Po protestech v roce 2020 mnoho Bělorusů opustilo zemi kvůli politickému pronásledování. Někteří z aktivistů odešli na Ukrajinu, kde o dva roky později vypukla válka. Doxa zjišťovala, jak žijí Bělorusové, kteří utekli nejprve před Lukašenkovými represemi a poté před Putinovými raketami.

„Ne každý ví, co se tam skutečně děje.”

Jekatěrina pochází z města Žlobin v Gomelské oblasti. Stejně jako mnoho Bělorusů se v srpnu 2020 zúčastnila protestů, které začaly kvůli zfalšovaným prezidentským volbám. Jekatěrina měla tehdy štěstí: na shromáždění nebyla zadržena. O rok a půl později, v listopadu 2021, však byla předvolána na policii jako svědek v trestním řízení ve věci výtržnictví.

„Policie vás předvolává jako svědka. Když se dostavíte na policii, svědčíte sami proti sobě, nebo vás k tomu donutí. V každém případě, pokud tam půjdete, obviní vás z trestného činu a zakážou vám vycestovat ze země. Hlavním úkolem každého Bělorusa je nyní vyhnout se vstupu do této místnosti. A nějakým způsobem zjistit, co se děje a proč vás předvolali,“ říká Jekatěrina.

V červnu 2021 Bělorusko zpřísnilo tresty za výtržnictví. Podle nového zákona je možné dostat až čtyři roky vězení nebo pět let takzvané chemie. Jedná se o typ omezení svobody, kdy jsou odsouzení odeslání do nápravného zařízení, kde jsou nuceni pracovat. Obvykle vykonávají špatně placená místa pro nekvalifikované pracovníky.  V listopadu, kdy byla Jekatěrina předvolána na policii, dosáhl počet politických vězňů v Bělorusku 888, v prosinci jich bylo již 970.

Dva dny poté, co byla pozvána k rozhovoru s vyšetřovatelem, byla Kateryna v Kyjevě a později se usadila ve městě Irpiň. Měsíc poté bylo mnoho jejích kamarádek uvězněno za účast na shromážděních v roce 2020.

Další příběh na bělorusko-ukrajinské hranici se stal Anastasii (jméno bylo na žádost hrdinky změněno). Žena opustila zemi v prosinci 2021. Během protestů v roce 2020 byl její syn zadržen a převezen do vazební věznice na Okrestině, ale dopadlo to dobře: mladý muž nešel do vězení. Strach o něj však Anastasii dlouho bránil opustit zemi.

Rodina se při odjezdu ze země potýkala s určitými obtížemi. Cestovali na pozvání na lékařské ošetření, ale v autě, ve kterém Anastasia překračovala hranice, bylo mnoho věcí. To vzbudilo podezření běloruských pohraničníků. „Vymyslela jsem si divokou historku o tom, proč mám s sebou čtyři šicí stroje. Ohlásila jsem je, na hranicích jsem vysvětlila, že budu mít velmi vážnou operaci a můj obličej bude měsíc a půl vypadat hrozně, takže nebudu moci chodit ven a šít. Jsem v tom dobrá, mám bohatou představivost, všechno jsem vylíčila,“ směje se Anastasia.

Podle Anastasiiných vzpomínek ukrajinští pohraničníci přivítali rodinu srdečně. Ve své radosti dokonce s manželem téměř vynechali kontrolní stanoviště. Po překročení hranic odjeli do Lvova.

„Chovali se k nám skvěle.”

Obě dívky mají ukrajinské kořeny. Anastasia má otce z Ukrajiny a Jekatěrina má odtud dědečka a babičku. Jekatěrina odjela z Běloruska ve spěchu, takže neměla čas připravit si všechny potřebné dokumenty pro získání povolení k pobytu. Ale i když měla běloruský pas, Ukrajinci se k ní před válkou chovali dobře. Doufali, že se Jekatěrině nakonec podaří získat všechny potřebné dokumenty k oficiálnímu pobytu na Ukrajině.

