Přestože projekt Motoristé sobě v nedávných volbách na pražský magistrát získal jen něco málo přes dvě procenta hlasů, a zůstal tak před jeho branami, bylo o něm v období předvolební kampaně hodně slyšet. Nejenže se pokusil vyhrotit debatu o vzájemném soužití do značné míry uměle vytvořených kategorií chodců a motoristů, ale mnohým taky zamotal hlavu úvahami, jestli je vůbec míněný vážně. Přitom překvapivě nebyl první „stranou řidičů“, která se pokusila prorazit na politickém poli.

Do čela pražských motoristů se postavil Petr Macinka, dlouhodobý spolupracovník bývalého prezidenta Václava Klause aktivní rovněž v jeho „post-prezidentském“ institutu. Přestože se Klaus o straně podpůrně nikdy veřejně nevyjádřil, a naopak ve svém projevu adresovaném euroskeptické frakci Identita a demokracie uvedl, že v pražských volbách volil Okamurovu SPD kandidující spolu s Trikolorou a hnutím Chcípl PES, Macinkovi a jeho spolupracovníkům odměřenost bývalého prezidenta vůbec nevadila. Jak lídr strany opakovaně uváděl, jedná se striktně o jeho projekt, který jen zareagoval na to, že „lidé v Praze v skrytu duše toužili po tom, aby tu něco takového vzniklo“.

Podle něj se jeho strana za nic neschovává a rovnou říká, kým je a chce být.

Kdo byl hlavním a primárním nepřítelem pražských motoristů v politickém boji, to bylo patrné už z předvolebních letáků a billboardů. Nejenže v nich Macinkovi lidé Pražanům slibovali metro zdarma, ale ostře si podávali hlavně vládnoucí Piráty, kteří podle nich „napadli“ hlavní město.

Lídr jejich vládu na pražském magistrátu v uplynulých čtyřech letech používal pro vysvětlení názvu a identity Motoristů: na rozdíl od Pirátů, kteří by podle názvu mohli být „vrahy a lupiči“, se však podle něj jeho strana za nic neschovává a rovnou říká, kým je a chce být. Název je podle něj sice nadsázka, ale zároveň zjednodušená formulace politického programu (zjednodušená například na rozdíl od strany Petra Cibulky, který si naopak do jména strany opakovaně dává program celý).

Boj o Prahu

Kritický ovšem předseda a Klausův spolupracovník nebyl jen ke straně dosavadního primátora Zdeňka Hřiba. Jeho koaličního partnera Jana Čižinského rovnou označil za „strůjce dopravního teroru“. A servítky si nebral ani u dosud opozičních stran: kritice neunikla například spolupráce občanských demokratů s „nazelenalou salónní straničkou TOP 09“. Přestože se Macinka a jeho kolegové schovali pod název Motoristů, ve vztahu k politickým oponentům po celou dobu kampaně nápadně připomínali slovník i přístup svého „velkého učitele“.

Propojení s Klausem, případně některými krajně pravicovými skupinami se nelze vyhnout ani při pohledu na Macinkovy spolukandidáty, kteří se spolu s ním pokusili dostat na pražský magistrát. Na čtvrtém místě kandidoval Marek Zeman, v letech 2007 až 2015 ředitel Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, dříve expert na zdravotnictví hnutí Trikolora, dnes spolupracující s Jindřichem Rajchlem, předsedou strany PRO svolávající rozsáhlé protivládní demonstrace na Václavském náměstí. Na kandidátce se ale objevil i třeba Jan Sechter, dlouholetý státní úředník a náměstek ministrů dopravy Havlíčka a po krátkou dobu Kupky.

Macinka se snažil zbavit prvoplánové nálepky strany, pro níž je relevantní jenom doprava. Nepovedlo se mu to.

Ačkoliv se právě zapojením některých osobností ze spřátelených hnutí snažil Macinka zbavit prvoplánové nálepky strany, pro níž je relevantní jenom doprava, nepovedlo se mu to. Zvlášť, když prakticky ve všech novinových rozhovorech opakoval, že právě pohodlí řidičů je pro něj základní hodnotou, kterou chce na pražském magistrátu prosazovat. Pražští motoristé jsou podle něj systematicky „šikanováni“ vedením města, což chtěl změnit prostřednictvím prosazování programu, ve kterém strana podpořila více investic do dopravní infrastruktury nebo budování parkovacích záchytných míst.

Na internetových stránkách motoristů navíc čtenář a volič může spatřit „hitparádu dopravního teroru“, která má dokládat nevýhodné podmínky pro řidiče na pražských komunikacích. Jedním z příkladů je třeba „zločin“, kterého se magistrát dopustil v Bucharově ulici na pražských Nových Butovicích. Zde přibyly cyklopruhy, kvůli nimž se podle strany vlivem nevhodného křižování s auty opakovaně tvoří kolony.

