Lze oddělit autora od jeho díla? Má filmový festival uvádět snímky tvůrců, jejichž život i kariéra zůstávají dodnes předmětem kontroverzí? Právě tyto otázky otevřela 52. Letní filmová škola v Uherském Hradišti (dále jen LFŠ), která se dlouhodobě nebojí zařazovat do programu díla významných, leč problematických osobností světové kinematografie. Vraťme se ale o pár týdnů nazpět, kdy tato lapálie započala.
Poté, co bylo oznámeno, že v rámci letošního programu LFŠ bude také sekce Retrospektiva věnovaná Romanu Polańskému, strhl se na sítích doslova hon na čarodějnice v duchu „co si to ta „filmovka“ vůbec dovoluje?“ Záhy se ukázalo, že nestačí jen zveřejnit vysvětlující status a před každou projekcí dodat, že organizátoři festivalu s režisérovými činy nesouhlasí. Festival reagoval vytvořením prostoru pro kritickou reflexi i otevřenou diskusi o tom, jak podobná díla v dnešní době uvádět. Smyslem nebylo kontroverzní tvůrce rehabilitovat ani je bez dalších skrupulí odmítat, ale pokusit se zasadit jejich tvorbu do historického, společenského i etického kontextu.
Na diskusi moderované Vítem Schmarcem a Šárkou Jelínek Gmiterkovou se setkali psycholog a filmový publicista Mojmír Sedláček, novinářka a filmová kritička Julie Šafová, pedagog JAMU Jan Motal a student filmové vědy Danylo Kostenko. Výsledkem byla kultivovaná a podnětná debata, jež se díkybohu obešla bez vyhrocených střetů i zjednodušujících závěrů. Každý z hostů nabídl odlišnou perspektivu; od úvah o pojetí autorství přes význam historického kontextu až po vnímání umění jako náboženství.
Debata se rázem ukázala jako zásadní moment letošní „filmovky.“ Festival skrze ni připomněl, že nepřináší pouze filmové zážitky, ale zastupuje také prostor ke kritickému myšlení o minulosti, současnosti i hodnotách, které jako společnost sdílíme. Čímž svým způsobem legitimizuje názor, že kontroverzní díla nemusí být oslavována ani umlčována; mohou být především příležitostí k dialogu.
Na stole překvapivě nebyla věčná (a podle mého dosti plytká) otázka, zda lze oddělit autora od jeho díla. Mnohem podstatnější byla otázka jiná: jak dnes vůbec správné uvádět problematické tvůrce a jejich díla? A pokud ano, jak? V době, kdy se stále častěji mluví o cancel culture, přepisování dějin i o tom, kdo si ještě zaslouží veřejný prostor, rozhodně nejde o banální téma. Oceňuji rovněž to, že se diskuse nezasekla jen na obligátních jménech. Na seznamech eliminovaných tvůrců přeci nefiguruje jen vyhlášené „prase“ jménem Polański. Jakkoli jej uznávám jako jednoho z největších režisérů druhé poloviny dvacátého století, o jeho činech není pochyb. Koneckonců se k nim sám přiznal.
Což o to, Rimbaud údajně obchodoval s otroky. Mozart se v dopisech projevoval jako vulgární fekálista. Pavel Juráček, kterého česká filmová historie místy téměř zbožšťuje jako vrchol nové vlny, by dnes možná jen těžko unikl nálepce manipulativního tyrana. Ptám se tedy, co budeme dělat příště až na dalšího uznávaného velikána vyplave ze stoky nějaká špína? Přehlédneme ji?
V jednu chvíli se mi při vzrušující debatě vybavil citát jedné mé blízké kamarádky, divadelní scénografky: „Budeme-li ignorovat díla kontroverzních umělců, nezískáme spravedlivější svět, ale jen chudší kulturu.“ Čím déle nad tím přemýšlím, tím více nabývám přesvědčení, že to je to, oč dnes běží. Jestli byla totiž diskuse na LFŠ v něčem skutečně podnětná, pak především v pojmenování jedné zásadní věci. Totiž: Problematické filmy uvádějme. Klidně všechny. Oslavme jejich umělecký přínos. Jen je, prosím, uvádějme v souvislostech!
Film přece není jen dílem režiséra, jak nám stále dokola tvrdí značně přežitá autorská teorie, na filmových školách (zvlášť na FAMU) téměř posvátná. Film je kolektivní dílo! Za výsledkem stojí scenárista, kameraman, architekt, kostýmní výtvarník, skladatel, herci i desítky dalších profesí. Vymazat jedno jméno znamená mimoděk vymazat práci všech ostatních. Stejně důležité ale je, aby se díla se škraloupem nepromítala jen sama o sobě jako by nic. Přidejme přednášku. Diskusi. Dokument. Kritický úvod. Cokoliv, co z pouhé projekce udělá plnohodnotnou reflexi.
