Okamurovo hnutí vysílá do říjnových voleb víc krajských lídryň než obě opoziční koalice dohromady, uskupení Volný blok sází hned na několik známých žen: ředitelku Institutu svobody a demokracie Janu Bobošíkovou, členku Rady ČT Hanu Lipovskou nebo zpěvačku Ilonu Csákovou. Trikolóru zase vede teprve jako třetí parlamentní stranu v polistopadové historii žena: Zuzana Majerová Zahradníková. Na první pohled je zřejmé, že české politické subjekty, které máme na ideologické škále ve zvyku řadit na krajní pravici či do extrémních pozic (a které často brojí proti feminismu a genderové korektnosti), nemají zdaleka takový problém s obsazováním žen jako například mainstreamové strany. Jak tento paradoxní fenomén vysvětlit?

Když středopravicová koalice SPOLU představila koncem dubna své kandidátky do podzimních voleb, snesla se na ni vlna kritiky kvůli nevyrovnanému zastoupení pohlaví mezi kandidáty. Jedinou krajskou volební lídryní koalice je šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová v Praze, do čelní pětice v jednotlivých regionech proniklo na kandidátkách SPOLU pouze třináct žen.

Ve chvíli, kdy v květnu představovala lídry kandidátek druhá opoziční koalice Pirátů a STAN, prolétla médii fotografie z úvodní tiskové konference u příležitosti zahájení volební kampaně, kde vedle čtrnácti mužů na okraji stála jediná žena: poslankyně Olga Richterová (Piráti), která liberální opoziční blok vede do voleb v Praze, stejně jako Pekarová Adamová z konkurenční koalice SPOLU.

Participace žen v české politice je dlouhodobě problémem (který dolehl i na výše zmíněné opoziční koalice). V tomto kontextu je nicméně zajímavý fenomén, který se projevuje v poslední době. České politické subjekty, které máme na ideologické škále ve zvyku řadit na krajní pravici či do extrémních pozic, nemají zdaleka takový problém s obsazováním žen jako například mainstreamové strany.

Pod nánosem pomateného genderismu

Když hnutí SPD Tomia Okamury zahajovalo v půlce července na pražské Letné svoji volební kampaň, už na první pohled zaujalo něčím, na co jsme nebyli dosud u opozičních koalic zvyklí. V zástupu krajských sněmovních lídrů se vyskytly hned čtyři ženy. Okamurovo hnutí povede na jihu Čech lékařka Iveta Štefanová, na Plzeňsku krajská zastupitelka Marie Pošarová, na Karlovarsku poslankyně Karla Maříková a na Královéhradecku ředitelka úřadu práce Vladimíra Lesenská. SPD tak kromě osvědčených političek sáhlo i po doposud neznámých tvářích.

Že má pravicově populistické hnutí dvakrát více krajských lídryň než obě opoziční koalice dohromady, vzbudilo pozornost už krátce po představení kampaně SPD. Okamurovo hnutí však není jediným subjektem na krajní pravici, kde se výrazněji prosazují ženy. Uskupení Volný blok, které vede kontroverzní exposlanec SPD Lubomír Volný a které založilo svoji kampaň na odmítání koronavirových opatření a očkování, staví vedle Volného hned na několika výrazných ženách českého veřejného prostoru.

Pražskou kandidátku Volného bloku povede novinářka a politička Jana Bobošíková, která v minulosti kandidovala za řadu menších stran a hnutí nebo za KSČM na různé politické funkce. Bobošíková se stala známou během televizní krize v České televizi na přelomu let 2000 a 2001, v současnosti vede euroskeptický think tank Institut svobody a demokracie.

Jeho členkou je i další kandidátka Volného bloku, členka Rady ČT a vedoucí politických snah o odvolání generálního ředitele ČT Petra Dvořáka, Hana Lipovská, která oznámila kandidaturu včera. Stranu povede na Pardubicku. Jihomoravskou lídryní pak bude zpěvačka Ilona Csáková, která se v době pandemie proslavila jako šiřitelka dezinformací o covidu a očkování a vystoupila i na několika Volného demonstracích. Předsedkyní Volného bloku je navíc (jakkoliv hnutí mediálně staví především na osobě Lubomíra Volného) formálně exposlankyně ČSSD Jana Volfová. Hnutí potom celkem do voleb vysílá v koalici s extremistickou DSSS osm krajských lídryň a šest lídrů.