„Všichni si byli dobře vědomi situace kolem revoluce (shromáždění v srpnu 2020, pozn. autora), všichni tyto okamžiky vítali a nebyly žádné problémy. Výdělky jsou zde mnohem vyšší a životní úroveň mnohem lepší než v Bělorusku. Vůbec nelituji, že jsem sem přijela a začala tu žít,” říká Jekatěrina. Kromě toho se ukázalo, že její pracovní pozice už neexistuje: před válkou dělala vedoucí prodeje.

Jakmile s manželem přijeli do Lvova, Anastasia předložila všechny potřebné dokumenty migrační službě ve Lvovské oblasti. Rodina se připravovala na život na novém místě.

„Měli jsme plány. Nebylo to nic velkolepého, ale měli jsme je. Sama jsem Ukrajinka, můj otec je Ukrajinec. Už jsem si připravovala dokumenty pro udělení občanství. Začaly překlady (dokumentů), našli jsme krásný dům ve Lvově. (…) Všichni se k nám chovali dobře. Ale v lednu se mě začali vyptávat: ‚Myslíš, že bude válka?‘,” vzpomíná Anastasia.

„Irpiň je velmi děsivá.”

Čtyřiadvacátého února, první den války, Jekatěrina opustila Irpiň. Společně s jedním mladíkem se vydali do sousedního města Vorzel, které se nachází mezi Bučou a Irpiní. Tam přežila okupaci.

„Všechny obchody byly vyrabované, bylo téměř nemožné sehnat jídlo. Měli jsme taková, víte, nová jídla: knedlíkový koláč. Prostě jsme rozvařili knedlíky a udělali jsme koláč. Z hlav makrel jsme vařili polévku, tedy rybí polévku. No, měli jsme takový nedostatek jídla. Všichni se o něj navzájem dělili. Chyběly základní věci: brambory, mrkev, cibule. Vařili jsme z toho, co jsme měli. Nedostala se k nám žádná humanitární pomoc: přímo vedle nás byli ruští vojáci. Kromě toho lidé z Vorzelu zaplatili peníze za evakuaci. V běloruských penězích tři až pět tisíc rublů (50 000 až 80 000 ruských rublů, tedy 20 000 až 30 000 korun, pozn. redakce). Tehdy neexistovaly žádné (humanitární) koridory, takže někteří lidé zaplatili. Ale jejich osud je neznámý: zda se jim podařilo odejít, nebo ne,” vzpomíná Jekatěrina.

„Ušla jsem kilometr, všechny tyhle ulice znám. Ale prostě jsem nemohla uvěřit, že to je město, kde jsem žila,”

Humanitární koridory se otevřely až 9. března. Obyvatelé Vorzelu se o tom nedozvěděli okamžitě, protože ruské jednotky rušily komunikaci. Druhý den, poté co první kolona aut dorazila do Kyjeva, odjely ostatní. Podle Jekatěrininých vzpomínek tam bylo mnoho aut, asi 30.

Po okupaci přišla do Irpině i mladá Běloruska. Říká, že měla štěstí: byt zůstal nepoškozený, pouze balkon byl prostřelen. Ale všechno kolem je zničené. „Irpiň je velmi děsivá. Nedávno jsem tam byla, mám fotky. Šla jsem vyčistit lednici, protože ji 72 dní nikdo neotevřel. Ušla jsem kilometr, všechny tyhle ulice znám. Ale prostě jsem nemohla uvěřit, že to je město, kde jsem žila,” říká dívka.

Anastasii se podařilo opustit Ukrajinu 28. února. Nebylo možné odjet z města hned: žena čekala na přítele z Kyjeva, který jí pomohl opustit zemi. „Nemohu opustit své blízké, požádali mě o pomoc. Cestovali čtyřiadvacet hodin. Samozřejmě jsme na ně čekali. Mohli jsme odjet hned první den. Pak jsme vyzvedli další lékařku z Běloruska. Pětadvacátého února jsme dorazili na hranice,” vzpomíná.

Anastasii se podařilo překročit hranice až o dva dny později, protože před nimi stála dlouhá fronta. Podle jejích vzpomínek většinu odcházejících tvořily mladé dívky s dětmi v náručí, kterým aktivně pomáhala. „Viděli jsme všechno: zkorumpované policisty, kteří za peníze dostávali lidi na začátek fronty, ženy s dětmi. Já jsem chodila pomáhat. (…) Byla tam třeba unavená holka s dítětem, která potřebovala pomoct přivézt auto, protože se neměla s kým v řízení vystřídat. Druhá žena s dětmi nevěděla kam na záchod. Pokud opustíte frontu, může se stát, že vás někdo přeskočí,” říká Anastasia.

