V kontextu korejské historie je široká veřejnost informována především o tom, že existují Koreje dvě a nemají se příliš v lásce. O tom, že někde na severu vládne obávaný diktátor z dynastie Kim. Tím ovšem často dochází ke generalizaci dvou korejských států na ten „dobrý“ (tj. Korejská republika) a špatný (tj. Korejská lidově demokratická republika). Situace je však mnohem zapeklitější – Jižní Korea není žádný svatoušek.
Historický exkurz do éry Čchun Duhwana
Od vzniku státu po 2. světové válce do konce 80. let – tak dlouho se v čele státu střídali různí diktátoři. Militantní, represivní a operující se stanným právem. A právě z důvodu nesmyslného šesti hodinového stanného práva pár dní zpátky myslím, že je důležité vědět, jaký je ten nejhorší příklad z jihokorejské historie a proč se obyvatelstvo tak rychle vrhá do ulic.
Poté, co tehdejší ředitel KCIA zbavil svět Pak Čonghuiho, následoval chaos – pořádně se nevědělo, kdo bude Jižní Koreji vládnout. Zvolili nového předsedu vlády, jeho mandát však nepřežil ani týden, neboť generál majoři Čchun Duhwan a Ro Tchäu zorganizovali 12. prosince 1979 vojenský puč a dostali se do čela státu. Již v té době platilo stanné právo (tedy jako reakce na zastřelení diktátora Paka), vše se ale zpřísňovalo. Dne 14. května 1980 začali studenti znepokojení vývojem politické situace organizovat protesty. Tři dny na to Čchun vyhlásil nové stanné právo a spolu s ním zákaz politických aktivit. O den později (18. května, podle čehož se povstání v Koreji říká také „Událost 518“) došlo před Čonnamskou národní univerzitou ve městě Kwangdžu ke střetu protestujících civilistů a vládních vojsk. Ve dnech, jež následovaly, bylo do civilistů stříleno, docházelo k hromadným zatýkáním a samotné město bylo odříznuto od zbytku světa. Státní propaganda hlásala, že protestující studenti jsou stoupenci severokorejského systému. Navzdory tomu se zvládli zmocnit sídla provinční vlády, ale již 27. května do Kwangdžu vjely tanky a budovu násilím převzali ve jménu státu. Dle oficiálních zdrojů se celkový počet obětí pohybuje pod číslem 200, experti však odhadují, že mohlo jít až o dva tisíce mrtvých.
Význam Události 518 v současné Korejské republice
Tato událost je důležitým mezníkem především z toho důvodu, že se jednalo o střelbu vládních vojsk proti jejich vlastním spoluobčanům. Stříleli do vlastních, jihokorejských řad. Všichni to byli prostí Korejci, jen na jedné straně barikády stál člověk s puškou v ruce. A právě tento fakt je dle mého názoru to, co v současné době motivuje a v podstatě „mobilizuje“ civilní obyvatelstvo a oni tak chodí do ulic a nebojí se vzepřít autoritě, kritizovat ji a ukázat, že nejedná tak, jak by měla. Právě tato kvalita je to, čím Jihokorejce můžeme teoreticky porovnat ke stále stávkujícím Francouzům.
Když jsem v úterý o půl dvanácté večer (korejského času) viděla zprávu hlásající vyhlášení stanného práva, byla jsem zděšena. Stejně, jako velké části jihokorejské společnosti, mi v hlavě trkla myšlenka: „Vrátí se zase do roku 1980?“ Měla jsem husí kůži – a ačkoli k žádnému násilnému aktu nedošlo, věřím, že je důležité vědět, jak na květen 1980 vzpomíná tamní obyvatelstvo. Že mají legitimní důvody, kvůli kterým označují prezidenta Juna za velezrádce. Zvláště když vezmeme v potaz fakt, že naposledy bylo stanné právo vyhlášeno právě v onom roce 1980.
Povstání v Kwangdžu nebylo žádnou „sametovou revolucí“. Ba naopak, mělo od ní daleko. Můžeme tedy skoro až tvrdit, že nic nezměnilo. Osobně považuji tento přístup za nekorektní – civilisté bojující proti vojenské diktatuře Čchun Duhwana bojovali za to, v co věřili. Svobodu a demokracii. Část z nich nejspíše věděla, že ze situace s velkou pravděpodobností nevyváznou živí – ani to je ale nezastavilo. Právě ona hrdinskost, oddanost vlastní zemi je to, co činí toto povstání událostí, na kterou nelze zapomenout a je důležité si připomínat množství statečných, jejichž životy za obranu demokracie padly.
Tento text vznikl 5. prosince v reakci na aktuální dění v Jižní Koreji, nereflektuje tak následující vývoj událostí, nabízí však možnost nahlédnout do historie právě v kontextu prosincového dění.
