Právě si prohlížíte Doxa: „Ruská propaganda znehodnocuje historickou zkušenost s překonáním nacismu“. Filozof Ilja Budraitskis o Putinově historické politice a pokusech ospravedlnit současnost minulostí

Ruské úřady se rády odvolávají na historii, aby ospravedlnily svou agresi proti Ukrajině. Při oznámení uznání donbaských lidových republik Vladimir Putin Rusům přednesl skutečnou přednášku o historii ukrajinského státu, který podle něj vytvořili bolševici a vůbec Lenin sám. Jedním z cílů vojenské invaze na Ukrajinu byla deklarovaná „denacifikace“ země – Rusko prý navazuje na zásluhy Sovětského svazu, který ve 40. letech bojoval proti nacismu a fašismu.

DOXA se rozhodla prozkoumat složitosti ruské historické politiky a oslovila proto politického filozofa a profesora Ilju Budrajtskise. Zároveň jsme se Ilji zeptali na přehodnocení sovětské zkušenosti, návrat k internacionalismu a na to, zda je správné srovnávat současné Rusko s Hitlerovým Německem.

O zvláštnostech Putinovy historické politiky

Právě nyní se můžeme zpětně ohlédnout za historickou politikou, kterou ruský stát v posledním desetiletí vedl jako přípravu na válku s Ukrajinou. Tato politika má několik hlavních rysů. Zaprvé se vyznačuje pro naši dobu běžnou tendencí ztrácet představu o budoucnosti a snahou najít ospravedlnění přítomnosti v minulosti.

Dějiny Ruska jsou chápány výhradně jako dějiny ruského státu, který v různých formách a v různých etapách své existence reprodukuje svou neměnnou podstatu.

Za druhé, dějiny Ruska jsou chápány výhradně jako dějiny ruského státu, který v různých formách (ať už jde o Ruské impérium nebo SSSR) a v různých etapách své existence reprodukuje svou neměnnou podstatu. Z tohoto pohledu je Rusko rovno svému území, biologicky chápanému lidu a esencialisticky chápané kultuře. Ruská propaganda neustále hovoří o „civilizačním kódu“ – to jasně naznačuje, že kultura je považována za cosi vrozeného, osvojeného na genetické úrovni. V takovém paradigmatu se kulturní kód rovná kódu genetickému – nelze jej tedy změnit.

Nakonec se dějiny Ruska redukují na dějiny boje státu proti vnějším nepřátelům a získávání nových území. Vnitropolitické procesy, vývoj společnosti a kultury hrají v takovém modelu podřadnou roli a jsou odsunuty do pozadí.

O cyklickém vidění dějin a neoliberalismu

Ruská historická politika nabízí spíše cyklický než lineární model historického procesu. Lineární vyprávění – charakteristické například pro sovětskou historickou koncepci – předpokládá, že každý okamžik v minulosti nebo přítomnosti je součástí procesu budování, který se odvíjí v čase a má nějaký cíl v budoucnosti. V Putinově historickém modelu neexistuje idea budování.

Osou či jádrem tohoto modelu je konfrontace mezi Ruskem a Západem. Od starověku až do současnosti se kolektivně chápaný Západ pod různými záminkami snažil zbavit Rusko jeho identity a suverenity, zatímco Rusko těmto pokusům úspěšně odolávalo. Tento přístup zbavuje každou historickou událost její jedinečnosti a specifičnosti.

Z toho vyplývá další důležitý rys – představa, že Rusko musí nevyhnutelně uspět. Vladimir Medinskij ještě jako ministr kultury neustále hovořil o vysoké konkurenceschopnosti ruské kultury. Celá historie Ruska je historií úspěchu, jehož klíčem jsou naše hodnoty, kultura a náboženství.

Všechny krize a revoluce v ruských dějinách jsou považovány za výsledek vnějšího zásahu, protože samotná koncepce ruského státu vylučuje možnost jakéhokoli selhání.

Ortodoxie je také identifikována funkčně – jako volba, která nejvíce přispívá k úspěchu. V polovině roku 2010 patriarcha Kirill prohlásil, že konvertování Vladimíra I. Svatého ke křesťanství bylo racionálním rozhodnutím, které mu pomohlo dosáhnout zahraničněpolitických úspěchů. Konzervativní cyklická vize dějin se překvapivě prolíná s neoliberální představou efektivity.