Tím se chtě nechtě dostávám zpět k omílané retrospektivě Romana Polańského. Francouzský publicista a scenárista Yannick Rolandeau, jenž sekci uváděl, bezpochyby patří mezi znalce režisérovy tvorby. O to větší bylo moje rozčarování z jeho úvodů. Ty se totiž držely stále stejné, s postupem času až unavující struktury, přičemž obsah jako by zanikal v překladu. Dozvěděli jsme se, kolikátý film v Polańského filmografii právě sledujeme, jaké motivy se v něm objevují, nebo že má Polański jako režisér vyvinutý smysl pro detail. Občas zazněla i pointa filmu, což považuji při uvádění za obzvlášť nevydařené. Mnohem více mi ovšem chyběly souvislosti. O Polańského se zajímám dlouhodobě, leccos tak vím. Co však jiní diváci v sále, pro něž je to vůbec první setkání s tímto tvůrcem?
O Polańského tvorbě navíc téměř nelze uvažovat bez znalosti jeho života. Přežil holocaust. Jeho matka zahynula v Osvětimi. Úspěch slaví hned s prvním filmem. Záhy dobývá Hollywood a stává se jedním z nejuznávanějších režisérů své generace. Pak přichází brutální vražda Sharon Tateové Mansonovou sektou. O několik let později vyplouvá napovrch aféra se Samanthou Geimerovou, po níž následuje Polańského útěk z Ameriky a celoživotní exil. Jeho filmy jako by se s každou další životní ranou propadaly hlouběji do temnoty a bezvýchodnosti. U Plesu upírů se nabízelo hovořit o Polanského hollywoodském vzestupu. U Čínské čtvrti připomenout, jak vražda manželky proměnila režisérův pohled na svět i vyznění filmu. Polański k nelibosti scenáristy Roberta Townea přepsal závěr snímku do značně tragičtější podoby. U Nájemníka lze najít přímou analogii s režisérovými běsy i stoupající paranoiou. U Tess zase zmínit jeho vztah s mladičkou Nastassjou Kinski a objasnit, proč snímek vzniká ve Francii, navzdory tomu, že se odehrává v Anglii 19. století. Polański byl tehdy nucen ve Francii vytvořit i kulisy reálného Stonehenge, jelikož kvůli jeho trestnímu stíhání se snímek nemohl v Anglii natáčet.
Je tedy ohromná škoda, že ničeho takového se divákům „filmovky“ nedostalo. Přitom sám festival nejen letos prokázal, že to jde. Sekci Příběh jednoho filmu… věnovanou Leni Riefenstahlové doplnila projekce dokumentu o režisérčině životě i přednáška Ondřeje Pavlíka o podobách vektorového fašismu. Dvoudílná dokumentární freska Olympia, označovaná za vrchol propojení filmařské inovace a nacistické propagandy, tak nezůstala izolovaným artefaktem, ale diváci ji mohli přijmout coby součást širší historické a společenské reflexe. Přesně takový přístup bych si uměl představit také u Polańského.
Přes všechny výhrady se ale ukázal jiný pozoruhodný fakt. Diváci Letní filmové školy o podobné osobnosti zájem mají. Projekce Polańského filmů rozhodně nezely prázdnotou. Naopak. Publikum přišlo sledovat mimořádného filmaře a přemýšlet o jeho díle. Až na několik předvídatelných výkřiků na sociálních sítích se žádné drama nekonalo. Díky za to!
Celá aférka však vybízí k úvahám nad budoucností festivalu. Možná by jednou mohla na Letní filmové škole vzniknout sekce s názvem Persona non grata. Místo, kde by se neoslavovalo ani nerušilo, ale vedle promítání také diskutovalo. Těžko říci, kdo by v této sekci skončil. D.W. Griffith? Woody Allen? Vít Klusák? Ne proto, abychom jejich lidská či profesní selhání omlouvali, nýbrž proto, že historii nelze přepsat. Můžeme ji jen lépe pochopit. Právě hledání souvislostí je to nejcennější, co může Letní filmová škola svým divákům do budoucna nabídnout.
Stojím za LFŠ a vzkazuji jí: nebojte se, přízeň většiny jste rozhodně neztratili. Leda pár hlasitých moralistů. Jmenovat netřeba!