„Ať mi zavolají na Ukrajinu, jsem tady.“

Doma v Bělorusku měla Jekatěrina matku. Zemřela 25. května. Ještě téhož dne přišli policisté za známými a příbuznými, aby zjistili, kde se dívka nyní nachází.

„Řekla jsem, že nemám žádná tajemství, ať mi zavolají na Ukrajinu, jsem tady. Nechtějí mě kontaktovat, zavolat mi. Jsem připravena, chci si nahrávat všechny rozhovory s vyšetřovatelem nebo s tím, kdo od policie mi zavolá. Čekám na jejich telefonát. Ale nikdo nevolá,” vysvětluje Jekatěrina.

„S matkou nekomunikuji. S nikým, kdo podporuje Lukašenka, nekomunikuji. Nezáleží na tom, kdo to je,”

Anastasia má matku v Gomelské oblasti na hranicích s Ukrajinou. Nemá s ní prakticky žádný kontakt. Matka Anastasie podporuje Lukašenkův režim a válku v sousední zemi. Její dcera přestala s babičkou mluvit po 24. únoru. „Žijete na hranicích, ve vesnici, kde byl zabit doktor z Gomelu! Tohle je moje rodná vesnice, tady jsem vyrostla! Lesy jsou vytěžené, ale lidé – všichni jsou na straně Lukašenka! Nemáme to v hlavě v pořádku. Všichni jsou krmení propagandou z televize. A všichni mají příbuzné na Ukrajině! Nerozumíme tomu. S matkou nekomunikuji. S nikým, kdo podporuje Lukašenka, nekomunikuji. Nezáleží na tom, kdo to je,” říká Anastasia.

„Vím, že mě Ukrajina potřebuje.”

Jekatěrina zůstala na Ukrajině. Po příjezdu do Kyjeva se snažila vyřídit si doklady pro povolení k pobytu, ale po začátku války se podle ní přístup k Bělorusům změnil. „Bělorusům bylo vše odmítnuto. Odmítli přijmout dokumenty, změnit příjmení, poskytnout notářské služby, ministerstvo spravedlnosti odmítlo vložit apostilu (ověření pravosti dokumentu, pozn. redakce). To vše se dělo před 2. červnem. Nyní jsem na Ukrajině nelegálně. A jak si v této situaci pomoci, nemám tušení,” říká Jekatěrina.

S podobným přístupem se Anastasia setkala i v Polsku. Manželům se nepodařilo pronajmout si byt natrvalo. Jakmile se domácí dozvěděli, odkud Anastasia pochází, odmítli. Situaci zachránily pouze krátkodobé pronájmy přes Airbnb.

Jekatěrina a její přítel podporují ukrajinské oběti. Pomáhá starším lidem: nakupuje jim a rozváží jídlo a povídá si s nimi. Její přítel zas pomáhá opravit válkou zničený dům v Irpini.

Jekatěrina doufá, že jednoho dne budou Bělorusové na svůj národ opět hrdí: „Jsem dobrovolnice a zároveň pomáhám, opravdu tu pomáhám starším lidem. Vím, že mě Ukrajina potřebuje. Ale když jste s vládou v takové patové situaci, žádná diaspora vám nepomůže. I Kalinovského pluk má problémy s občanstvím. (…) Ale jakmile začala válka, začala být škoda, že se postoje mění. A to opravdu bolí. Doufám, že se nám ještě podaří získat naše jméno zpět.”

Anastasia je nyní ve Španělsku. Společně s manželem požádali o mezinárodní ochranu. „Teď tady pomáhám spíš Bělorusům. (…) Polsko je přelidněné, a tak jsme se sbalili a přestěhovali se sem. Nyní říkáme našim běloruským spoluobčanům, kam mají jít,” říká Anastasia.

Text původně vyšel v ruštině na webu studentského média DOXA. V českém překladu jej zveřejňujeme se souhlasem redakce.