Taktně už nezazní, že v místě není prakticky vůbec žádný prostor pro jakékoliv chodce, byť se nedaleko nachází poměrně rozsáhlá sídlištní výstavba. Není náhodou, že v hitparádě si motoristé berou na paškál v drtivé většině právě cyklistickou infrastrukturu, u fotografie nábřeží kapitána Jaroše kupříkladu ironicky poznamenávají, že se jedná o území Prahy 7, kde vládne „cyklostarosta“ Čižinský.

Z Brna až do Varšavy

Strany reflektující ve zvýšené míře téma dopravy jako nosné pro svůj program nejsou pražským specifikem. V Brně se například do zastupitelstva pokusila dostat strana Fakt Brno s hlavním heslem „Jeď na čemkoliv“, které odkazuje ke zrovnoprávnění druhů dopravy. V jejich programu se dočteme, že „doprava musí valit a je jedno, jestli jedete na kole, autem, šalinou, na skateboardu nebo pěšky“, čímž se snažila aspoň částečně překonat spory o dopravní prim, které se kromě Prahy řeší i v druhém největším městě – a nejen tam.

Reakcí bylo vytvoření recesistické skupiny Brno autem, které se strukturou svých témat nápadně podobalo pražským motoristům, byť jejich komunikace byla více útočná a ironická. Místo Pirátů se hlavním oponentem této převážně internetové iniciativy stalo právě Fakt Brno nebo hnutí Žít Brno se svým ekologickým programem.

Motoristické strany hájící práva řidičů nejsou jen českým specifikem. Strana řidičů se například pokusila prorazit v sousedním Polsku. Její zakladatel Krzysztof Chmiel se nechal slyšet, že hlavní motivací pro vytvoření takové skupiny jsou neustálé regulace komplikující motoristům život.

Pozdější předsedkyně Halszska Bielecká pak rovnou uvedla, že pro stranu jsou řidiči jediným tématem: nezajímá je řešení politických záležitostí ani hlavní štěpení mezi polským konzervativním a dnes vládním Právem a spravedlností a liberální Občanskou platformou.

Voličům nabídla vcelku podrobný program podpory, například zrušení spotřební daně pro pohonné hmoty, odstranění rychlostních limitů všude, kde je to možné nebo odstranění přehnané byrokracie u dopravních předpisů. To všechno strana propojila s kritikou Evropské unie.

Doprava, nebo doleva?

Zajímavou perspektivou propojení tématu dopravy s politickou preferencí může být i obliba typu aut u podporovatelů jednotlivých politických stran. Jeden průzkum na toto téma byl proveden pro Strategic Vision před americkými prezidentskými volbami v roce 2020.

Z něj vyplynulo, že řidiči Hondy nebo Subaru si spíše vyberou demokratického kandidáta Joea Bidena, zatímco ti, kteří mají v oblibě pick-up, budou patrně hlasovat pro Donalda Trumpa. U demokratických voličů je pak, nepřekvapivě, podle průzkumu pravděpodobnější, že budou řídit elektromobily nebo hybridní auta.

Demokraté si navíc také s větší pravděpodobností podle průzkumu pořídí ojetinu. Ačkoliv je tento průzkum nepochybně zajímavý, je třeba vzít v úvahu, že obliba konkrétních značek vozidel nebo vztah sympatizantů amerických stran k motorismu jde ruku v ruce s jejich ekonomickým a sociálním statusem, což ale obecně může platit i pro limitaci podpory motoristických stran známých z našeho prostředí.

Český a polský případ dokazují, že se jedná spíše o pravicové strany spojené s prostředím kritickým k Evropské unii.

Z hlediska politické teorie není vlastně úplně jednoduché motoristické strany zařadit: žádná stranická rodina nebo ideologické sepjetí se pochopitelně určit nedá. Český a polský případ dokazují, že se jedná spíše o pravicové strany spojené navíc s prostředím kritickým k Evropské unii (což může být logické proto, když jde vymezení se proti „šikaně řidičů“ ruku v ruce s kritikou nadměrné evropské byrokracie a záliby v regulacích). Macinkovi Motoristé se navíc jednoznačně vymezili „proti levičákům“.

Můžeme je celkem snadno označit za „single-issue party“, tedy strany, které mají program postavený zpravidla na jednom dominantním tématu. Dříve se pod tento pojem „schovaly“ zejména strany krajně pravicové nebo populistické, případně ekologické, které dnes ale mnohdy narostly do takových rozměrů, že najednou tvoří vlastní pospolitý podtyp. Naopak zařazení k recesistickým nebo humoristickým stranám nemusí být nutně vždycky spravedlivé, protože mnoho motoristů bere svůj program až velmi vážně.