Přinášíme vám další exkluzivní svědectví o sektě, která sídlí kousek za Prahou a je napojena na celosvětově vyšetřované náboženské hnutí. Jde o komunitu Dvanáct kmenů, do které Jonatán vstoupil i se svou manželkou a dětmi. Nyní se právě své děti snaží před krutým osudem v této organizaci zachránit. Naši redaktoři s ním navázali kontakt a Jonatán souhlasil, že poprvé veřejně vydá svědectví o své zkušenosti.

Jak jste se o Dvanácti kmenech poprvé dozvěděl a co jste si o nich tehdy myslel?
Moje žena a já jsme byli původem z hebrejských kořenů, věřili jsme v sedmý den slavení sabatu, slavení hebrejských svátků, jako jsou Pesach, letnice, svátek trubek a Jom kipur. Věřil jsem také v Ježíše Krista, ale nazýval jsem ho jeho hebrejským jménem Ješua. V těchto věcech jsem se už před vstupem velmi podobal Dvanácti kmenům.

Proč jste s manželkou do komunity vstoupili?
Zoufale jsme se s manželkou snažili sloužit Bohu a všimli jsme si, že podle Bible žila nejstarší, prvotní, církev pospolu (viz Skutky apoštolů), takže jsme začali hledat. A během toho, co jsem hledal, jsem měl velmi živý sen o tom, že rozdám vše, co mám. Bible a představa věčného života se pro mě staly tak důležitými, že jsem začal hledat na internetu. Pátral jsem po nějaké komunitě, která by odpovídala mé víře. Moje žena a já jsme nakonec narazili na stránky Dvanácti kmenů a byli jsme ohromeni. Strávili jsme s nimi několik měsíců dojížděním tam a zpět. Rozhodli jsme se navštěvovat komunitu v Manitou Springs v Coloradu. V té době jsme měli tři děti, nyní jich máme šest.

Jaké to bylo po vstupu?
Připojili jsme se 1. dubna 2013, na aprílový den – mělo to být varování. První týdny jsme byli bombardovaní láskou. Byli tak přátelští. Mysleli jsme si, že jsme milováni, ale jak bylo někde psáno: „láska je pro jedny tyran a pro druhé strom života“. Zpočátku to nebylo až tak intenzivní a dostávali jsme dokonce trochu více svobody než ostatní. Ne o moc, ale trochu ano. Byli jsme pro ně dobrým úlovkem: přišla celá rodina bez dluhů a odevzdali jsme jim všechen svůj majetek. Byli u vytržení.

Jak to pokračovalo dále? Jak vypadá běžný každodenní život v komunitě?
Rychle jsem si začal uvědomovat, že nad námi mají systematickou kontrolu. Obyčejní členové byli zašlapáváni do země. Nedělám si srandu, když říkám, že jsme někdy pracovali 24 hodin v kuse. Klidně i dva dny bez spánku. Zvláště muži a svobodní chlapci museli pracovat až čtyři dny v kuse. Říkali nám, že musíme obětovat všechno, i své vlasy, zuby a oční bulvy.

Měli a stále mají extrémní způsoby výchovy. A to nepřeháním. Bijí své děti klidně i třicetkrát denně, mají extrémní omezovací techniky. Nechali by nás i způsobit, abychom svým dětem úplně zlomili svobodnou vůli. Učili jsme se lámat dětskou vůli, jako se láme vůle koně.

Slibují vám, že když vstoupíte, tak už nikdy nebudete sami. A je to pravda. V komunitě jste vždy pod jejich dohledem a kontrolou. Vklouznou do všech aspektů vašeho života, až vám nezbyde nic. Koučovali nás, co máme dělat – krok za krokem. Vše k naší vlastní újmě. Ale nějak si stále myslí, že jsou tou jedinou pravou církví a že všichni ostatní skončí v pekle.

Kdy jste se rozhodl, že z komunity Dvanácti kmenů odejdete?
Moje děti byly těžce zraněné, v důsledku zanedbání zdravotní péče onemocněly a dostaly se do smrtelných situací. Moje dcera skoro dvakrát zemřela – poprvé bez lékařské péče a podruhé v nemocnici, protože jsem i přes příkazy svých vedoucích odvezl dceru k lékaři. Můj syn měl jednou rozdrcenou nohu, že mu chodidlo muselo být useknuto, a stejně nedostal žádnou lékařskou péči. Nejstarší syn byl zase poslán mýt nádobí a dali mu extrémně silný jód, který je pro lidi nebezpečný. Nedali mu žádné rukavice, bylo jim to jedno. Vedoucí komunity si ale mohli jít k lékaři, kdykoliv chtěli. Měli úplně jiná pravidla než ostatní. Nás obyčejné členy nutili k tomu, ať svoje děti klidně necháme zemřít, radši než aby šly do nemocnice.

Když jsem se začal proti těmto pravidlům bouřit, vyloučili mě z komunity a prohlásili, že jsem ďábelský. Vedoucí některých komunit jsou opravdu sebestřední narcističtí muži s malými penisy, kteří chtějí mít vše pod dokonalou kontrolou, a přitom žijí úplně jinak než obyčejní členové. Roztrhali mou rodinu a způsobili, že moje děti měly roky života bez otce.

Dodnes jsem zmatený tím, jak jsem se jimi nechal ovládat natolik, aby mě oddělili od mé rodiny. Ale roky kontroly způsobily naprostou kapitulaci mého ducha. Teprve venku jsem si uvědomil, jak moc hluboko jsem v tom uvízl.

Jaké byly první týdny a měsíce venku?
Když jsem byl poslán pryč, neměl jsem kam jít. Ale říkal jsem si – jestli nějaký Bůh opravdu existuje, tak mi pomůže, abych se nestal bezdomovcem. A než skončil víkend, našel jsem si práci a byt, ve kterém jsem bydlel. Díky tomu jsem mohl osvobodit svého syna.  Ale než se to povedlo, cítil jsem se, jako by mi někdo vyrval srdce.

První týdny jsem žil skoro jako chodící mrtvola. Je jen těžko popsatelné, když se vám něco takového stane. Je to, jako by celou vaši rodinu někdo zavraždil, ale vy nedokážete shromáždit těla, protože nevíte, kde jsou a jak se k nim dostat. Truchlil jsem, jako by byla celá moje rodina mrtvá. Zkusil bych si s nimi promluvit, ale vedoucí komunity mě k nim nepustí. Napsal jsem jim několik dopisů, ale žádná odpověď nepřišla. Dopisy rodině nejspíš berou, aby se mnou nemohla komunikovat.

Jak jste nakonec dostal ven svého syna?
Okamžitě po odchodu do světa jsem začal hledat zdroje a lidi, se kterými bych mohl mluvit. Začal jsem se spojovat s lidmi přes Facebook a našel jsem diskusní skupiny o Dvanácti kmenech. Spolupracoval jsem hlavně se dvěma investigativními novináři. Jeden byl z Austrálie, druhý z USA. Pracoval pro noviny Denver Post a pomohl mi s bojem za to, abych dostal svou rodinu ven. Jak jsem už říkal, tak se mi podařilo zachránit syna. Nemohu vám k tomu ale říct víc detailů, protože by to ohrozilo záchranu zbylých členů mé rodiny. Mám naději, že se to jednoho dne podaří a moje rodina bude znovu celá. Do té doby budu denně bojovat proti tomuto destruktivnímu kultu, který utlačuje lidskou duši, terorizuje děti a trhá nevinné rodiny na kusy.