Právě si prohlížíte Duna je téměř perfektní sci-fi, k dokonalosti jí chybí druhá polovina

Duna je pro mě bez debat nejočekávanějším filmem roku. Po delší době byla důvodem vyrazit do kina a vychutnat si zážitek na stříbrném plátně. Nemá cenu napínat, nová adaptace nesmrtelného díla Franka Herberta rozhodně nezklamala. Zbývá tak snad jen zodpovědět, zda se jedná o největší filmovou událost od Pána prstenů, za kterou ji mnozí považují.

Překonat Lynche: splněno

Denis Villeneuve, režisér nové Duny, je zkušený autor nejen vědeckofantastických snímků. Za sebou má z poslední doby pokračování kultovního Blade Runnera s podtitulem 2049 a velmi přemýšlivé Příchozí (Arrival), kteří se v mém žebříčku oblíbenosti okamžitě zařadili na nejvyšší příčky. Z obou počinů si Villeneuve odnesl znatelné know-how. O tom, do jaké míry se jeho styl projevil, ještě bude řeč.

Celkový přístup k žánru je každopádně největší odlišností oproti adaptaci Davida Lynche z roku 1984. Ta podle fanoušků i kritiků lecčíms překypuje, pokud jí ale něco schází, je to jakási metaforická mlha války, tajemno za vším, co se ve filmu stane. Lynchova Duna je jako Lynch, příliš popisná, často vizuálně naturalistická, jindy se pohybující na hraně surrealismu. Ačkoliv původní snímek neodsuzuji, jsem rád, že novinka dělá téměř všechno lépe.

Abych ale neubíral velkofilmu z osmdesátek na váze, Villeneuve si od Lynche mnohé vypůjčuje. Nejde ani tak o atmosféru nebo motivy jako spíš o konkrétní prvky, kostýmy nebo scény. Některé se zdají být zpracovány téměř jedna ku jedné. To může být dáno knižní předlohou, kterou jsem po hříchu nečetl, a tak nemohu v tomto ohledu příliš soudit, přesto se některé pasáže filmu zdají být téměř remakem první adaptace. I pokud bychom ale na Dunu nahlíželi jako na remake, dá se jí vytknout jen máloco.

Na Duně je nejlepší:

Obsazení. Jedna z věcí, o které jsem byl přesvědčen už před příchodem blockbusteru do kin. Netušil jsem ale, kteří herci na sebe strhnou největší pozornost. Jsou to logicky ti, kteří dostanou nejvíce prostoru, a na které se příběh zaměřuje především. Tvůrci upozadili rod Harkonnenů, politické pletichy zůstávají relativně skryté a imperátor se stává jakousi šedou eminencí vesmíru.

Mnohem více času je tak věnováno rodu Atreidů, konkrétně pak Paulovi jako hlavnímu hrdinovi a jeho matce Jessice. Ztvárněni byli Timothéem Chalametem (Lady Bird, Malé ženy, Král) a Rebeccou Ferguson (Největší Showman, Doktor Spánek, Mission Impossible: Fallout). První jmenovaný byl pro mě asi největší neznámou, ke štěstí všech se ovšem role zhostil nadmíru výtečně. Koneckonců právě vztah matky a syna je leitmotivem filmu a vévodí mu.

Méně času na plátně však pro ostatní představitele neznamená slabší dojem z výkonu, naopak, všichni dokonale naplnili, ne-li předčili, má očekávání. Oscar Isaac jako vévoda Leto Atreides, Stellan Skarsgård jako baron Harkonnen. Vynikne i Jason Momoa v kůži Duncana Idaho, který dostane podstatně důležitější roli než v Lynchově filmu. A další: Zendaya, Josh Brolin, Javier Bardem… V podstatě každý jeden herec či herečka doplňují perfektně fungující soukolí stroje jménem Duna.

Pomalu, ale bez zbytečného otálení

Hodně se mluví o pomalejším tempu tolik příznačném pro Denise Villeneuva. Pokud bych se měl znovu vrátit k porovnávání s adaptací z půlky osmdesátých let, tempo je opravdu výrazně rozvážnější. Především, protože ve starším z obou snímků bylo překotně zběsilé.

Připouštím, že tvůrci nemají potřebu spěchat, k tomu jim dopomohlo hlavně rozhodnutí zpracovat pouze polovinu příběhu původního románu. I přesto si ale nemyslím, že by se film táhl. Nasvědčovala by tomu sice více než dvou a půl hodinová stopáž, ale musím si stát za svým. Neustále se něco děje, neustále se je na co dívat, a nemusí to být zrovna akce, přičemž ani té není úplně málo.

Za až meditativním dojmem z některých scén bezpochyby stojí geniální hudba Hanse Zimmera, který dokázal nádherně vystihnout náladu ústřední planety Arrakis. Hnidopichové by kontrovali, že pouze využil známé hudební postupy tolik typické pro blízkovýchodní melodie, ale snad právě v tom tkví mistrovství skladatele, když dokáže právě tyto postupy vložit do obálky science fiction a podtrhnout je ochromujícími vokálními vstupy.

