Přemýšleli jste někdy v obchodě o tom, odkud všechno to jídlo pochází? A jaké jsou rozdíly mezi bio a nebio potravinami? Pojďme se na to společně podívat.

Začneme na biofarmách. Na těch se pěstují plodiny bez umělých hnojiv a pesticidů, které jsou mnohem lepší pro naše tělo. Srovnejte si brambory s chemií a bez chemie – jasně by vyhrály ty bez chemie. Stejné je to i u zvířat, které na biofarmách dostávají jen biopotraviny. Většinou jde o biosenáž, kterou tvoří rozdrcené listy kukuřice, samozřejmě bez pesticidů a umělých hnojiv.

Senáž nebo krmivo, které biofarma používá, by si měla taky sama vyrábět. Zároveň by neměla chovat více zvířat, než kolik může uživit. Pokud jich má víc, tak by měla nakupovat z lokálních zdrojů, aby neznečišťovala planetu dovozem krmiva například z Brazílie. K ekologii se ale dostaneme později.

Další důležitou věcí na biofarmách je prostor. Zvířata musejí mít venkovní výběh, ale i místo uvnitř, kde se můžou schovat. Z toho vyplývá, že místo senáže a biopotravin jedí také trávu na pastvinách, k níž zvířata ve velkochovech nemají vůbec přístup. Naopak, třeba krávy drží ve velkochovech celý život uvnitř. 

Mléčný průmysl

Krávy produkují mléko stejně jako ženy – tedy jen když mají miminko, v případě krav tele. Ve velkochovech se krávy oplodňují uměle, což je velmi bolestivý zákrok. Když se krávě narodí tele (říká se tomu otelení), stává se z ní dojnice. Dojnice, to zní jako nějaký stroj. Řekla bych, že je tak v mléčném průmyslu berou. Místo toho, aby po otelení nechali tele krávě, stejně jako lidské mimino matce, jí ho po porodu hned vezmou a mléko, které příroda vytvořila pro tele, ukradnou pro svou užitkovost.

Pro tele i krávu je to nesmírně stresující a bolestivý proces. Telata jsou oddělena od matky do boxů a tím odtrhnuta od sociálního kontaktu a přirozeného chování a pohybu, což velmi narušuje jejich psychické zdraví. EU chce v rámci programu Konec doby klecové tento rok projednat plán na zákaz klecového chovu zvířat (i telat) – klece by měly definitivně vymizet do roku 2027. Zpět ale k telatům. Ta po svém narození nesají mléko od matky, jak velí jejich přirozený instinkt, ale dvakrát denně dostávají umělou náhražku. Normálně přitom sají mléko až 16krát za den.

Krávy, kterým se přezdívá dojnice, se dožijí kolem pěti let, pak umírají na vyčerpání. Každý rok jsou uměle oplodněny a pak jim je odebráno jejich tele. Prožívat tohle každý rok musí být obrovský psychický tlak. Když k tomu přidáme prostředí, ve kterém se to všechno odehrává, tak je to noční můra. Velkochovy jsou totiž špinavé a neudržované, proto také krávy dostávají preventivně antibiotika. Po nich sice 20 až 30 dní nesmějí produkovat mléko, ale vědci se neshodnou na tom, jestli nějaké zbytky antibiotik v krávě nezůstávají.

Ekologie

Zahrnu teď do našeho povídání všechna domácí zvířata. Začnu velkochovy. Jejich život se v nich z velké části skládá z bolestí a nudy. Na prasatech se třeba nuda projevuje tak, že si začnou kousat ocásek, v nějakých případech si ho okoušou celý. U krav, jak už jsem naznačila, se to projevuje brzkou úmrtností, na biofarmách či obyčejných rodinných farmách se přitom můžou dožít až 20 let. Ve velkochovech sice vyprodukují více mléka, ale vidíme, jak hrozný život musí prožít.

Nejenže velkochovy ztěžují život zvířat, ale jsou i neekologické. Kvůli nim žije mnohem více krav, než by žilo přirozeně – to způsobuje větší množství metanu, který vede k většímu oteplování planety.

Jak je na tom zemědělství? Pojďme se na něj podívat českýma očima. Když si tady v Česku koupíme mandarinky z Japonska, tak je tam musí někdo sklidit a poslat přes Tichý oceán nebo náklaďákem přes Asii a Evropu. Z toho nebude zrovna nejmenší uhlíková stopa. Podobné je to s banány, pomeranči, kokosy, citrony a dalšími exotickými plodinami. Není to ovšem jen exotické ovoce, ale i třeba jahody ze Španělska.

Vidíme tedy, že zemědělství nemusí být vždy ekologické. To se dá vztáhnout i na bioplodiny, například marmelády. Můžeme si nechat dovážet skvělé bioingredience ze Španělska, které budou pro naše tělo lepší než jahody postříkané pesticidy, pro planetu už to ale bude horší. Nechci říkat, že je bio špatné, ale nenechte se zmást – bio neznamená eko.

Uhlíková stopa sóji

Jak je na tom sója? Ta se do Evropy dováží především z Brazílie, USA a Argentiny, takže má velkou uhlíkovou stopu. Navíc se kvůli ní ničí pralesy. Podle Světového fondu na ochranu přírody se produkce sóji od 50. let minulého století zvýšila patnáctkrát. Je to pochopitelné – sója je plná bílkovin a skvělá pro vegetariány. Smutnou ironií však zůstává, že způsobuje kácení Amazonského pralesa a vysídlování původních obyvatel. Kvůli kácení pralesů se navíc otepluje celá planeta. Tady je patrné, že to, co jíme, ovlivňuje, jak žijeme a budeme žít.

Proč se ale kvůli sóje vůbec kácí pralesy? Odpověď je jednoduchá – protože se jí musí pěstovat víc a víc. A nejde o přibývající vegetariány, kteří jedí tofu, spíš naopak. Až 75 procent tofu, které se dováží do Evropy, je určeno na krmení zvířat, která pak jedí lidé. Ti chtějí v posledních desetiletích masa pořád víc, což platí i pro obvyvatele chudších zemí.

Řekla bych, že se rozjíždí fenomén, který výrazně ovlivní naši planetu a naše pohodlí. Podle něj je zdravé jíst maso. To je sice pravda, ale jíst dvakrát nebo třikrát denně maso už zdravé opravdu není. Jak kvůli vlastnímu zdraví, tak kvůli ekologii. Ani lidé v minulosti maso tak často nejedli – stačilo jim jednou za týden nebo dva.

Pojďme ještě na závěr zpět k sóje. Ta se do Evropy dováží z daleka, specificky k nám se ale dostává i ze Slovenska či Německa. Takže jestli nechcete podporovat sójový průmysl v Amazonském pralese, tak se dívejte, odkud dané zboží pochází. To ostatně platí i pro maso. Zkuste si zavolat na lokální farmu a zjistit, jestli krmí zvířata místními plodinami či trávou z pastvin.

Popřemýšlejte o tom, jestli vám stojí za to jíst maso každý den. Když dokážeme snížit produkci masa, tak to pomůže naší Zemi. Pojďme se k ní a budoucím generacím chovat ohleduplně.