi 3 až 10 procenty z celkového počtu znásilnění. Důvodem může být obava z reakce společnosti, sebeobviňování či skutečnost, že násilníka dobře znala. O detabuizaci zkušeností se sexualizovanými zločiny usiluje organizace Proč jsme to nenahlásili. Na sociálních sítích pomocí graficky jednotných plakátů sdílí svědectví skutečných osob, které popisují, proč se rozhodly znásilnění nenahlásit. O problémech s právní definicí znásilnění i stereotypech doprovázejících tyto zločiny hovoří členka organizace Judita Zdráhalová.

Projekt Proč jsme to nenahlásili se inspiroval v americkém Why I didn’t report. V čem vás tento projekt zaujal?

Vezmu to ze široka. Začali jsme tak, že vedoucí našeho projektu Jakub Knott objevil americký projekt. Zaujalo ho, že u náš žádný obdobný neexistuje, přestože se jedná o dobrý způsob, jakým oběti mohou zpracovávat svou zkušenost. Oslovila nás hlavě přítomnost prvku sdílení. Svolal skupinku dalších šesti lidí a začali jsme. Snažili jsme se americké Why didn’t I report několikrát zkontaktovat, ale vystupují hodně anonymně, protože plakáty s příběhy vylepují na veřejných místech ilegálně. Nepovedlo se nám se s nimi spojit. Proto transparentně uvádíme, že vycházíme z nich, ačkoliv nemáme žádnou přímou spolupráci.

Zvažovali jste i alternativu ilegálního vylepování plakátů ve veřejném prostoru?

Vůbec. Pro nás to nebyla možnost, od začátku bylo jasné, že vše chceme dělat legálně. Jde nám i o nápravu právní definice a máme cíle, které vyloženě souvisí se státním aparátem. Nezákonná cesta by pro nás nebyla vhodná. Od začátku jsme věděli, že se chceme účastnit veřejné debaty v legálním měřítku.

Začínali jsme také během první vlny covidu. Původním cílem bylo plakáty vyvěšovat ve veřejných prostorech. To, že naše primární platforma je nyní Instagram a další sociální sítě, vzniklo organicky v souvislosti s covidem. Vždy jsme ale plakáty chtěli dostávat do veřejného prostoru, skrze různé akce a události. Je to něco, na čem dál pracujeme.

Zdroj: Proč jsme to nenahlásili

S jakými ohlasy jste se setkali v českém prostředí?

Hned se nám začalo ozývat hodně lidí. Nárůst sledujících a osob, co nás podporují, byl hodně rychlý. Bylo vidět, že tato platforma je potřebná, lidé ji vyhledávají a pomáhá jim v dalším řešení jejich negativních zkušeností. Ještě dodám, že ve stejném období vznikl ještě jeden obdobný projekt. Náš cíl se trochu překrývá, ale obě platformy jsou potřebné a mají své místo ve veřejném prostoru.

(Ne)nahlásit není špatně

Co podle vaší zkušenosti patří mezi nejčastější důvody, proč lidi znásilnění a zneužití nenahlašují?

Nejčastější důvod je obrovská neinformovanost společnosti. Lidé se bojí reakce, že jim okolí nebude věřit nebo bude bagatelizovat jejich zkušenost. Právě s tím se snažíme nejvíce bojovat – vidíme velký vliv na to, jak se to oběti vůbec rozhodnou řešit. Samozřejmě že není vůbec špatně, pokud se oběť rozhodne znásilnění nebo sexuální násilí nenahlásit. Když nahlédneme do toho, jak systém funguje, tak se tomu nemůžeme divit a je to zcela logické. Proto je potřeba na této problematice nadále pracovat a usilovat o redefinici znásilnění, aby i státní orgány přistupovaly k obětem lépe a zvládaly tyto situace řešit.

Nepřiživuje ten systém právě fakt, že oběti znásilnění nenahlašují?

To je začarovaný kruh. Samozřejmě by bylo super, kdybychom to všichni nahlašovali. Ale dokud podmínky nebudou vůči obětem nastaveny příznivě, tak se to dít nebude.

Co je pro přeživší nejčastějším impulsem k tomu se svěřit?

Nejčastěji se setkáváme s tím, že si oběti až po letech uvědomí, co se jim stalo. Panuje představa o tom, jak vypadá stereotypní znásilnění. Absolutní většina znásilnění s tím ale nekoresponduje. Potom si lidé dlouho neuvědomí, že to, co se jim stalo, není v pořádku a dá se to klasifikovat jako znásilnění. Často tomu pomáhají projekty jako ten náš nebo to, že se ve veřejném prostoru otevírá debata o znásilnění. V tom je síla projektů, jako je Proč jsme to nenahlásili. Oběti vidí podobný příběh, osoby s podobnou zkušeností a vidí, že ony svou zkušenost vnímají jako sexuální násilí. Uvědomí si, že to, co se jim stalo, není v pořádku a sami sobě si to přiznají. Mohou s tím vyjít na povrch a začít své trauma nějak řešit. To je první krok.

Zdroj: Proč jsme to nenahlásili

Končí kontakt oběti s vaším projektem v momentě, kdy odešle svůj příběh? Nebo jste v kontaktu i nadále a poskytujete nějakou formu pomoci?