Všechny krize a revoluce v ruských dějinách jsou považovány za výsledek vnějšího zásahu, protože samotná koncepce ruského státu vylučuje možnost jakéhokoli selhání. Domácí analýza ruských revolucí z let 1905 a 1917 zdůrazňuje, že ve skutečnosti byly vyvolány zvenčí a neměly žádný skutečný sociální, politický ani ekonomický základ.

Kdysi na mě velmi zapůsobila výstava „Rusko – moje dějiny“, která představila současný ruský historický koncept v jeho nejkomplexnější podobě. Očekával jsem, že tvůrci výstavy označí Lenina za německého špiona, ale ukázalo se, že podle jejich názoru byla dokonce i povstání děkabristů, Jemeljana Pugačova a Stěpana Razina také způsobena zahraničním vměšováním.

O likvidaci organizace Memorial

Během procesu s Memorialem (nezisková organizace, která se věnuje dokumentaci represí z dob Sovětského svazu, loni ji ruský soud rozpustil na základě zákona o „zahraničních agentech“, pozn. SL) prokuratura přímo uvedla, že důvodem likvidace spolku bylo údajné znevažování ruských dějin. Tento bod je velmi důležitý. Memorial dokumentoval ruské dějiny nikoliv z pohledu státu, ale z pohledu těch, kteří trpěli činností tohoto státu. Pro Memorial bylo zásadně důležité nechat zaznít hlasy obětí bez ohledu na to, kdo jimi byl. Nemyslím si tedy, že je správné tvrdit, že Memorial obhajoval liberální pohled na dějiny. Víme, že mnohé z obětí stalinských represí byli komunisté – Memorial to nikdy neskrýval, naopak tuto skutečnost silně zdůrazňoval.

Memorial byl významným a symbolickým odpůrcem dominantní ruské ideologie a jeho likvidace byla jedním z kroků vedoucích k tomu, co se stalo 24. února.

Chápání dějin, které Memorial obhajuje, lze označit za genealogické – jsou to dějiny poražených, nikoli vítězů. Vzpomínka na ztracené a možnost solidarity s nimi z nás dělá lidi a občany a neustále poukazuje na hranice, které stát při svém sebeospravedlňování nesmí překročit. Z tohoto pohledu byl Memorial významným a symbolickým odpůrcem dominantní ruské ideologie a jeho likvidace byla jedním z kroků vedoucích k tomu, co se stalo 24. února.

O přehodnocení sovětské zkušenosti a Putinově antikomunismu

Nostalgie po Sovětském svazu hraje důležitou roli při formování ruské ideologie a historické politiky – především proto, že Putinův režim vnímá SSSR jako další reinkarnaci „historického Ruska“. Vztah k SSSR je však poněkud složitější. Putin svého času označil rozpad SSSR za největší geopolitickou katastrofu 20. století.

Můžeme říci, že Putin postupem času dospěl k závěru, že největší geopolitickou katastrofou 20. století nebyl rozpad SSSR, ale jeho vznik.

Srovnáme-li toto prohlášení s jeho projevem dva dny před invazí na Ukrajinu, v němž řekl, že současné problémy s Ukrajinou způsobila národnostní politika bolševiků, můžeme říci, že Putin postupem času dospěl k závěru, že největší geopolitickou katastrofou 20. století nebyl rozpad SSSR, ale jeho vznik. SSSR byl založen na principech sebeurčení národů, antiimperialismu a zásadní revizi základů, na nichž existovalo ruské impérium. Právě tyto myšlenky mají být invazí na Ukrajinu revidovány. V tomto smyslu je Putin hluboce antisovětský a antikomunistický politik.

To, co dnes Putinovo Rusko dělá na Ukrajině, lze považovat za pokus definitivně udělat tlustou čáru za sovětskou zkušeností. Myšlenka rusko-ukrajinského přátelství a bratrství byla možná pouze tehdy, pokud bude uznána rovnost národů a jejich legitimní právo na národní kulturu, jazyk a identitu. Ve světle dnešních diskusí o tom, zda jsou v budoucnu možné normální vztahy mezi Rusy a Ukrajinci, je proto nutné přehodnotit sovětskou zkušenost. Přitom bychom samozřejmě neměli zapomínat na četné imperiální recidivy stalinismu a hrůzné události, jako byl Hladomor.

