Vedení řady ruských univerzit vyvíjí nátlak na studenty, kteří se staví proti válce na Ukrajině. To však nezabránilo politicky aktivním studentům v hledání nových forem protiválečného aktivismu v rámci vzdělávacích institucí i mimo ně. DOXA hovořila s několika aktivisty o budoucnosti protestního hnutí v Rusku a o tom, zda je na univerzitách místo pro politiku.

Od 24. února, kdy ruská vojska zaútočila na Ukrajinu, se po celém Rusku zvedlo protiválečné hnutí. Aktivní roli hrají také studenti ruských vysokých škol: vytvářejí a podepisují společné otevřené dopisy, vylepují letáky, chodí na pouliční protesty a vyvěšují vlajky z oken kolejí na podporu Ukrajiny.

Vedení ruských univerzit reagovalo na vypuknutí války různě. Ruský svaz rektorů vydal 4. března výzvu k podpoře speciální operace pro „demilitarizaci a denacifikaci” Ukrajiny a vyzval studenty, aby se „spojili kolem našeho prezidenta”. Výzvu podepsali rektoři více než 300 univerzit, včetně Moskevské státní univerzity, Petrohradské státní univerzity, Národní výzkumné univerzity, Vysoké školy ekonomické, Moskevské státní technické univerzity N. E. Baumana a Ruské státní humanitní univerzity.

Na mnoha vysokých školách se začaly konat propagandistické akce: přednášky o „geopolitice“, ruské národní elitě, Donbasu, „dezinformacích” o akcích ruské armády a trestech za jejich šíření, o „genocidě Rusů” za současné situace na Ukrajině a promítání filmů v rámci „vlastenecké výchovy studentů“. Některé vysokoškolské instituce šly ještě dál.

Například na Kazaňské federální univerzitě ředitelé a kurátoři rozesílají studentům anonymní dotazník týkající se jejich „sociální pohody“ s otázkami, „zda podporují speciální vojenskou operaci ruských vojsk na ukrajinském území“; na Státní humanitární univerzitě učitel tělesné výchovy varuje před účastí na protestech; na Moskevském institutu architektury za účast na shromáždění oslavujícím připojení Krymu k Rusku nabízí odpouštění dluhů a na Moskevské státní univerzitě nabízí za účast finanční odměnu 1000 rublů. Petrohradská státní univerzita udělala něco mnohem prostějšího: rozhodla se vyloučit studenty zadržené na protiválečných shromážděních. (A pak si to zřejmě rozmysleli.)

Navzdory nátlaku a zákazům si studenti nadále stojí za svým názorem a vystupují proti válce. Zde jsou příběhy některých z nich.

„Studenti proti válce“ je hnutí ruských studentů, které se staví proti válce na Ukrajině. Zástupce hnutí, který hovořil s magazínem DOXA, si přál zůstat v anonymitě.

„Studenti proti válce“ vznikli 24. února, kdy se několik studentů sešlo, aby diskutovali o tom, co by mohli dělat [v současné situaci] a jak vyjádřit svůj protiválečný postoj. Tehdy jsme se především snažili zjistit, zda na místních univerzitách existují nějaké iniciativní skupiny, a pokud ne, zda by bylo možné je zorganizovat.

Sdíleli jsme své myšlenky a diskutovali o tom, co navrhly ostatní iniciativní skupiny: způsoby sebeorganizace, návody na vzájemnou pomoc, nápady na vedení kampaně za protiválečný postoj a jeho začlenění do vzdělávacího procesu. Téměř okamžitě jsme vyvinuli bota pro komunikaci se studenty, učiteli a dalšími lidmi, kteří se o nás zajímali, a také kanál pro sdílení našich nápadů, novinek a výsledků našich akcí.

Jak ukázala válka, ruské univerzity jsou nyní strukturami, které slouží státu a armádě, propagandistickými stroji. Vedení mnoha vysokých škol zaujímá proválečný postoj a vyhrožuje studentům a akademikům, kteří se staví proti válce. Univerzita však není kasárna, ale prostor pro kritické myšlení a akademickou svobodu.

Hlavním cílem hnutí je vzájemně propojit studenty protestující proti válce. Chceme, aby ti, kdo odsuzují vojenskou agresi, viděli, že nejsou sami: po celém Rusku se studenti organizují a pořádají protiválečné akce. Podporujeme naše kolegy, aby se vzájemně drželi a budovali horizontální vazby. Studentské protesty mají bohatou historii a my doporučujeme tento zdroj boje co nejvíce využít.

