EU

Evropská strategická autonomie znamená snahu rozvíjet nezávislost Evropské unie na třetích stranách. Především se tím myslí podpora výroby a vývoje evropských zbraní a nezávislá zahraniční a ekonomická politika. Unie tak má být schopna sama rozhodovat o svých věcech a nevázat se na země jako Spojené státy, Čína nebo Rusko. Proč tato iniciativa kontinentem tolik rezonuje a kterým problémům čelí?

Historie

První snahy o strategickou autonomii začaly v roce 2013, kdy Evropská rada volala po „integrovanější, udržitelnější, inovativnější a konkurenceschopnější technologické a průmyslové základně obrany“, což by mohlo také posílit „strategickou autonomii a schopnost jednat s partnery“. V roce 2016 se již strategická autonomie stala součástí Globální strategie Evropské unie (EUGS). O rok později EU spustila Evropská obranný fond, který si klade za cíl koordinovat a zvyšovat národní investice do obranného výzkumu a zlepšovat spolupráci mezi národními ozbrojenými silami.

Velký význam pro evropskou strategickou autonomii mělo americké prezidentství Donalda Trumpa, který svým neobvyklým přístupem Evropě ukázal, že se nemůže navždy spoléhat na spojenectví s USA a že musí budovat vlastní možnosti obrany. Strategická autonomie se tak stala prioritou pro evropskou obranu. Přestože pozdější administrativa Joea Bidena navrátila euroatlantickému spojenectví důvěru, tak EU od snahy o autonomii už nesešla. Naopak ji ještě posílila ruská invaze na Ukrajinu, která otřásla celým kontinentem.

Posílení EU nebo vyhnání USA?

Jedním z nejvýznamnějších zastánců autonomie je Francie pod vedením prezidenta Emmanuela Macrona. Ten tvrdí, že EU musí snížit svou závislost na Spojených státech, aby se nenechala zatáhnout do konfliktu mezi USA a Čínou o Tchaj-wan. „Paradoxem by bylo, že překonáni panikou věříme, že jsme jen následovníci Ameriky,“ vyjádřil se Macron. Snaží se v podstatě vytvořit z Evropské unie „třetí supervelmoc“, která by se mohla chovat nezávisle na Číně i USA nebo jim dokonce konkurovat. Představoval by si vybudování samostatného evropského zbrojního průmyslu, posílení výdajů na obranu, ale také snížení závislosti na americkém dolaru.

Joe Biden a Emmanuel Macron. Foto: Wikimedia

Ne všechny země však názor Francie úplně sdílejí. Především státy ve východní části EU, jako je například Polsko, se nechtějí odstřihnout od Spojených států, které považují za klíčového hráče v boji proti Rusku. Ačkoliv podporují posílení evropské obranyschopnosti v rámci EU, snaží se ji balancovat se strukturami NATO, ve kterých jsou i USA.

Samotné Spojené státy k této problematice zaujímají ambivalentní postoj. Na jednu stranu podporují změny, které by umožnily evropským zemím převzít větší odpovědnost za bezpečnost, což by vedlo k vyváženějšímu sdílení zátěže mezi Evropou a USA. Zároveň by to Bílému domu umožnilo další přeorientování na Pacifik a Čínu, o což se dlouhodobě snaží. Na stranu druhou se Spojené státy obávají příliš samostatné Evropské unie, která by mohla jejich vliv na starém kontinentu podkopat.

Současná situace ukazuje nutnost strategické autonomie

Unie se kompletně neshoduje na tom, jak má přesně strategická autonomie vypadat. Chybí jí tak definice nezbytných konkrétních kroků a závazků, což výrazně zpomaluje její implementaci. Nestabilita však roste po celém světě a rozdíly mezi potřebami EU a USA vyplouvají na povrch. Příkladem jsou třeba nedávné mocenské boje v americkém Kongresu, kde Republikánská strana dlouhou dobu brzdila potřebnou pomoc pro Ukrajinu. Ukázalo se, že Spojené státy nemusejí být spolehlivým partnerem bez ohledu na to, kdo sedí v prezidentském křesle.

Dalším problémem jsou nové prezidentské volby, v nichž opět kandiduje Donald Trump, který se dlouhodobě staví skepticky nejen k americké podpoře Ukrajiny, ale i obecně k americkým závazkům k NATO a Evropě. Při svém posledním zvolení byl právě on tou hnací silou, která vynesla strategickou autonomii do popředí evropské politiky, a lze očekávat, že jeho případná výhra ve volbách v roce 2024 bude mít podobný dopad.

Bývalý americký prezident Donald Trump. Foto: Wikimedia

Situaci by mohlo zkomplikovat i eventuální přijetí Ukrajiny do Evropské unie, která se zemí v polovině prosince zahájila přístupová jednání. Porušil by se tak precedent, kdy se státy bývalého východního bloku nejprve připojily do NATO a teprve poté do EU. Nastal by stav, kdy by Evropská unie měla velký členský stát na hranici s Ruskem, ten by ale nebyl pod ochranou Severoatlantické aliance. V takovém případě by Unie bezprostředně nutně musela vytvořit novou, nezávislou a silnou obrannou politiku.

Dále lze pozorovat čím dál častější konfrontace mezi Washingtonem a Čínou, které ohrožují bezpečnost mezinárodních lodních tras a obchodu. Řada evropských zemí a politiků přitom zdůrazňuje, že se nejedná o konflikty, do kterých by se Evropa měla příliš zapojovat, a ospravedlňují tak osamostatnění od USA.

V neposlední řadě je zde také konflikt v Izraeli, kde Unie a Spojené státy zaujímají výrazně odlišné pozice. Zatímco EU se snaží soustředit na udržení relativní stability v regionu, protože pociťuje následky jeho konfliktů ve formě migračních vln a teroristických útoků, tak USA, které od Blízkého východu dělí celý oceán, usilují především o prosazení svých širších zájmů, a to i za cenu stability.

Závěrem

Přes všechny výše zmíněné problémy představují Spojené státy americké stále jednoho z nejmocnějších a nejdůležitějších evropských spojenců. Ačkoliv se s nimi EU na řadě konkrétních problémů rozchází, pořád se jedná o ideologicky spřízněnou velmoc, kterou není za potřebí si zbytečně znepřátelit. Posílení strategické autonomie nemusí znamenat zpřelámání transatlantických vztahů, jedná se pouze o jejich vybalancování.

Kritické je tedy to, aby se opět otevřela debata nad tím, co přesně termín strategické autonomie znamená a jak se evropské země shodnou na konkrétním významu a cíli. Jestliže se má EU posunout dál, musí rychle a efektivně reagovat na nové krize. To znamená umět předvídat a analyzovat rizika a mít k dispozici funkční vojenské a další prostředky na jejich řešení. Především se ale musí Evropská unie stát asertivnější, začít se sama rozhodovat a nečekat, že za ni její problémy vyřeší Washington.

Matyáš Zápeca

Zabývám se zahraniční politikou, obranou a mezinárodní bezpečností, zejména se zaměřením na západní svět a Evropu. Jsem aktivní v řadě českých i nadnárodních studentských projektů a baví mě studium jazyků a cizích kultur.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..