V červenci roku 2019 světem proletěla zpráva o tom, že médium Gazeta Polska začíná do světa distribuovat samolepky, které měly označovat takzvané LGBT free zóny. Aktivista Mateusz Goździkowski toto gesto velmi výstižně přirovnal k označování perzekvovaných židů za druhé světové války. Přiblížilo se Polsko k segregaci, nebo se jedná jen o výjimečný exces jednoho média?

Dohra a osud Gazety Polsky

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Aktivisté nejen z Polska se začali bouřit, médium stanulo před soudem, kde samo sebe obhajovalo slovy, že queer komunita vykazuje všechny rysy extremismu a totalitní ideologie, což je dodnes oblíbený argument polských konzervativních politiků. Samotný týdeník otevřeně podporuje vládnoucí stranu Právo a spravedlnost (PiS), jejíž předseda osobně prohlásil LGBTQ+ komunitu za hrozbu pro polský národ. Vydání se samolepkami jako přílohou distributoři stáhli a zakázali další prodej. Problém se ale nevyřešil.

LGBT free zóny jako maloměstský folklor

Nejde tak trochu o mnoho povyku pro nic? LGBT free zóna ve skutečnosti nemá žádný právní dopad a jedná se tak o symbolické označení, které se (nejen) mezi jihovýchodními polskými malými městy pozvolna rozšířilo jako lokální epidemie. Není to však jen problém menších obcí, anti-LGBTQ+ vlna zasáhla i Krakov, metropoli Malopolského vojvodství. Přestože se fakticky jedná pouze symbolický o status, kterým uděluje obcím místní samospráva, nic to nemění na tom, že vyhlašování podobných pseudoopatření ovlivňuje a zraňuje skutečné lidi. Města tak dávají najevo, že od LGBTQ+ komunity a jejích práv dávají ruce pryč, propagují „ochranu mravní výchovy mládeže a brání tradiční hodnoty.“ A Evropa se nestačí divit.

Na polskou situaci upozornil i Evropský parlament, který celou iniciativu v roce 2021 odsoudil a označil za diskriminační. Rok předtím polští aktivisté vyvinuli interaktivní Atlas nenávisti, kde uživatelé sami mohou pozorovat znepokojivý vývoj polské netolerance vůči sexuálním menšinám. Stránka je neustále aktualizovaná a sleduje nově vyhlášená, ale i zaniklá území LGBT free zón po celém Polsku. Obce se na Atlas nezdráhají reagovat protiútokem: sedm ze sta sledovaných obcí vyžaduje veřejnou omluvu a finanční odškodnění — bez úspěchu.

Konec zón = konec homofobie v Polsku?

Jak autorka zmínila výše, Evropská unie se od LGBT free zón distancuje. V minulém roce EU odmítla poskytnou finance šesti městům, které tyto zóny vyhlásili. Ačkoliv polská konzervativní vláda stále razí politiku boje proti homosexuálním tendencím, místní správní soud v obci Gliwice ve skutečnosti odsoudil jinou obec (Istebna) za vyhlášení dané zóny. Že by přeci jen nebylo vše ztracené? Ačkoli se některé zóny postupně ruší a dokonce i sami Poláci se proti nim vymezují, homofobie v Polsku panuje i nadále. Kromě EU samotné začínají reagovat i jednotlivé členské státy.

Mezi takové patří například Nizozemsko. Město Nieuwegein na základě nenávistného jednání vůči queer lidem ze strany polské obce Pulawy s tímto dříve partnerským městem zcela přetrhalo vztahy. Ukončení partnerství odsouhlasila nizozemská městská rada. Své rozhodnutí vysvětlují nesouhlasem s chováním, které se neshoduje s respektováním základních lidských práv ani evropskými hodnotami.

Homofobie v Polsku prodává

Nenávistné komentáře musí queer lidé v Polsku snášet i od tak vysoce postavených osob, jako je prezident země Andrzej Duda. Ve své volební kampani před dvěma lety zneužíval hesla vybízející k homofobii jako marketingový tah. Kromě Dudy samotného to ale vypovídá i o znepokojivé situaci v naší sousední zemi. Zdá se, že homofobie v Polsku skutečně prodává, neboť Duda se svým nenávistným arzenálem v roce 2020 volby vyhrál s 51,03 % hlasy. Regiony, v nichž Duda zvítězil, často podezřele kopírují výše zmíněný Atlas nenávisti. Je to právě strach, který současnému prezidentovi volby vyhrál. Duda LGBTQ+ komunitou vyhrožoval skrze všemožná přirovnání a výroky, například že queer ideologie je dokonce horší než bolševismus. Polákům slíbil, že jejich děti před touto smrtelnou hrozbou ochrání. A vyšlo to, lidé zvolili svého spasitele.

Souběžně s Dudovými nenávistnými komentáři publikoval rakouský prezident Alexander Van der Bellen twitterový příspěvek, kde vyzýval k přijetí a respektu rozmanitosti, k postavení se proti diskriminaci a rasismu. Stal se tak na chvíli Dudovým antagonistou, tehdejší kandidát však v ještě ten samý den při návštěvě města Berzeg od respektu naopak odrazoval. Nezapomněl obyvatele obce řádně pochválit za dodržování tradic a za ochranu polské identity. Vzápětí slíbil zákaz propagace LGBTQ+ komunity ve veřejných institucích.

Ví ale sami Poláci, co to ta přízračná LGBT ideologie je, nebo jen zaslepeně ve strachu a úzkosti poslouchají domácí politiky a jejich demagogii? Homofobní výroky se ve skutečnosti stali nepřípustnou zbraní v boji o prezidentský post. Za LGBT ideologii byla tehdy označovaná Charta LGBTQ+, kterou podepsal i primátor města Varšava Rafał Trzaskowski. Není náhodou, že právě tento muž měl stanout v druhém kole prezidentských voleb právě proti Dudovi.

V polských prezidentských volbách se střetnuly dva světy. A taky se staly polem, kde se dělal marketing propagující porušování lidských práv. Vítězný kandidát si svůj národ získal výzvami k perzekuci menšinové skupiny občanů. Možná nakonec vlastně nešlo zas až tak o nenávist vůči lidem z queer komunity, ale pouze o prostředek, jak se chopit moci. Ale vážně jen pouze? Je skutečně etické se v 21. století uprostřed Evropy uchylovat ke kariérismu, který poškozuje statisíce lidí? Následkem takového chování je strach na všech frontách. Polští konzervativci se bojí zlých homosexuálů, queer komunita se bojí vykonávat každodenní činnosti.

Až 83 % queer osob v Polsku se bojí na veřejnosti se svými partnery držet za ruku, více než polovina se pak vyhýbá veřejným místům kvůli obavám z ohrožení. Jen něco málo přes čtvrtinu polských LGBTQ+ osob svou identitu neskrývá, zatímco v rámci EU je to téměř polovina. Snad nejsmutnějším číslem je 68 %, jež představuje procento obyvatel v Polsku, kteří vyjadřují netoleranci ke queer lidem. A Polská politika tomu určitě nepomáhá.

Zatímco EU jako celek směřuje ke stále větší otevřenosti a toleranci, Polsko se ubírá opačným směrem a velkou roli hrají právě mocenské boje. Aktivisté však nemlčí a do diskuse se zapojila dokonce i Amnesty International. Homofobie v Polsku však jen tak nezmizí a tato země se tak stále drží v žebříčcích jako jedna z nejméně pro queer osoby příznivých oblastí v EU. Jestli se v Polsku něco změní politickým obratem či lepším vzděláváním o sexuálních menšinách, to však zůstává ve hvězdách.