Jak ukázala válka, ruské univerzity jsou nyní strukturami, které slouží státu a armádě, propagandistickými stroji. Vedení mnoha vysokých škol zaujímá proválečný postoj a vyhrožuje studentům a akademikům, kteří se staví proti válce. Univerzita však není kasárna, ale prostor pro kritické myšlení a akademickou svobodu. Jsme přesvědčeni, že studenti zde nejsou hosté ani poddaní. Mají právo se nejen vyjadřovat, ale také rozhodovat o osudu univerzity. Protiválečný protest je tedy přímo spojen s osvobozením vzdělání a vědy.

V dnešní situaci se nám zdají důležité tři věci: digitální bezpečnost, vzájemná podpora a informovanost o právních prostředcích. Pokud jste sami a nemáte konkrétní plán postupu, nabývá strach z možného ohrožení výrazných kontur, zvláště když neustále vidíte zprávy o zadržení účastníků protestů. Obavy z vyloučení za účast na protiválečném shromáždění mohou být velké, ale pokud nebudete mlčet, budete se společně bránit, postavíte se za své spolužáky a budete se odvolávat proti trestům, můžete vedení [univerzity] přimět k zamyšlení, zda má smysl taková opatření přijímat.

V současné době, v podmínkách represe, cenzury a policejního násilí, těžko počítat s masovými demonstracemi. Jsme však přesvědčeni, že za této situace je nezbytné vytvořit řetězce solidarity a prolomit informační blokádu.

V současné době, v podmínkách represe, cenzury a policejního násilí, těžko počítat s masovými demonstracemi. Jsme však přesvědčeni, že za této situace je nezbytné vytvořit řetězce solidarity a prolomit informační blokádu.

Ruská ekonomika již pociťuje hospodářskou krizi, mnoho lidí přichází o práci, armáda trpí ztrátami a na některých místech selhává propagandistická mašinérie – doufáme, že vše povede k větší nespokojenosti a že bude zapotřebí organizovaného protiválečného hnutí, které dá této nespokojenosti tvar a hlas.

Zdá se nám, že největší perspektivu mají stávky – na jejich organizaci pracují Feministický protiválečný odpor, Nemocnice proti válce a některé další iniciativní skupiny. Sami navrhujeme možnost vhodnou pro univerzitní prostředí – „vzdělávací stávku”, při níž by studenti mohli vzít studium do vlastních rukou a postavit se proti válce.

Dmitrij Ivanov je studentem Moskevské státní univerzity a tvůrcem telegramového kanálu „Protest MSU”. Dne 17. března neznámé osoby nastříkaly na dveře Dmitrijova bytu bílou barvu a písmeno Z.

Je mi dvaadvacet let, studuji výpočetní matematiku a kybernetiku na Moskevské státní univerzitě. V roce 2017 jsem poprvé navštívil shromáždění „On není náš Dimon” (název dokumentárního filmu Navalného týmu o korupčních případech spojených s tehdejším ruským předsedou vlády Dmitrijem Medveděvem, pozn. SL), které pořádal Alexej Navalnyj. Poté jsem se zúčastnil dalších Navalného shromáždění, na kterých jsem byl několikrát zadržen. Tam jsem se také setkal s aktivisty za lidská práva a občanskými aktivisty.

Když v létě 2018 studenti MSU protestovali proti stavbě zóny pro fotbalové fanoušky pod okny hlavní budovy univerzity a prosazovali její přesunutí jinam, vytvořil jsem si vlastní telegramový kanál, na kterém jsem o studentských akcích zpočátku anonymně informoval. Poté, co jsem v prosinci 2018 čelil nátlaku bezpečnostních složek, jsem se rozhodl deanonymizovat a od té doby vedu kanál pod svým jménem. Vedení fakulty ani rektorát nikdy neprojevily o mé aktivity nepatřičný zájem a v souvislosti s provozováním kanálu nedošlo k žádným problémům při studiu.

Na konci února letošního roku došlo k tragédii: Vladimir Putin rozpoutal agresivní válku proti Ukrajině naším jménem. Až donedávna jsem takový scénář nepovažoval za pravděpodobný a věřil jsem v racionalitu těch, kdo rozhodují, ale skutečnost se ukázala být horší, než jsem očekával. V této válce umírají tisíce lidí, ukrajinská města jsou ničena a Rusko se ocitlo v naprosté izolaci od zbytku světa, takže mi připadá přirozené a samozřejmé oponovat: je to velmi děsivá, ale zároveň velmi přehledná situace s jasným zlem. Za sebe si myslím, že jedinou správnou možností je nadále vystupovat proti válce – dělat to, co musíte, a být tím, čím chcete.

