Terre irredente, v překladu Ztracené země. Tak se jmenovalo italské hnutí z 19. století, usilující o sjednocení území v jižní Evropě a na Balkáně, ve kterých tvořili italsky mluvící lidé většinu nebo část populace. Jednalo se mimo jiné o území Istrie a Dalmácie (dnešní Chorvatsko), území okolo města Terst (převážně dnešní Slovinsko) nebo jižní Tyrolsko (dnes skutečně součást Itálie), které od Itálie vybojovalo Rakouské císařství během Třetí italské války za nezávislost a kde žila (a dodnes žije) početná italská menšina. Odtud název Ztracené země. A právě hnutí Terre irredente dalo jméno významnému, ale zároveň kontroverznímu politickému proudu.
Iredentismus je politickou ideologií usilující o připojení (neboli anexi) části jiného státu, kde žije vlastní národnostní menšina. Svůj boom zažil iredentismus v 19. a začátkem 20. století. Vzhledem k tomu, že iredentismus nejvíc kvete právě za válek, kdy se v krátkém čase často mění dobitá území a překreslují se státní hranice, nepřekvapí, že významnou roli hrál právě za světových válek. Kupříkladu připojení československých Sudet k Hitlerovu nacistickému Německu, nebyly ničím jiným než učebnicovým příkladem iredentismu, v tomto případě německého (německy mluvícího), podobně jako třeba tzv. anšlus Rakouska.
Většina politologů, sociologů a antropologů se shoduje, že k funkční společnosti jsou třeba tzv. národní státy. Aby se demokratický stát udržel pohromadě, musí existovat určitá identita obyvatel, kteří ho obývají. Dnešní svrchované státy mají svůj vlastní politický systém, demokratické instituce, státní symboly a obyvatele státu povětšinou spojuje společný jazyk, kultura a historie.
Samozřejmě existuje řada států, které tato kritéria nesplňují. Příkladem je Belgie. Belgická společnost je svou komplikovaností zvenčí jen těžko pochopitelná. Severní část země obývají nizozemsky mluvící Vlámové, jižní část a metropoli Brusel francouzsky mluvící Valoni (nemluvě o pásu podél hranic s Německem, kde žijí německy mluvící menšina).
Nesourodost obou národů způsobuje, že belgický stát je v podstatě permanentně v existenciální krizi. Ve Valonsku i ve Vlámsku tradičně ve volbách vítězí nacionalistické a separatistické strany. Vlámové si stěžují, že svými penězi dotují chudší Valonsko. V belgickém sporu však nejde zdaleka jenom o peníze, nýbrž o kulturně-historické rozdíly sahající hluboko do minulosti.
Proč tu mluvíme o zdánlivě s tématem tohoto textu nesouvisející belgické otázce? Jednoduše proto, abychom ukázali, jak jsou národnostní, případně etnické záležitosti citlivým tématem, které nezřídka způsobují i válečné konflikty. Hranice současných států totiž velmi často nerespektují etnické složení obyvatelstva (zejména v postkoloniální Africe a na Blízkém východě rozdělení hranic nerespektující etnicitu obyvatel způsobilo rozsáhlé konflikty trvající celá desetiletí až dodnes). Hranice vznikají nejrůznějšími dohodami, často je určují války a jiné významné historické události. Obecně se pak dá říci, že iredentismus není jen symbolickou záležitostí národního zadostiučení: rozrůstání státního území s sebou samozřejmě nese pozitiva ekonomická a strategická.
Megali idea
Megali idea (řecky Velká myšlenka), téže Velké Řecko, je politická myšlenka rozšíření současného Řecka o nová území, kterou zastávají zejména řečtí nacionalisté. Vychází z dědictví Byzantské říše, které si s sebou region kolem Egejského moře nese. Významná mocnost Byzance byla ve své době centrem východního křesťanského světa. Rozkládala se v době největšího rozkvětu po celém východním Středomoří, rozpadla se ale, jak známe z hodin dějepisu, po výpadech Osmanských Turků, kteří dobili hlavní město Konstantinopol (dnes Istanbul).
Dnešním de facto kulturním i geografickým nástupcem Byzantské říše je Řecko. Naopak na Turky dobytém východě tehdejší Byzantské říše – na poloostrově Malá Asie – se postupně zformovalo dnešní Turecko. A jak víme, i dávné historické události velmi výrazně utvářejí podobu současného světa, politiky a společnosti. Právě z těchto křivd částečně vychází i současná nevraživost mezi Řeky a Turky. Svou roli zde samozřejmě hrají jak mocenské zájmy (obě země spolu stále bojují o strategické pozice Egejském moři), tak kulturní (dědictví Byzantské říše a s tím související přirozený spor mezi pravoslavnými Řeky a muslimskými Turky).
