Už od počátku médií se v nich vyskytují idealizované stereotypní verze lidí. Logicky byl vytvořen i stereotyp toho jak mají vypadat ženy, a protože většina těchto médií sloužila pro zábavů mužů, ženy byly vždy vyobrazovány jako laskavé, empatické a submisivní.
Vztek a agrese byla vidět pouze u negativních ženských postav. Správná žena naštvaná není. V případě náročné situace potichu uroní z lítosti pár slz, ale je vždy šťastná a přívětivá. Později, už jako rebelie proti sexismu a této představě perfektní ženy vznikla tvz. sad girl. I když nespokojená, smutná a často frustrovaná, pořád je poslušná a svoje trápení neprojevuje. Tento typ postavy byl využit například v Bell Jar od Sylvie Plath, kde je hlavní hrdinkou Ester. Ester je nespokojená, ale její rebelie je pouze vnitřní. Sad girl pouze poukazuje na neštěstí žen způsobeno utlačovaním, ale v žádné formě nevyobrazuje hněv či agresi. Tento vztek byl potlačen a na venek se buď neprojevoval v postavách vůbec nebo jako smutek. Jak už bylo zmíněno v očích publika správná žena naštavaná není.
Začátek female rage (=ženského vzteku) by se sice dal vystopovat zpátky k počátku 20. století s Virginiou Woolf a dalšími, ale v té době neměl žádný hlas. S vzestupem feminismu měly ženy šanci se volněji projevit. Postupně byly častější i projevy hněvu, ale stigma, které se kolem nich vyskytuje přetrvává doteď. Naštvaný, někdy i agresivní muž je silný a oprávněný, ale naštvaná žena je dramatická a nepříjemná. Cíl tohoto trendu je stereotyp, že ženy nemají právo být vzteklé, odbourat. V médiích se objevují labilní, naštvané, pomstychtivé ženy, ale tentokrát v roli hrdinky nebo někoho s kým má divák/čtenář soucítit. Jejich vztek a agrese jsou prezentovány jako oprávněná reakce. Známé je například Jennifer’s body a Gone Girl nebo v oblasti literatury A Certain Hunger a My Year of Rest and Relaxation.
Film
Jeden z výrazných aktuálních příkladů vzteklé hrdinky je film Pearl (2022). Jde o příběh obsesivní dívky Pearl, která i přes její sen být slavnou hvězdou žije odděleně na dědině s rodinou. Pearl není v žádném smyslu dobrým člověkem nebo příkladem, ale jde o její projev nespokojenosti. Je zoufalá a znevýhodněna, ale vypořádává se s tím hysterickou agresí a vztekem, dává to ze sebe. Řve, zabijí, kope kolem sebe jak jen může. Její přístup samozřejmě není realistický ani posvátný, ale vyobrazuje všechen hněv, který v sobě dívka, jako ona má. Pearl ukazuje co leží za potlačením takových emocí. Je přesně co být nemá v porovnáním se standardem poslušné, milé ženy. Kontrast, který tyto filmy, knihy, seriály, cokoliv přinášejí dává volnost v projevu a jsou připomenutí, že být naštvaná je normální.
Literatura
Populární je taky kniha My Year of Rest and Relaxation (2018) od Ottessy Moshfegh, která obecně píše o vzteklých ženách. Podstata hlavní hrdinky sice není její vztek, ale spíše odmítnutí společnosti a všeho v jejím životě. Rozhodne se, že bude rok v kuse spát. Bezejmenná hrdinka knihy je nenapravitelná, vše je ji lhostejné a nemá ani jednu dobrou kvalitu. Většinu času je čistě frustrovaná a necítí žádnou potřebu splňovat jakýkoliv standard. Opět to není dobrý příklad pro nikoho, ale spíše rebelie proti už mnohokrát zmíněným normám.
Mnoho žen, které svůj hněv nikdy neměly šanci vyjádřit často rezonují s hlavními postavami těchto příběhů. Mnoho žen se také stydí za to, že nějaký vztek nebo nenávist cítí. Female rage v současné kultuře tyto emoce normalizuje a ukazuje ženám, že i pro ně je v pohodě být naštvané nebo nespokojené. Jde o protestaci, rebelii proti toxickým standardům, které jsou už století kladeny na ženy. Proto je taky ženský vztek prezentován mnohem drastičtěji. Nemá to reprezentovat jenom zášť v životě jedné ženy z jedné události, ale zášť všech žen, které byly kdy potlačeny a jejich pocity zesměšněny. Je to zoufalý křik, který odprošťuje.