Vadim Chruščov je student Kazaňské federální univerzity a autor otevřeného protiválečného dopisu studentů, absolventů a učitelů Kazaňské federální univerzity.

Jsem studentem čtvrtého ročníku kulturologie na Kazaňské federální univerzitě a pracuji na částečný úvazek na helpdesku společnosti Yandex.

Původně jsem hledal protiválečný dopis od iniciativy studentů KFU, abych ho mohl podepsat, ale nenašel jsem ho, a tak jsem se rozhodl, že ho připravím sám. Viděl jsem náladu studentů a tímto dopisem jsem je chtěl sjednotit a dát najevo, že je mnoho těch, kteří tuto „zvláštní operaci” odsuzují.

Mám svůj silný politický postoj a teď, když se moje země řítí do propasti přímo před mýma očima, nemohu a hlavně nechci zůstat stranou. Stejně jako mnozí jiní se cítím spoluzodpovědný za události, které se odehrávají, a chápu, že jen my máme moc věci změnit.

17. března byl můj dům prohledán. Oficiální důvod samozřejmě s otevřeným dopisem nesouvisel, ale všichni to chápeme… Den předtím se zástupci univerzity snažili zjistit, kde s kamarádkou bydlíme. Jediná věc, která byla určitě kvůli dopisu, byl rozhovor s ředitelem Institutu [mezinárodních vztahů KFU] Ramilem Ravilovičem Chajrutdinovem a jeho zástupcem pro vzdělávací a sociální práci Viktorem Jevgenjevičem Tumaninem. Snažili se zjistit, co mě vedlo k tomu, že jsem začal sbírat podpisy, a trvali na tom, že bych s tím neměl pokračovat. Také 25. března jsme byli s mým přítelem Arturem Chanovem, s nímž si pronajímáme byt, znovu prohledáni. Tentokrát se oficiální zdůvodnění rozhodnutí k domovní prohlídce týkalo Artura.

Vzdělávání v Rusku se nyní uzavírá do sebe a odpojuje se od světového myšlenkového proudu.

Vzdělávání v Rusku se nyní uzavírá do sebe a odpojuje se od světového myšlenkového proudu. To je hrozné a k ničemu dobrému to nepovede. Už dříve se ve světě netěšilo respektu a nebude ceněno ani nyní. Žasnu nad pokrytectvím vedení KFU. Zdá se, že si přejí prosperitu univerzity, ale zároveň podporují politiku, která nevyhnutelně vede ke kolapsu vědy a vzdělání. Myslím, že [vedení KFU] tomu všemu rozumí, jen je pro tyto lidi důležitější sloužit svým nadřízeným než vytvořit úspěšnou a konkurenceschopnou univerzitu.

Nejsem odborník a nedokážu říct, kam protiválečné hnutí povede. Ale vím jistě, že bychom neměli přestat, protože se musíme zodpovídat příští generaci a nechceme, aby nás naše děti a vnuci považovali za zbabělce a konformisty.

Nyní, když se zpřísňování represí den ode dne zrychluje, je velmi obtížné a nebezpečné cokoli dělat. Myslím, že každý stojí před otázkou, jak moc je ochoten obětovat sebe a svůj čas pro svou budoucnost. Každý na ni odpoví jinak. Sám jsem si na tuto otázku ještě úplně neodpověděl, ale rozhodl jsem se, že budu pokračovat v boji, jen ještě nemám jasno, v jakých formátech.

Sofia Semenová je studentkou Petrohradské státní univerzity, obžalovaná v případu upálení podobizny oblečené ve vojenské uniformě. Sofie opustila Rusko kvůli trestnímu stíhání.

Studuji na Petrohradské státní univerzitě na Fakultě svobodných umění a věd. Během studia na univerzitě jsem se zapojila do studentského aktivismu. Šlo především o různé projekty na mé fakultě, které se týkaly budování studentské komunity. Podílela jsem se také na městských projektech: pomáhala jsem obcím a společně s obyvateli Petrohradu jsem vytvořil iniciativu „Veřejná zahrada“.

Zapojuji se do protiválečného aktivismu, protože není jiná možnost. Nyní na Ukrajině umírají lidé kvůli válce, kterou rozpoutal náš stát, a já jako občan tohoto státu mám povinnost snažit se vytvářet tlak na úřady a ovlivňovat lidi kolem sebe.