A právě odtud vychází iredentistická ideologie Megali idea. Koncept Velkého Řecka, kterým je doslova jakýmsi vlhkým snem řeckých ultranacionalistů, je totiž založen na částečném obnovení slávy a územní rozlohy Byzantské říše. Velké Řecko by zahrnovalo evropskou část dnešního Turecka, západní pobřeží poloostrova Malá Asie a některé ostrovy v Egejském moři, které jsou dnes pod správou Turecka (velkolepější verze Megali idea pod Velké Řecko zahrnují také jih současného Bulharska a Kypr).
Koncept Megali idea původně pochází z 19. století a tato původní představa Velkého Řecka byla vlastně z části naplněna. Počátkem 19. století se Řecko, tehdy Helénská republik,a rozkládala pouze na území poloostrova Peloponés, později během první světové války se ale území řeckého národního státu rozšířilo i do části Makedonie (odtud dlouhodobý spor o název Makedonie se zemí na sever od Řecka, který vyvrcholil až loňským přejmenováním této balkánské zemičky na Severní Makedonii), Thrákie a na ostrovy v Egejském moři včetně Kréty. Součástí Řecka byla krátce po světové válce i nacionalisty vysněná západní část Malé Asie, později ji ale zpět dobyl tehdejší turecký vůdce Mustafa Kemal Atatürk.
Nejvýraznějším představitelem Megali idea jsou v součanosti neonacisté z ultrapravicové strany Zlatý úsvit. Tato strana, propagující odkaz válečného řeckého diktátora Ioannise Metaxase a vyznávající xenofobní postoje vůči Turkům a muslimům, propaguje právě rozšíření řeckého státu o západní Turecko – hlavním městem by měl být symbolicky Istanbul (Konstantinopol), jako potvrzení návaznosti na Byzantskou říši. Podle představitelů Zlatého úsvitu má být být Megali idea doktrínou, která má řídit řeckou zahraniční politiku.
Současné postavení strany Zlatý úsvit je však značně marginální. Boom zažívala kolem řecké finanční krize, v roce 2019 však vypadla z řeckého parlamentu, když jí většinu voličů přebrala nová, umírněnější nacionalistická strana Řecké řešení. Letos navíc proběhly velké soudní procesy s předáky Zlatého úsvitu. Desítky členů fašistické strany byly odsouzeny za sympatizování s neonacismem, vyvolávání nenávisti vůči skupinám osob a dokonce nájemným vraždám, které si objednaly u gangů fotbalových chuligánů, na které je strana výrazně napojená.
Trianon
Píše se 4. červen 1920. Právě v tento den byla v Paříži podepsaná tzv. Trianonská smlouva. Stanovila hranice maďarského státu, jako nástupce Uher – a zmenšila původní rozlohu Uher o dvě třetiny.
Právě Trianonská smlouva je zářným příkladem toho, jak o státních hranicích často nerozhoduje etnické rozložení. V rámci poválečných mírových smluv a rozdělení Rakousko-Uherska se třetinu Maďarů naráz ocitla v jiném státě. A je tomu tak je dodnes. Velmi početná maďarská menšina dnes žije na jihu Slovenska, etničtí Maďaři obývají rozsáhlé oblasti Rumunska a severního Srbska. Četná maďarská menšina žije i ve Slovinsku a na Ukrajině.
Trianon je téma, které rád využívá maďarský nacionalistický a autoritářský premiér Viktor Orbán a jeho vládní strana Fidesz. Historické události kolem Trianonu poněkud zpolitizovaně prezentuje tak, že Maďarsko se stalo obětí velkých cizích mocností. Pokud někdo tomuto zjednodušené a nepřesnému výkladu oponuje – například levicově liberální opozice –, označí ho za „antimaďara” či „zrádce”. Trianonská smlouva je tak i po 100 letech skvělým mobilizačním tématem.
Některé kroky Orbánovy vlády se zdají jako ambice slávu tehdejšího velkého Maďarska obnovit. Krátce potom, co Orbánův Fidesz získal před deseti lety ústavní většinu v maďarském parlamentu, bylo etnickým Maďarům žijícím v zahraničí přiznávo volební právo v Maďarsku – ke zděšení okolních zemí, kde žijí početné maďarské komunity. Orbán také podporuje nacionalistické a autonomistické strany, zastupující zájmy maďarské menšiny v okolních zemích. A v neposlední řadě, do maďarské ústavy zanesl, že Maďarsko je přímým nástupcem historických Uher, a z názvů Uhry a Maďarsko tím udělal synonyma.