Zastoupení žen v politice je v Česku dlouhodobě problém

Česká politika je v současné době stále spíše mužskou záležitostí. Jak ukazují data organizace Fórum 50% usilující o vyvážené zastoupení pohlaví v rozhodovacích pozicích, vyrovnanému zastoupení v nejvyšších politických funkcích se Česko ani neblíží. Mezi českými zástupci v Evropském parlamentu a ve vládě tvoří ženy zhruba třetinu, ve sněmovně 22,5 procenta a v Senátu pouze 15 procent. V lokálních zastupitelstvech se zastoupení žen pohybuje kolem čtvrtiny. Česko nikdy nemělo premiérku ani prezidentku. V tom zaostává za jinými zeměmi západní, ale i východní Evropy: například v Estonsku jsou premiérkou i prezidentkou ženy a vyrovnané zastoupení pohlaví je i v tamní vládě.

Určitě se hodí zmínit také úřadující předsedkyni vyhraněně pravicového hnutí Trikolóra Zuzanu Majerovou Zahradníkovou, která převzala vedení letos na jaře po odchodu zakladatele a hlavní tváře Václava Klause mladšího. Ta je zároveň lídryní uskupení Trikolóra, Svobodní, Soukromníci do podzimních voleb. Žena jako stranická předsedkyně je v Česku přitom stále unikát – z parlamentních stran vedle Trikolóry vede TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. V polistopadové historii Česka vedly parlamentní politickou stranu celkem včetně Trikolóry pouze tři ženy.

Celá záležitost je paradoxní v tom, že právě politici SPD i Volného bloku proti genderové rovnosti často vystupují, Zuzana Majerová Zahradníková zase na březnové ideové konferenci Trikolóry prohlásila, že „normální svět pozvolna mizí pod nánosem pomateného genderismu a zapšklého feminismu”.

Marine Le Pen jako vzor

Podle oslovených politologů je pozoruhodný jev spíše dílem náhody a nemá jednoznačné vysvětlení. Podle politologa Lubomíra Kopečka šlo u Trikolóry při zvolení Majerové Zahradníkové o nouzové řešení, protože po odchodu Václava Klause mladšího byla v rámci hnutí jedinou známější tváří. Jiná situace je ale podle něj u Okamurova hnutí. „U SPD to skutečně může souviset se snahou nabídnout co nejatraktivnější nabídku pro čela kandidátek, což se projevuje nejenom z hlediska pohlaví, ale i výběru některých politicky zkušených tváří jako je prosazení Jaroslava Bašty v jednom z krajů do čela kandidátky,” vysvětluje Kopeček.

Je to podle něj spojené s tím, že v SPD je v tomto směru rozhodující slovo lídra a úzkého vedení při výběru špiček kandidátek, naopak regionální organizace mají slabé slovo. „U většiny mainsteamových stran mají naopak regionální organizace hlavní slovo, přičemž jejich členové jsou převážně muži, což může hrát určitou roli,” dodává Kopeček. Politolog Miroslav Mareš z brněnské Masarykovy univerzity, který se zabývá politickým extremismem, pak potvrzuje, že u Okamurova politického projektu může jít o standardní stranickou personální politiku a pozitivní zkušenosti s ženami na kandidátkách z předchozích voleb.

„U Volného bloku může být určitým vodítkem dlouhodobá spolupráce předsedkyně této strany Jany Volfové se silnými ženskými osobnostmi, včetně Jany Bobošíkové. Ostatně Volfová kdysi založila i stínovou vládu žen ČSSD,” vysvětluje Mareš situaci, kdy vedle poslance Volného hnutí staví převážně na ženách. „Obecně pak může jít o emočně silné politické angažmá žen, které jsou znepokojeny ohrožením tradiční rodiny a společnosti. Vzorem mohou být i zahraniční političky, zvláště Marine Le Pen.”