V prvních dnech války jsem vyráběla nálepky a letáky a roznášela je po městě. Moje aktivity byly pak spojeny s manifestacemi a během masopustu jsem uspořádala akci, na nichž jsme spálili vojenskou podobiznu. S kamarády jsme přemýšleli, jakého strašáka tentokrát spálit, a rozhodli jsme se, že by to mohl být strašák ve vojenské uniformě. Když jsem tuto akci pořádala, představovala jsem si, jak umírají mírumilovní lidé a vojáci – doslova umírají tak, jako tento strašák hoří. Zatímco v mém případě šlo pouze o symbol, na Ukrajině umírají živí lidé.

Nejsem odborník a nedokážu říct, kam protiválečné hnutí povede. Ale vím jistě, že bychom neměli přestat, protože se musíme zodpovídat příští generaci a nechceme, aby nás naše děti a vnuci považovali za zbabělce a konformisty.

Akce skončila tím, že proti mně bylo zahájeno trestní stíhání. Provedli u mě domovní prohlídku, dva dny jsem strávila ve vězení a pak proběhlo soudní jednání, kde mi uložili předběžné opatření: nesměla jsem nic zveřejňovat na sociálních sítích ani se účastnit veřejných akcí. Můj přítel Igor, který se akce také zúčastnil, byl zadržen ve vězněn ve vyšetřovací vazbě.

Nemohu říci, že se o této akci dozvěděli všichni na naší vysoké škole, ale přinejmenším to byla jedna z mála možností získat informace o „speciální operaci”, která se kdy objevila mezi zdmi univerzity.

Když se objevily informace o mém trestním případu, mnoho studentů a učitelů mě podpořilo. Pomohli shromáždit podklady pro soud z místa mého studia a přišli na soudní líčení. Samotná petrohradská univerzita nijak nereagovala, jvše zůstalo zcela bez pozornosti vedení. Ještě mě ani nevyloučili.

Nicméně vzhledem k tomu, že se prokuratura hodlá odvolat proti mému údajně málo přísnému opatření ohledně omezení mé osobní svobody, byla jsem nucena opustit Rusko. Prvotní opatření nebylo tak přísné jen proto, že jsem měl dobrého soudce. Opravdu jsem nechtěla odejít, ale měla jsem silný dojem, že mě pošlou do vazební věznice.

Nyní jsem v bezpečí a pokusím se pomáhat na dálku. Nemyslím si, že protiválečný aktivismus je něco, k čemu je možné se rozhodnout… Myslím, že je to povinnost. Musí být, ale musíte také vymyslet správnou formu. V současné době se všichni bojí zúčastnit se pouličních akcí. Málokdo je v současnosti nepořádá. V prvních dnech války bylo celé centrum Petrohradu polepené nápisy, samolepkami a letáky „Ne válce”, ale když jsem se do města vrátila po procesu, bylo toho mnohem méně. Vše se většinou přesunulo na sociální sítě.

Nemyslím si, že protiválečný aktivismus je něco, k čemu je možné se rozhodnout… Je to povinnost.

Dříve pro mě byl přirozený fyzický protest, ale teď nevím, jakou formu zvolit, abych zůstala solidární s ostatními. Zřejmě hlavní věcí, která byla a stále je relevantní, je komunikace s příbuznými, přáteli a známými, kteří podporují režim a vojenské akce na Ukrajině, poslouchají propagandu a mají mylné představy o tom, co se ve skutečnosti děje. Musíme se je pokusit přesvědčit, že válka a vše, co se nyní odehrává, je špatné a že za to může režim. Doufám, že nadcházející kolaps ekonomiky postihne i ty vrstvy obyvatelstva, které byly dosud pasivní. Ráda bych věřila, že se to do změny promítne.

Anna Zajcevová (jméno bylo změněno) je studentkou Volgogradské humanitární univerzity, která na škole rozdává protiválečné letáky a samolepky.

Studuji na Volgogradské státní humanitní univerzitě. Začal jsem se věnovat protiválečnému aktivismu, protože nemohu jinak: je to jediná věc, kterou mohu pro ukrajinský lid udělat. Pokud přestanu dělat aktivismus, přestanu si vážit sebe sema jako člověka.

Na univerzitě jsem rozdávala letáky s protiválečnými výzvami a odkazy na telegramové kanály Mediazony, Meduzy, DOXA, OVD-info, Feministického protiválečného odporu a hnutí Studenti proti válce.

První dva týdny vedení univerzity na mou letákovou akci vůbec nereagovalo. Pouze na toaletách se pak objevilo upozornění, že studenti nesmějí poškozovat zdi. Ale já jsem to ignorovala a začala jsem rozdávat také letáky, které vyzývaly uklízeče, aby nařízení bojkotovali a nestrhávali nálepky a texty ze zdí. Věděla jsem, že na univerzitě je zakázáno psát o politice, že je to místo pro studium. Ale nemyslím si, že je teď čas na to říkat, že univerzity nejsou místem pro politiku.

