Nový snímek z pera Wese Andersona Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun oplývá kromě honosného názvu hravou krásou, působivou výpravou a desítkami hereckých osobností. Režisér skládá hlubokou poklonu francouzské kinematografii i absurditě oděné do lehkosti a elegance.
Filmy Wese Andersona dlouhodobě víří v uměleckých kruzích vášnivou debatu. Tam kde jedni opěvují režisérovu nepochopenou genialitu, tam druzí opovrhují jeho příběhy, plochými postavami a snobstvím. Pravda pravděpodobně leží někde uprostřed. Co se ovšem jedné z nejvýraznějších postav současného amerického filmu musí nechat je, že dokáže své diváky pozvat do zcela jiné galaxie.
Andersonovy filmy (a Francouzská depeše z roku 2021 samozřejmě není výjimkou) se vyznačují velmi specifickým autorským stylem. Režisér v nich tvoří vlastní mikrosvěty složené z drobných epizod, které záměrně v nejmenším nepřipomínají realitu. Andersonovy světy působí spíše jako jakési komplexní domečky pro panenky. Ve Francouzské depeši je tímto domečkem malá redakce amerického časopisu ve fiktivním městečku Ennui kdysi ve dvacátých letech minulého století. Inspiraci pro městečko Ennui našel režisér ve skutečném francouzském městě Angoulême. „Chtěl jsem natočit prakticky francouzský film, vycházel jsem ze zkušeností, které jsem sám načerpal ze života v cizině,“ popisuje. „Potom mě napadlo natočit antologii magazínu a když jsme našli Angoulême, tak jsme mohli začít.“ Příběh nás v několika reportážních příbězích seznamuje se svérázným šéfredaktorem časopisu (Bill Murray) a zbytkem jeho talentované redakce.
Krása skrytá v obrazovém salátu
Celý snímek připomíná díky osobitému stylu tvůrce spíše obrázkovou knihu nežli dynamický film. Anderson využívá téměř všech vyprávěcích postupů, které se nabízí, a tak se na plátně obraz mění nejen z barevného na černobílý, ale části příběhu divák sleduje dokonce ve formě komiksu či loutkové hry. Snímek věrný autorově předchozí tvorbě je vystavěn pomocí několika epizod, které představují jednotlivé reportáže a autory ústředního časopisu. Tyto kapitoly se povětšinou nesoustředí na jedinou osobu, ale spolu s kamerou postupně spočívají na několika desítkách důležitých i zcela obyčejných postav. Tento způsob výstavby je v kombinaci s nestálým tempem téměř neexistujícího děje a komplikovanou mluvou místy poněkud chaotický, a na první zhlédnutí tak divák prakticky nemá šanci pochytit všechny kličky příběhu.
Snímek je jakousi fantaskní pohádkou, se kterou se divák nemá ztotožnit ani se do ní vžít. Samotný způsob, jakým je film natáčen, ostatně ani neumožňuje emocionální blízkost diváka a postav. Wes Anderson využívá záběry, které podtrhují plochost obrazu, což v kombinaci se secesní barevnou škálou jen umocňuje dojem, že se díváme na představení spíše než, že se v něm nacházíme.
Herecký koncert absurdity
Francouzská depeše se pyšní hvězdným obsazením. Kromě herců, které Anderson do svých děl obsazuje pravidelně (Owen Wilson, Bill Murray či Adrien Brody) se na plátně objeví i charismatická Tilda Swinton, nadějný Timothée Chalamet, něžná Léa Seydoux či oceněný Jeffrey Wright. Více než jen zmínku si zaslouží zejména Frances McDormand v roli osamělé reportérky uprostřed studentské revoluce či Benicio Del Toro, který ztvárnil odsouzeného vraha a geniálního výtvarného umělce v jedné osobě. Z filmu i doprovodných rozhovorů lze poznat, že Francouzská depeše je natočena s ryzí láskou pro filmové řemeslo a herci sami svůj společný výtvor upřímně zbožňují. „Wes miluje francouzskou kinematografii a filmy nové vlny, ztvárnil vlastně milostný dopis francouzskému filmu,“ vysvětluje herečka Léa Seydoux. Kvituje jí i další herec Bob Balaban: „Tento film je pro mě jako ocitnout se uprostřed Wesovy hlavy. Na každém rohu čeká nějaké překvapení či zápletka.“
Největší předností Francouzské depeše je bez debaty humor. Celé komediální drama je hravé, což ještě podtrhuje jiskřivá hudba Alexandra Desplata. Postavy situované do zcela absurdních situací pronáší své repliky s tak upřímnou vážností, že každému divákovi při sledování musí pookřát srdce. Dialogy probíhají v angličtině i francouzštině s takovou lehkostí, až připomínají spíše báseň než přirozené rozhovory.
Wes Anderson ve svých filmech oslavuje příběhy malé i velké, životní i zcela všední. Aby divák ocenil veškeré nuance a narážky, pravděpodobně se nevyhne další návštěvě kinosálu. A přestože Francouzská depeše nerozebírá vážná témata a nerozvíjí prakticky žádný příběh, rozhodně za další zhlédnutí stojí.