Technicky dokonalý produkt

Duna je krásná. Podpis produkční společnosti Legendary Pictures se po právu zařazuje vedle štemplů gigantů Disney nebo Sony. Po vizuální stránce se skutečně novince nedá nic vytknout. O to šílenější je fakt, že Timothée Chalamet natáčel před green screenem pouhopouhé dvě scény.

Na celkovém dojmu a atmosféře má mamutí podíl kamera a střih. O kameru se staral Greig Fraser, který má za sebou mimo jiné Star Wars: Rogue One nebo chystanou komiksovku The Batman. Dvorní střihač Villeneuvova týmu Joe Walker odvedl taktéž bezvadnou práci. Odráží se jak v pasážích pomalejších, atmosferičtějších, tak v jejich pravém protipólu, kdy buď zuří bitva anebo ještě lépe hrdinové používají takzvaný hlas. Nejen o jeho podobě a o důležitosti skloubení kamery, střihu a sound designu mluví režisér ve videu od Vanity Fair. Rozebírá jednu z nejpůsobivějších scén celého filmu nejen po technické stránce. Právě tahle scéna dokonale vystihuje náladu celého díla.

Část první

Už dlouho před premiérou tvůrci upozorňovali, že na rozdíl od pokusů svých předchůdců nevměstnají do jednoho snímku děj celého prvního románu. Tempu filmu to, a o tom není pochyb, prospělo, ovšem přichází s tím i jediná výtka nebo snad spíše nejistota, kterou mám s Dunou spojenou. Film byl, i přes deklarování výše zmíněného, prezentován jako Duna. Bez číslovky, bez podtitulu, bez jasného prohlášení, že vznikne pokračování. Pochopitelně, neboť jeho existence se má odvíjet až od finančního úspěchu letošního pouštního dobrodružství (který se naštěstí zatím zdá být značný).

Proto mě překvapilo, když se hned na úvod filmu představila Duna divákům právě s podtitulem Part One. A je to právě ono, čím Duna nejvíce trpí. Nejde totiž o uzavřený děj. Příběhový oblouk tvoří z velké části expozice a ke skutečnému zvratu nedojde. Ten jediný se odehraje příliš brzy a divák cítí, že se jedná stále spíš o začátek příběhu než o děj blížící se vyvrcholení. Nechci znít příliš kriticky, možná jsem měl jen špatně nastavená očekávání, přesto si neodpustím krátké přirovnání.

Mám totiž za to, že například Peteru Jacksonovi se ve filmové trilogii Hobit, alespoň co se týče prvních dvou dílů, podařilo příběh knihy rozdělit mnohem lépe a že i přes sestupnou kvalitu měl každý z filmů jasnou a zřetelnou kompozici. Ta se v Duně, respektive v její první polovině, poněkud rozplývá. Proto vzniká nepříjemný pocit absence konce. Někdo by to mohl vnímat jako žádoucí navnadění na pokračování, ale nemůžu se ubránit pocitu, že po takhle dlouhé seanci si divák zaslouží o něco víc.

Svět Duny

Jak jsem už zmínil, románovou předlohu Franka Herberta jsem nečetl, posuzovat do jaké míry se od ní odklání nebo ji naopak vystihuje tudíž nemohu. Zkušenost se světem Duny už ale nějakou mám, a nedělalo mi tak problém se zorientovat i v nejnovějším přírůstku do rodiny příběhů o tajemném koření, politických intrikách, vznešených rodech, písečných červech, Impériu, Kosmické gildě, Bene Gesserit a mnohém dalším.

Pro nováčky – kterých nebude málo, poslední televizní adaptace vznikla v letech 2000 až 2003 – může být vesmír přece jen poněkud složitý. Sám jsem při odchodu z kina zaslechl skupinku diváků horečnatě řešících, kdo byl vlastně hodný a kdo zlý. I s tím se tvůrci snažili vypořádat a soudím, že relativně obstojně. Určitá zlatá střední cesta, nezahltit sledující informacemi a zároveň je nenechat příliš tápat, se jeví jako ne všespásné, nýbrž zdaleka nejsprávnější, řešení.

Podtrženo a sečteno

Duna si v mém rejstříku science fiction najde podobné místo jako předchozí počin režiséra Denise VilleneuvaBlade Runner 2049. I přes výhrady, kterých je navíc naprosté minimum, je tím vůbec nejlepším, co se značce mohlo stát. Dostat se do rukou takovým profesionálům, jako je právě Villeneuve, Zimmer nebo do jednoho celé herecké obsazení.

Co víc si přát? Snad jen druhý díl, protože až pak bude příběh Duny kompletní a až poté se budeme moci bavit o tom, zda jde o zatím největší filmový milník 21. století na poli science fiction. Zatím můžeme konstatovat, že jsme dostali první polovinu, která nedělá de facto vůbec nic špatně a je učebnicovou ukázkou, jak zfilmovat takhle monumentální sci-fi.


Duna (Dune)

Filip Svoboda

Jsem studentem žurnalistiky zajímajícím se o videohry, film, divadlo, hudbu a vůbec především kulturu v celém jejím rozsahu.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..