Nejsme odborníci a dáváme to jasně najevo. Neposkytujeme žádnou pomoc, právní ani terapeutickou. U nás se sdílí příběhy pomocí anonymních formulářů na webu, není tam žádná možnost zadat na sebe kontakt. Ani kdybychom chtěli, tak nemáme možnost se těm lidem ozvat a navázat nějakou další komunikaci či intervenci. Snad pokud se nám s příběhem svěří do zprávy, ale i tam komunikujeme jenom hodně zběžně. Rovnou odkazujeme na další pomoc, organizace typu ProFem nebo Konsent. U nás na webu vyskakuje pouze automatické okno s možnostmi, kam se oběť může obrátit. Tím to pro nás končí.

Redefinice znásilnění

Obrací se na vás i lidé, kteří si nejsou jistí, zda jsou v důsledku zažitých představ „skutečnou“ obětí?

Stává se to, ale ne moc často. Většinou když se oběť rozhodne svěřit, tak už prošla fází, kdy si uvědomila, co se stalo, a definovala svoji zkušenost jako znásilnění. Ale někdy se stane, že se ozve někdo do zpráv a řekne, že se mu něco stalo a neví, co si o tom myslet a jaké z toho mít pocity. Takoví lidé tuší, že něco není v pořádku a potřebují slyšet nějakou afirmaci toho, že se to stát nemělo a že existuje možnost dalšího (případně právního) řešení.

V rámci kampaně Nahlásil*a jsem to ale sdílíte i svědectví, ve kterých se lidé se svým příběhem rozhodli vyjít na veřejnost a většinou se setkali s negativní odezvou. Ozývají se vám i lidé s pozitivní zkušeností s policisty či okolím?

V této kampani jsme nasbírali něco kolem 60 příběhů a absolutní většina z nich je negativní. Objevily se tam ale i pozitivní zkušenosti, které jsme nechtěli vynechat. Některé ty příběhy jsme zpracovali jako komiks a tímto způsobem je i sdíleli. Minimálně dva jsou tam i pozitivní. Dáváme tím najevo, že nejen kritizujeme systém, ale ukazujeme také na existenci světlých výjimek. Ovšem většina (jak ukazuje kampaň) je skutečně negativní. A to nejen z pozice soudu či policie, ale i lékařů a terapeutů.

Jaké kroky je třeba podniknout, aby v České republice vzniklo bezpečné prostředí, kde se přeživší nebojí zločiny nahlašovat?

Je to určitě běh na dlouhou trať. Patří sem přijetí Istanbulské úmluvy i redefinice znásilnění. Jsme součástí kampaně Chce to souhlas, na které pracují Amnesty International a Konsent. To je základ, o který se momentálně snažíme nejvíce. Problém současné definice znásilnění v trestním zákoníku je samozřejmě nejvíce palčivý, ale problémem je i neproškolenost státních orgánů nebo nedostatečná sexuální výchova na školách. Edukace nejen státních složek, ale i veřejnosti. Bude to na dlouho.

Zdroj: Proč jsme to nenahlásili

V čem je problém současné definice znásilnění?

Současná definice nepomýšlí na řadu případů. Je v ní explicitně řečeno, že musí vzniknout fyzické násilí. Operuje sice s termínem zneužití bezbrannosti, ale jde jen o tzv. absolutní bezbrannost, zatímco na relativní bezbrannost vůbec nepomýšlí. Ta se přitom týká absolutní většiny takových případů. Jde například o zamrznutí během činu nebo jakoukoliv přirozenou reakci těla, která se stává často. Takový případ není dnešním zákonem klasifikován jako znásilnění. Najdeme i mezery v oblasti znásilnění v partnerských vztazích, což je také velká část případů. Redefinice je hodně důležitý krok, ale je to jen začátek.

Výzkumy ze zemí jako Velká Británie nebo Švédsko, kde je tato redefinice již nastavena (tedy operuje se na základě souhlasu, a ne fyzického násilí), ukazují, že zavedením redefinice v těchto zemích se zvyšuje počet nahlášených znásilnění. To je přesně to, o co nám jde.

Valná část veřejnosti si pod klasickou obětí znásilnění představí ženu. Sledujete v příbězích nějaký rozdíl mezi tím, jak je přistupováno k ženám a jak k mužům?

Představa veřejnosti, že oběť je žena, je skutečně dobře vidět. Určitě to přispívá k tabuizaci mužů jako obětí, ale zároveň je to představa, která do jisté míry dává smysl. 90 % obětí sexuálního násilí jsou ženy. Muži jako oběti sexuálního násilí jsou mnohem více tabuizováni, tím pádem je pro ně mnohem větší problém vyjít se zkušeností na povrch a nějak se s ní srovnávat. Za celou dobu naší existence jsme nasbírali asi 1300 příběhů. Příběhů, kde figurují muži jako oběti, jsou jednotky případů, což koresponduje i s výzkumy. I zde vidíme, jak velké je to tabu. Souvisí s kulturou toxické maskulinity, asi i s mírou homofobie, protože většina znásilnění mužů probíhá ze strany jiných mužů.

Myslíte si, že vaše práce někdy skončí? Tedy že společnost dojde do takové fáze, ve které se již přeživších nebudeme ptát, proč to nenahlásili?

Nemyslím si, že naše práce bude někdy nepotřebná. Věříme, že se situace časem zlepší natolik, že se budeme věnovat i jiným problémům, které bude třeba veřejně otevírat. Ale je to boj na dlouho, nevidíme to pozitivně.

Julie Šafová

Jsem studentkou žurnalistiky a politologie na Univerzitě Karlově. Zajímám se o politiku a miluji kulturu ve všech podobách, od těch nejčistších, po ty nejpokleslejší. Ráda se hádám i o nejmenších maličkostech. Těší mě dělat cokoliv, co má smysl. I proto jsem nadšená, že mohu být součástí takové iniciativy, jako jsou právě Studentské listy.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..