Terezín, nebo Theresienstadt, bylo „mezinárodní“ ghetto fungující od 24. listopadu 1941 do konce války na jaře 1945. Od té doby až do půlky srpna probíhaly karantény kvůli tyfové epidemii a návrat vězňů do jejich domovů. V době druhé světové války fungoval Terezín jako přestupní stanice, cíl byl v koncentračních a vyhlazovacích táborech, převážně Auschwitzu (Osvětimi), Březince nebo Treblince. Jen ghettem prošlo přes 140 000 vězňů, zemřelo 35 000 a pouze 3 800 lidí přežilo ze všech transportů čítajících více než 87 000 osob. Nicméně, jakkoliv hrozivý, je to jen zlomek jeho historie. Jak vypadal Terezín před vznikem ghetta a k čemu sloužil století před světovými válkami? Kdo ho založil a z jakého důvodu? A jak napadlo SS, že právě tohle je místo, kde bude nejlépe fungovat ghetto?

Vznik pevnosti

Theresienstadt byl postaven za doby vlády Josefa II., který jej pojmenoval po své matce, Marii Terezii. Pevnost se stavěla 10 let, od roku 1780 do roku 1790. Jedná se o takzvanou bastionovou pevnost, což znamená, že díky svému hvězdicovitému půdorysu získává výhodu nad nepřítelem, například neexistují slepé úhly a díky stupňovitosti je možná palba z vyšších stupňů přes ty nižší. Skládá se z Velké a Malé pevnosti a takzvaného východního a západního „Retranchementu“, tedy oblasti nesloužící jako pevnost, spíše jako hospodářské zázemí, a celková výměra včetně zátopných oblastí okolo Terezína, které měly přispět k nedobytnosti pevnosti, činila na 400 hektarů, což z něj dělá jednu z největších, ale také nejzachovalejších bastionových pevností na světě.

Nedobytnost Terezína a jeho důmyslný systém

Pevnost Terezín nebyla nikdy obléhána, přestože byla postavena k obraně Prahy a tedy habsburské monarchie po sedmileté válce, převážně proti Prusům, kteří mohli útočit na české země ze severu. Nicméně to neznamená, že Terezín byl zbytečný, právě naopak. Trojice pevností Hradec Králové, Josefov a Terezín sloužila jako nepřekonatelná překážka pro nepřítele, a Prusové se tak bez vojenské konfrontace Prahy museli obejít.

Své nedobytnosti dosáhl díky velmi dobře promyšlenému systému, který byl zásluhou kolektivu architektů. Pyšnil se především systémem příkopů a zátopových oblastí. Terezín stojí u řeky Ohře, kterou doslova rozdvojili tak, že jedna větev omílá Velkou a jedna Malou pevnost (tzv. Stará a Nová Ohře). Stavidlový most na řece umožňoval zaplavit příkopy do dvou možných výšek, a také vytvořit až 3,5 metrovou vlnu, která spláchla jakékoliv pokusy nepřítele o zdolání hradeb. Díky stavidlům šlo také využít zátopové oblasti, které dělaly z Terezína poloostrov. Uvnitř pevnosti se nacházely hlavně kasárny a užitkové budovy, včetně hojného počtu hospod a nevěstinců.

Terezín jako svobodné město

Titulem svobodné královské město se mohla pyšnit „osada“ uvnitř Velké pevnosti od roku 1782, ale byla podřízena armádě. Ta kontrolovala, kdo se nastěhuje nebo postaví dům. Civilní správu má město od roku 1830 a v roce 1888 byla ukončena činnost Terezína jako pevnosti. Od té doby se tam usazovalo více a více obyvatel. Dnes město čítá okolo 2000 obyvatel.

Jak se z Terezína stalo ghetto

Rozhodnutí o zřízení ghetta v Terezíně vydal Reinhard Heydrich těsně po zvolení do funkce. Chtěl se hlavně věnovat „konečnému řešení židovské otázky“. Potřeboval jakousi sběrnu židů před jejich odjezdem dále „na východ“ (tak označovali transporty samotní vězni, kteří nevěděli kam míří). Terezín byl vybrán hned z několika důvodů. Zaprvé to byla pevnost, takže byla postavena, aby se nikdo nedostal dovnitř, tudíž bude obtížnější se dostat ven (přesto bylo okolo třiceti pokusů o útěk, mnoho se jich vydařilo). Zadruhé byl „uprostřed ničeho“, jen byla v blízkosti trať, což byla pro nacisty velká výhoda (trať nejela přímo k Velké pevnosti, takže byla v průběhu fungování ghetta prodloužena), a zatřetí byly ulice města postavené systematicky. To umožňovalo (v případu nutnosti zásahu gestapem nebo armádou) přehlednost a kontrolu nad městem.

Život v ghettu (krátce, stručně, výstižně)

Roku 1941 sem zamířil první transport, ve kterém bylo okolo tisícovky práceschopných lidí, převážně židů. Ti měli za úkol upravit Terezín do podoby ghetta. V té době žilo v Terezíně ještě civilní obyvatelstvo, takže pokud vězni neměli pracovat mimo kasárny, ve kterých všichni žili, nesměli vycházet ven bez ostrahy. Mimo to byly rodiny rozděleny na děti a ženy, a muže. Všechno civilní obyvatelstvo se vystěhovalo až v červenci 1942, kdy konečně měli židé „rozchod“ a mohli se setkat se svými rodinami. To samozřejmě neznamenalo svobodu, pouze uvolnění podmínek. Nad ghettem měla kontrolu židovská samospráva (hrstka „zvolených“ sídlila v Magdeburských kasárnách, které jsou v současnosti zrekonstruované a fungují jako ubytování pro návštěvníky, muzeum kultury v ghettu a také je využíváno půdní divadlo). Nacisté vše kontrolovali více zdálky, židé byli obsazováni i do rolí stráže ghetta. Nicméně podmínky určitě nebyly dobré. Nedostatek jídla a spánku kvůli štípání štěnic, tedy vyčerpání, nebo hlavně špatná hygiena způsobující nemoci jako tyfus, to byly hlavní příčiny úmrtí v ghettu.

Malá pevnost fungovala v té době jako vězení pražského gestapa. Životnost vězňů zde byla okolo půl roku a podmínky ještě horší než v ghettu. Nejdřív byli vězněni pouze muži, ale později i ženy. Mezi nimi například Milada Horáková, která pobyt přežila, ale v roce 1950 byla popravena. Díky tomu, že byla doktorka, mohla pomáhat zraněným vězňům. Dříve platilo, že pokud nebyli práceschopní po týdnu na marodce, byli zastřeleni. Horákové se lhůtu podařilo prodloužit na devět dní.

V současnosti

Nyní slouží Terezín nejen jako město, ale také zachované muzeum teroru, kterým musely projít tisíce židů. Památník Terezín v areálu Malé pevnosti ukazuje brutalitu nacistů a Muzeum Ghetta ukazuje osudy dětí v táboře, z nichž přežilo jen několik set. Muzeum kultury v Magdeburských kasárnách zase ukazuje, že na umění se najde prostor i v nejtěžších dobách, přináší totiž útěchu a uvolnění. Sice minulost nezměníme, ale Terezín nás může poučit do budoucna, nejen abychom se vyvarovali „třídění“ lidí. Můžeme si slíbit, že nezapomeneme na tuto etapu historie a budeme ji považovat za věc, kterou by měl znát každý člověk. Neboť, jak je známo, historie má tendenci se opakovat.