Politická situace v Německu zůstává i přes to, že jde o našeho nejbližšího obchodního partnera, podezřele často stranou českého zájmu. Tamní dění máme často tendenci vnímat jako „menší“ variantu politiky Evropské unie, protože právě náš západní soused její podobu zásadně ovlivňuje. Několik měsíců před parlamentními volbami tam však dochází k pozoruhodným procesům, kterých stojí za to si všimnout. Jedním z nejviditelnějších je úspěch Zelených.

Němečtí Zelení se už několik týdnů vezou na vítězné vlně, kterou naznačuje již několik průzkumů. Ten od agentury Kantar z 24. dubna jim přisoudil vítězství se ziskem 27 procent, konzervativní CDU/CSU, která je minimálně po většinu času vládnutí kancléřky Angely Merkelové (tedy od roku 2005) jednoznačným lídrem německé politiky, pak o tři procenta méně.

V šetření agentury INSA, která se respondentů v polovině dubna ptala, který z kandidátů na kancléře by je nejvíce oslovil, byla převaha Zelených ještě drtivější: Annalena Baerbocková (na úvodní fotce), kandidátka Zelených, oslovila 26 % voličů, zatímco lídr CDU/CSU Armin Laschet pouze 15 procent. Kdo jsou vlastně němečtí Zelení, kterým dnes svítá šance, že by se mohli na podzim stát nejsilnější německou stranou?

Na počátku své existence si museli Zelení projít trnitými cestami. Strana oficiálně vznikla v roce 1980 sloučením několika menších aktivistických iniciativ. Ty se sdružovaly kolem protestujících, kteří v 70. letech odmítali stavbu jaderné elektrárny v malém městečku Wyhl na jihozápadě tehdejšího Západního Německa v blízkosti hranic s Francií. Ačkoliv se to v protestech toho typu často nepodaří, předchůdci Zelených tehdy oslavili úspěch: hnutí se podařilo stavbě elektrárny zabránit.

Poprvé se zelení poslanci dostali do německého parlamentu v roce 1983. Jejich 28 poslanců (z 520 celkových) způsobilo ve zkostnatělém německém systému, který byl doposud zvyklý pouze na tři strany (sociální demokraty, konzervativní blok CDU/CSU a liberální FDP), pozdvižení.

V době ustanovující schůze nového německého parlamentu popsal slavný německý týdeník Der Spiegel obavy některých poslanců CDU/CSU z toho, jestli noví poslanci, kteří se do „velké“ politiky dostali bůhví z jakých luhů a hájů, vůbec parlamentní budovu najdou. Ministr vnitra z CSU tehdy dokonce navrhnul změnu jednacího řádu, aby se nestalo, že „by tihle týpci přišli do práce bez kravaty“.

Mluvíme o počasí

Je třeba poznamenat, že až do znovusjednocení země v roce 1990 Zelení působili v politice pouze v západním Německu. V 80. letech se zaměřovali zejména na témata ekologické obnovy, která se doposud příliš často neobjevovala v programech jiných politických stran. Stali se také stranou výhradně pacifistickou, odmítali zapojení do válečných konfliktů a členství Německa v NATO. Politicky se profilovali jako levicová strana, jež vyhledává témata, na která ostatní zapomínají.

Právě vypjaté odmítání jakékoliv konfliktu vedlo k zavrávorání německých Zelených v historických okamžicích pádu komunistického režimu ve východním Německu a sjednocování země. Když se heslem jejich volební kampaně v roce 1990 stalo „Všichni mluví o Německu, my mluvíme o počasí“, zdálo se jejich zlehčování zásadních událostí nepatřičné. Sjednocení země navíc vyžadovalo i pro ně velkou energii, aby se podařilo myšlenky rozšířit i do dosud komunistického východního Německa.

V 90. letech se strana zmítala ve vnitřních sporech. Bojovali proti sobě aktivisté ze zakládající generace, kteří odmítali jakoukoliv vstřícnost, a členové, kteří chtěli radikální požadavky zmírnit, aby měli šanci podílet se v budoucnu na vládnutí. V tomto boji vyhráli umírnění, kteří v roce 1998 vstoupili do vlády se sociálními demokraty. Pro mnohé děsivým faktem se stalo, že Zelení, kteří, jak již bylo zmíněno, odmítali členství země v NATO, obsadili funkci ministra zahraničí.

Nejenže museli svůj postoj přehodnotit, ale v době své vlády, která byla u moci v letech 1998 až 2005, museli NATO dokonce obhajovat, protože se Německo významně podílelo na operacích na Balkáně. Zelení si v těchto sedmi letech zkusili, co znamená být vládní stranou a ukázalo se, že to není tak jednoduché.

Čekání na úspěch

Od roku 2005, kdy nastoupila k moci Angela Merkelová, jsou Zelení v opozici. Nyní, když je jisté, že kancléřka, která Německu vládne už šestnáctým rokem, svoji funkci opustí, se může stát, že se do vlády vrátí. Jsou dnes striktně proevropskou stranou, která se stále snaží tlačit na prosazování ekologických témat. Ta pod jejich případnou vládou budou dominovat německé politice.

Zelení v době migrační krize tlačili na co nejvstřícnější politiku vůči migrantům a stali se velmi kritickými k současné vládě. Přesto se však zdá, že jejich největším nepřítelem není Merkelová, ale krajně pravicová Alternativa pro Německo, která podle nich představuje hrozbu novodobého fašismu.

Zdá se, že i přes úspěch zelených politických stran v belgickém Vlámsku, Švédsku nebo i po roce 2006 v České republice (kdy Strana zelených byla dokonce součástí vlády Mirka Topolánka), jsou němečtí Zelení nejtrvalejší stranou svého druhu v Evropě. V čele strany jsou dva lídři (v rámci prosazení rovnosti muž a žena), tento model od nich česká Strana zelených nedávno přejala.

Kandidátkou do funkce kancléřky je již zmíněná právnička Annalena Baerbocková. Ve strukturách Zelených je zástupcem nové generace: ostatně narodila se právě v roce 1980, kdy strana vznikla. Právě s ohledem na průzkumy je jedinou ženou, která by se mohla stát pokračovatelkou Angely Merkelové v kancléřské pozici.

Je velmi těžké nyní předvídat, jestli němečtí Zelení volby skutečně vyhrají. Zbývá do nich ještě pět měsíců a stejně jako v České republice se i v Německu může do té doby mnoho věcí stát. I Zelení těží podobně jako některé české opoziční strany z nespokojenosti některých občanů se zvládáním koronavirové pandemie.

I když jsou si organizační strukturou asi nejvíce blízcí s českými zelenými, schopností oslovit městské liberální a mladé voliče (mezi kterými by podle průzkumů s přehledem vyhráli) se nelze ubránit podobnostem i s českými Piráty. V Evropském parlamentu ostatně pirátští poslanci sedí s německými Zelenými ve stejném parlamentním klubu.

Autor je studentem magisterské politologie na FSV UK a spolupracovníkem redakce

Úvodní foto: Twitter Annalena Baerbocková