Vysoce očekávaná druhá část filmové ságy ze světa Duny je tu a je opravdovým mistrovským dílem. Skvěle navazuje na první část a ještě lépe vystihuje myšlenky kultovního románu Franka Herberta, vše v dechberoucím audiovizuálním provedení. Pro tohle pokračování rozhodně stojí za to navštívit IMAX, a pokud to nejde, alespoň vaše nejbližší kino. Na co se při sledování těšit?
Perfektní pokračování
Duna: Část druhá je tím nejlepším pokračováním, které by si každý fanoušek sci-fi, skvělé filmografie a úžasného soundtracku mohl přát. Denis Villeneuve, zkušený kanadský režisér, nezklamal – mnozí diváci, kteří byli po první Duně sice nadchnuti skvělým vizuálem, ale zklamáni otevřeným koncem, se konečně dočkali. Film po několika letech konečně přináší kýžené rozuzlení příběhu, který byl započat v prvním díle. A dělá to opravdu mistrovsky.
Na dlouhé stopáži – v kině budete sedět bezmála tři hodiny – si mohl Villeneuve opravdu vyhrát s tempem jednotlivých scén. Ale bát se nemusíte, každá scéna vždy přináší něco nového a důležitého. Nikdy se tak nestane, že byste se nudili. Bojové scény jsou epické a rozsáhlé (nečekejte však film plný akce ve stylu Mission: Impossible), co ale dodává filmu ještě větší působivost, je obsazení a herecké výkony.
Nové a staré tváře
Prohloubení příběhu na scénu přivedlo množství nových postav mezi již známé tváře. Všichni naprosto zazářili, některé z nich ovšem musím vypíchnout. Timothé Chalamet jako Paul Atreides odvedl úžasnou práci. Dokázal přesně zachytit esenci, kterou zamýšlel Herbert, i přes všechny změny v ději oproti knižní předloze. Skvěle zahrála i Rebecca Ferguson v roli Lady Jessicy. Její zpracování a přesnost byly naprosto úžasné. Herecké duo, které ztvárnilo poslední přeživší rodu Atreidů, tak společně vystihlo nejistý vztah matky a syna v naprosto perfektně.
Další neuvěřitelný výkon předvedla nová tvář – Austin Butler jako Feyd-Rautha Harkonnen, psychopatický synovec Barona Vladimira Harkonnena, který je poslán na Arrakis. Jeho ztvárnění je až mrazivé, obzvlášť v kombinaci s geniální scénografií (musím poukázat především na moji snad nejoblíbenější scénu na Giedi Prime) a kostýmem. Za zmínku stojí i Léa Seydoux v roli Lady Margot Fenring, Florence Pugh jako princezna Irulan nebo Christopher Walken jako císař Shaddam IV. Celé herecké obsazení nemá chybu, ale kdybych chválila každého jednoho z nich, nikam bychom se nedostali. Pojďme se tedy podívat na další z věcí, kterou tvůrci Duny zvládli na jedničku.
Jako kdybych cítila koření
Při sledování filmu v kině jsem měla pocit, jako bych se ocitla přímo ve středu děje, jako kdybych sama osedlala obrovského červa a řítila se pouští. Mohly za to tři skutečnosti: obrovské plátno, úžasná scénografie a v neposlední řadě soundtrack. Vizuál Duny 2 byl opravdu dechberoucí, široké záběry se střídaly s osobními pohledy na herce – vyprahlé krajiny a obří červi (kterých bylo tentokrát opravdu hojně) proti emocím. Film působí opravdu reálně, nic diváka neruší. A není čemu se divit – Villeneuve si dal záležet, aby drtivá většina snímku byla točena v praktických kulisách a na reálných lokacích a aby bylo využíváno co nejméně sandscreenů (greenscreenů písečné barvy).
Celá podívaná je pak podtržena hudbou od Hanse Zimmera a jeho týmu. Mísí se v ní zvuky z různých kultur a vytváří tak atypický zvuk, na který nejsme zvyklí. Je to emotivní soundtrack, a je ještě lepší než ten z prvního dílu. Obecně jsou oba filmy nezvyklá a osvěžující podívaná a poslouchaná, na kterou se jen tak nezapomíná.
Dobrá adaptace
Oběma filmům, především ale Části druhé, musím vytknout jednu věc. Villeneuve adaptoval originální knihu sice věrně v ohledu myšlenek, množství scén a postav ale přepsal nebo vyřadil. První díl tímto problémem trpí minimálně, při sledování dvojky jsem ale napoprvé tolik přemýšlela nad změnami, že jsem se pořádně nesoustředila na nic jiného. Po druhém zhlédnutí musím usoudit, že celý smysl nesmrtelného příběhu od Herberta vystihli skvěle, přesto mě některé změny zarazily.
Několik postav – v knize poměrně klíčových – je úplně vynecháno a smysl jejich existence není vždy nahrazen. Chápu, proč scenáristé úpravy provedli, stále mě ale mrzí, že jsme na velkém plátně nespatřili znovu Thurfira Hawata (mentata rodu Atreidů) nebo hraběte Fenringa (dobrého přítele císaře). Změnilo se i několik dalších dějových linek. Ani Paul neunikl scenáristickým úpravám. Důvod je jasný, i když mě netěší: stopáž je sice dlouhá a příběh zamotaný, ale předloha je ještě delší a zamotanější. Kdyby se scénáristé snažili vměstnat všechny původní informace do filmu tak, jak je Herbert napsal, nikdy bychom se nedočkali konce a mnoho nezasvěcených diváků by se jen složitě orientovalo. A jak jsem už napsala – smysl příběhu se jim podařit zachytilo, takže moje výtka je spíš jako chytání se stébla trávy.
Jak bylo psáno
Kdybych to měla shrnout… Duna: Část druhá je prostě trhák, kterému se jen těžko něco vytýká. Kultovnímu sci-fi dílu se dostalo té největší pocty – skvělého filmového provedení se skvělým hereckým obsazením, vizuálem a hudbou. Nepochybně se jedná o něco jiného, než na co jsme u současného Hollywoodu zvyklí, a některé fanoušky to může překvapit. Jsem si ale jistá, že drtivá většina film ocení v celé jeho kráse.