Nicméně se určitě nedá říct, že obnovení Velkého Maďarska by bylo cílem současné maďarské politické garnitury. Maďarský historik Gábor Egry letos v červnu pro web Aktuálně.cz řekl, že souběžně s mobilizační rétorikou kolem Trianonu se Orbán snaží vybudovat z Maďarska jakéhosi lídra střední Evropy, což se mu nepovede bez spolupráce okolních zemí, kde žije maďarská komunita. Přiznání volebního práva zahraničním Maďarům byl tah s pro něj spíš praktickým dopadem: u zahraničních Maďarů je Orbánův Fidesz ještě oblíbenější než doma. Šlo tak především o vidinu zajištění si dalších volebních hlasů.
Existuje Moldavsko?
Velké Rumunsko je hovorové označení pro pro Rumunské království v meziválečních letech 1920 až 1940 (viz obrázek). Tehdejší Rumunsko zahrnovalo celé území dnešního Moldavska a část dnešního Bulharska a Ukrajiny. Během druhé světové války ale Velké Rumunsko postupně zaniklo.
Dnes se v souvislosti s původní velikostí a slávou Rumunska mluví především o možném společném státě Rumunů a Moldavanů. Moldavané jsou totiž kulturně, jazykově i geograficky velmi blízcí Rumunům. Podle některých je moldavská identita ve skutečnosti uměle vytvořená Sovětským svazem, který Moldavsko v roce 1940 obsadil a udělal z něj jednu ze sovětských socialistických republik.
Rumuni a Moldavané jsou ovšem jeden národ, jedna etnicita. Tomu nahrává i tvrzení, že dnešní Moldavsko na území původního, historického Moldavska ani neleží (to je nyní součástí Rumunska). Dnešní moldavský stát ve skutečnosti leží na části původního historického území zvaného Besarábie (viz obrázek). Dalším argumentem je společný jazyk Moldavanů a Rumunů, kterým je rumunština. Za SSSR se dialekt používaný na území Moldavska nazýval moldavštinou, ve skutečnosti se ale od rumunštiny nijak neliší, nebo jenom minimálně.
Koncept tzv. rumunsko-moldavského unionismu zde prosazují především pravicové a konzervativní strany obou zemí. Princip Velkého Rumunska, zahrnující i rozsáhlé oblasti Ukrajiny a Bulharska, stále udržují při životě rumunští nacionalisté. Nacionalistická Strana Velkého Rumunska získala v parlamentních volbách v Rumunsku v roce 2016 hlasy 1,2 % voličů.
Velké Slovensko i Velký Izrael
Zmíněné iredentistické koncepty rozhodně nejsou jediné. Iredentistické koncepty jsou široce rozšířené, mnohovrstevnaté a vzájemně spolu související podobně jako sama historie a společnost, která iredentismus utváří.
Česko vzhledem k historickému vývoji našeho státu žádnou iredentistickou představu o „velkém Česku” nemá (i když v 90. letech oblíbená Republikánská strana Miroslava Sládka usilovala o připojení Slovenska a Podkarpatské Rusi k Česku). Na sousedním Slovensku i v Česku ale v letech druhé světové války existovalo hnutí usilující o připojení českého Slovácka (oblast na jihovýchodě Moravy, její centrum je Uherské Hradiště) ke Slovensku – argumentovalo přitom jazykovou a kulturní blízkostí obyvatel Slovácka ke Slovákům.
Velký Izrael je politicko-náboženský proud, usilující o vznik jednoho izraelského státu, který bude zahrnovat i území současné Palestiny a jehož hlavním městem bude Jeruzalém. V současnosti je jenom jedním z mnohých etnických, národnostních a územních problémů Blízkého východu. Část albánských nacionalistů dodnes usiluje o sjednocení Albánie a Kosova, tedy částečně uznávaného státu obývaného převážně Albánci. Ruští ultranacionalisté, sdružení ve straně LDPR, pak sní o velkém ruském impériu, které bude zahrnovat celou východní Evropu (Ukrajinu a Bělorusko), střední Asii a bude sahat až k vodám Indického oceánu.
Zajímavé je, že některé iredentistické snahy se během let naplnily a a v jejich reáliích v současnosti žijeme. Příkladem je Spojené království (jakkoliv je zde nevyřešená irská a skotská otázka). Nezdařeným experimentem bylo například i sjednocení různorodých balkánských národů do jednoho státu – Jugoslávie. Ta se však, jak víme, po krvavé válce rozpadla.