Sovětskou zkušenost nelze „zlikvidovat“ jako celek přejmenováním ulic nebo zničením památníků – je třeba ji přijmout jako součást dějin.

Přehodnocení sovětské zkušenosti musí vycházet z pochopení jejích rozporů a nehomogenit – například z pochopení rozporu mezi Leninovými a Stalinovými postoji k národnímu sebeurčení. Sovětskou zkušenost nelze „zlikvidovat“ jako celek přejmenováním ulic nebo zničením památníků – je třeba ji přijmout jako součást dějin, které nepochybně měly jak krajně reakční momenty, tak pokrokové, osvobozující rysy, jež se mohou stát základem demokratického vývoje v budoucnosti.

O internacionalismu a omylech západní levice

Když jsem v nedávném rozhovoru pro Spectre mluvil o potřebě návratu k internacionalismu, měl jsem na mysli především západní levici, která v posledních desetiletích většinou podceňovala možnost agresivní imperialistické politiky Ruska. Převládala představa, že imperialismus může být pouze americký a že všichni, kdo se imperialismu brání, jsou automaticky zařazováni mezi historicky pokrokové síly.

Takový názor je od základu nesprávný. Mnozí levičáci na Západě si to nyní uvědomují a snaží se rozvíjet jiný pohled, ale zatím se jim to příliš nedaří. Představa, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, je ve vědomí západní levice tak hluboce zakořeněná, že je pro ni velmi obtížné vrátit se k myšlenkám internacionalismu – solidarity s utlačovanými, včetně utlačovaných národů čelících koloniální agresi.

Internacionalismus, který překračuje národní hranice, rozděluje existující kapitalistické státy na pokrokovější a méně pokrokové, nevidí imperialismus jako cosi vlastního jedné zemi, ale jako potenciálně nebezpečný stav světa, který je provázen vojenskými konflikty. Tento druh internacionalismu projevila evropská levice během první světové války a dnes je třeba jej znovu promyslet a aktualizovat.

O tom, jak ruská propaganda reviduje pojem nacismu

Již jsem řekl, že ruská historická politika naznačuje cyklický model ruských dějin. V tomto ohledu se také zásadně přehodnocuje historie a poučení z druhé světové války. Jestliže na druhé světové válce a vítězství nad nacismem nebylo nic jedinečného – protože to bylo jen další vítězství ruské civilizace nad civilizací západní – pak na samotném nacismu také není nic jedinečného. Pokud jste proti Rusku, jste nacista, a pokud jste pro, jste antifašista.

Když ruské ministerstvo obrany hovoří o záměru uspořádat „mezinárodní antifašistický kongres“, jedná se o shromáždění všech sil, které jsou solidární s ruskou zahraniční politikou v její současné podobě. Závažný rozdíl mezi touto iniciativou a „sjezdy za mír“ pořádanými Stalinovou Kominternou v Evropě ve 30. letech spočívá v tom, že SSSR představoval alternativu k nacismu – přinejmenším v rovině hodnot. SSSR hovořil o obraně demokratických práv, rovnosti národů, internacionalismu a hodnotě lidského života bez ohledu na rasu nebo národnost. Dokonce i za Stalina mluvil SSSR jazykem univerzalismu, který byl protikladem zásadně antiuniverzalistického jazyka nacismu.

Etické poučení z druhé světové války bylo zapomenuto – uplynulo několik generací a pojem nacismu se stal předmětem volné interpretace ze strany státu, který sleduje své politické zájmy.

Chápání nacismu, které dnes nabízí ruská propaganda, je samo o sobě antiuniverzalistické. Předpokládá, že nacismus i antifašismus jsou jakési entity. V poslední době byla zveřejněna řada propagandistických materiálů, v nichž byla denacifikace ztotožněna s deukrajinizací.

Ukazuje se, že každý člověk, který se považuje za Ukrajince a věří, že ukrajinský stát má právo na existenci, je nacista.