Nemyslím si, že je teď čas na to říkat, že univerzity nejsou místem pro politiku.

Nakonec jsem byla na univerzitě obviněna z rozesílání a šíření propagandistických materiálů, protože jsem chodila po univerzitě s batohem, na kterém byl citát z knihy Darji Serenko „Dívky a instituce”. K šíření protiválečných letáků a samolepek jsem se nepřiznala, protože vedení nemělo žádné důkazy o mé účasti a všechny informace se snažila zjistit během tzv. rozhovorů. Poté mi bylo vyhrožováno trestním stíháním kvůli chuligánství a poškozování majetku a byla jsem požádána, abych uvedla jména dalších studentů z univerzity, kteří se zapojili do podobných protiválečných aktivit. Kromě trestního stíhání mi vyhrožovali, že nebudu moci najít práci ve svém oboru, protože se obrátí na policii. Měli jednoduchý požadavek – sundat nápis z mého batohu. Odmítla jsem.

Nevím, jestli řízení na naší univerzitě skončilo, ale přestali mě zvát na „rozhovory”.

Domnívám se, že vyhlídky studentského protiválečného hnutí nejsou dobré. Obávám se, že odpůrci války budou nakonec vyloučeni. Hodlám však pokračovat ve svém protiválečném aktivismu a připravit se na možnost, že půjdu do vězení.

Protiválečný aktivismus je možný, ale musíte si uvědomit rizika, která s sebou nese. A pokud jste na ně připraveni, jděte a udělejte to. Pokud ne, hledejte jiné formy nebo se zapojujte skrze ty stávající tak, abyste se nespálili.

Olga Misiková je studentkou Moskevské státní univerzity a politickou aktivistkou, která se angažuje v „kauze krabice”.

Měla bych studovat na katedře žurnalistiky MSU, ale nestuduji – soud mi to zakázal. Možná pracuji, ale možná také ne – je to neoficiální. Možná budu, možná nebudu působit jako dobrovolník – jen hodinu denně, a co je to za práci?

Angažuji se v protiválečném aktivismu, protože nemohu jinak. Dělám pro Rusko to nejlepší, co mohu, to je vše.

Vyhlídky studentského protiválečného hnutí nejsou dobré. Obávám se, že odpůrci války budou nakonec vyloučeni. Hodlám však pokračovat ve svém protiválečném aktivismu a připravit se na možnost, že půjdu do vězení.

Netuším, jak se MSU chová k [studentským protiválečným iniciativám] a zda o nich vůbec ví. Teď jsem na akademické půdě a alespoň nějakou dobu nemusím přemýšlet o tom, jak můj aktivismus bude vnímat vedení [univerzity]. Je to dokonce trochu patetické: vždyť já chci přece opravdu dostat politiku na univerzitu, mluvit s profesory o válce a diskutovat se spolužáky o ekonomice. Ale na druhou stranu chci prostý klid, normální lidský život, chci se alespoň na pár dní odpoutat od reality a nemyslet.

[16. března neznámí pachatelé namalovali na dveře bytu Olgy Misikové bílou barvu a písmeno Z] S největší pravděpodobností to byli nějací městští šílenci. Skončilo to tím, že jsme s přáteli umívali dveře a já jsem získala dalších třicet tisíc sledujících na Twitteru.

Nepotřebujete ani letáky nebo kanály s velkým publikem – stačí mluvit s rodiči, kolegy, sousedy na nejnižší úrovni, říct jim, co se děje, a pokusit se změnit jejich názor. To je to nejmenší, co může každý z nás udělat, a takový „malý aktivismus” nelze zanedbat.

Nechci se rozpovídat o svém novém článku, a tak raději připomenu, že nejúčinnější jsou nyní dvě věci: osvěta a propagace a dobrovolnické organizace, kterým můžete přispět (nebo se k nim dokonce přidat jako dobrovolník). Pro první z forem pomoci nepotřebujete ani letáky, samolepky nebo kanály s velkým publikem – stačí mluvit s rodiči, kolegy, sousedy na nejnižší úrovni, říct jim, co se děje, a pokusit se změnit jejich názor. To je to nejmenší, co může každý z nás udělat, a takový „malý aktivismus” nelze zanedbat.

Já zase udělám, co budu moci, protože každý může dělat malé věci a velká cesta se vždy skládá z malých kroků.

Text původně vyšel v ruštině na webu studentského média DOXA. V českém překladu jej zveřejňujeme se souhlasem redakce.