Ruská propaganda zcela anuluje historickou zkušenost s překonáním nacismu v druhé polovině 20. století. Etické poučení z druhé světové války bylo zapomenuto – uplynulo několik generací a pojem nacismu se stal předmětem volné interpretace ze strany státu, který sleduje své politické zájmy.

Srovnání Putinova Ruska s Hitlerovým Německem

Jakékoli historické analogie jsou poněkud pochybné, protože nás odvádějí od pochopení specifik daného okamžiku a snaží se jej přepsat v termínech toho, co se stalo v minulosti. V tomto smyslu srovnání dnešního Ruska s Německem v roce 1933 nebo 1939 příliš nefunguje. Když Německo zahájilo druhou světovou válku, Hitlerův režim nebyl ve stavu úpadku. Dnes jsme svědky fašistického přerodu ruského režimu v situaci extrémní degradace. Tyto, mírně řečeno, neúspěchy ruské armády, které jsme viděli v první fázi invaze na Ukrajinu, to jasně naznačují.

Studium nacistické diktatury nám však umožňuje pochopit některé velmi důležité mechanismy, které bohužel fungují i v současné ruské společnosti. Claudia Kunz ve své knize Svědomí nacistů uvádí, že když se Hitler dostal k moci, nebyla velká část německé společnosti prodchnuta nacistickými myšlenkami.

Nacisté měli sice určitou voličskou podporu, ale politicky byli v menšině. Prostřednictvím masové propagandy a zavádění určitých společenských praktik se jim však podařilo dosáhnout fašizace německé společnosti. Změny, které Kunz popisuje – konformismus, atomizace společnosti, šíření masového strachu – jsou částečně podobné změnám, které se začaly odehrávat v Putinově Rusku po útoku na Ukrajinu.

O poučení z filozofie dvacátého století

Všichni znovu objevujeme soubor textů napsaných na přelomu 30. a 40. let 20. století, tedy v kritickém období, kdy si sociální a političtí filozofové uvědomili svou omezenost a neschopnost změnit svět podle svých předpokladů, ale zároveň si uvědomili, že mají k dispozici mocný soubor nástrojů pro studium příčin toho, co se děje.

V tomto ohledu jsou velmi zajímaví všichni významní autoři tohoto období, kteří analyzovali povahu nacismu a příčiny vypuknutí druhé světové války. Kromě tolik diskutovaných děl Waltera Benjamina bychom měli připomenout také Velkou transformaci Karla Polanyiho, který se pokusil rekonstruovat, jak se lidstvo ocitlo v tak tragické situaci.

Jádrem všech přístupů ke studiu nacismu bylo trpké poznání, že to, co se stalo, nebylo odchýlením se od plánu a ústupem z hlavní cesty vedoucí k prosperitě, demokracii a liberálním svobodám, ale spíše logickým důsledkem vývoje kapitalistické společnosti.

I my si dnes musíme uvědomit, že to, co se nám zdálo normální, objektivní a nevyhnutelné, mělo ve skutečnosti destruktivní potenciál. To platí nejen pro vývoj Ruska v posledních desetiletích, ale i pro stav celého světa.

Putinovo Rusko není jedinečnou společností. Možná radikalizuje určité tendence, ale tyto tendence jsou globální, vidíme je v různých autoritářských a pravicově populistických hnutích, v tržní antihumanistické myšlence neustálé konkurence a boje lidí mezi sebou, což v politické verzi může vést k novému fašismu.

Doxa

Ruské nezávislé studentské médium, spojené s moskevskou Vysokou školou ekonomickou. V širší známost vešlo v souvislosti s investigativními texty o sexuálním obtěžování či porušování práv studentů v prostředí univerzity. V roce 2019 během protestů proti vyloučení opozičních kandidátů z komunálních voleb v Moskvě pořádali finanční sbírky a poskytovali právní pomoc zadrženým studentům. Letos v dubnu byli čtyři redaktoři a redaktorky Doxy odsouzeni ke dvěma letům nápravných prací kvůli zveřejnění videa na podporu protestujících za lídra opozice Alexeje Navalného. Po spuštění vojenské invaze na Ukrajinu se novináři Doxy odmítli podřídit cenzorním pravidlům a nazývat válku „speciální vojenskou operací.“ Web média byl tak zablokován ruskými úřady, redakce však funguje dál skrze sociální sítě a newslettery.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..