24. července to bude přesně pět měsíců od ruské agrese vůči Ukrajině. Před pěti měsíci Vladimir Putin zahájil v dnešní době něco nemyslitelného, a to zcela konvenční válku na evropské půdě. O této invazi toho bylo již mnoho napsáno, přesto se v tomto textu pokusím tuto agresi popsat v historickém kontextu. Nikoliv v kontextu vůči Ukrajině, ale v kontextu samotné ruské zahraniční politiky. Ta totiž zůstává po staletí stejná. Je jedno, jestli Rusku vládnou caři z Petrohradu, politbyro z Moskvy, nebo současný judista.

Současný judista často hovoří o tom, že Rusko je ohrožováno jednotkami Západu. Nám to přijde směšné, jelikož naše západní ideologie nemá za cíl do Ruska expandovat, ovšem ruská zahraniční politika se na tento problém dívá jinak. Rusové se několikrát v historii ocitli na samotné hranici své existence a nezávislosti. V případě středověké okupace tatarskými Mongoly pak o tuto nezávislost přišli úplně.

Většina invazí však přišla hlavně ze západní a severní Evropy. Po zformování jednotného carského Ruska k tomu došlo hned několikrát. Například Moskvu dobyla Polsko-Litevská unie v roce 1610, Napoleon se svoji Grande Armée v roce 1812 a Hitler byl zastaven v hodině dvanácté jen pár kilometrů od centra Moskvy. Ruskou krajinou se také procházeli Švédové, či Turci.

Rusko v těchto případech ohrozila a zachránila podoba jeho evropské části. Od západní Evropy se až k Uralu táhne ohromná nížina. Tato nížina se od Polska postupně rozevírá ve tvaru pizzy, až se nakonec zastaví právě na pohoří Ural. Tato nížina vždy přitahovala invazní armády, které většinou měli vůči ruským armádám modernější výzbroj. Pochod a boj na nížinách je pro vojska požehnáním. Vítězí v nich totiž kvalita, vyspělost velitelů a rychlost. Ruské armády často neměly sílu, aby v otevřených bitvách těmto armádám čelily.

Ovšem zde se ohromná nevýhoda Ruska mění v jeho nejsilnější zbraň. Rusko je prostě příliš velké, aby bylo dobyto. A to mluvím pouze o jeho evropské části, která byla v již zmíněných válkách relevantní. Například Napoleon měl mnohem lepší armádu než měl k dispozici car Alexandr I., ovšem ten neměl důvod s ním bojovat. Prostě ustupoval, dokud se Napoleonovi zásobovací linie natáhly natolik, že už byly neudržitelné. Tomu pomohlo i počasí a nekvalita místních cest. Novinář a geograf Tim Marshall toto nazval ,,strategická hloubka Ruska”. Čím větší Rusko bylo, tím hůře se dalo dobýt.

To v minulosti pochopili i ruští carové. Snažili se tak vytvořit val, který bude chránit centrum kolem Moskvy. Carevna Kateřina Veliká údajně i prohlásila ,,Nemám jinou cestu jak bránit své hranice, než je rozšířit”. Útočné války se tak staly hlavním nástrojem zahraniční politiky.

Důležité pro rozšíření hloubky Ruska byly národy východní a střední Evropy. Obří nížina se začíná rozšiřovat od Polska, to tedy bylo odsouzeno k zániku. V Trojím dělení bylo rozděleno mezi Prusko, Rakousko a Rusko. Carství si pak vzalo jeho největší část, a díky ní tuto nížinu ,,zašpuntovalo”, protože území Polska se proti invazi brání mnohem lépe než Bělorusko a Ukrajina, která už tehdy byla také součástí impéria.

Ukrajina poskytovala, kromě obilí a nerostných surovin, taktéž strategickou hloubku. Dnes je to druhá největší země Evropy a díky ní Rusko sahalo až k pohoří Karpat, které jsou přirozeným obranným bodem. 

Když se započítá ohromná ruská expanze, tak zjistíme, že Ruské carství rostlo, od svého vzniku po rozpad v roce 1914, v průměru o 110 km² každý den. Vše pod záminkou vlastní obrany. Bývalý ministr zahraničí USA a autor knihy Umění diplomacie Henry Kissinger ve své knize píše o ohromném ruském mýtu vlastního ohrožení, kterému sami ruští panovníci uvěřili.

Mentalita ruské zahraniční politiky zůstala stejná i po vzniku Sovětského svazu. Stalin Evropu zachránil před Hitlerem, kterého kromě Rudé armády, zimy a vlastní neschopnosti, zastavila také ona hloubka Ruska. Stalin byl ovšem po celou svoji vládu stejně expanzivní, jak radila ruská doktrína. Koneckonců to byl on, kdo s Hitlerem začal válku při dalším dělení Polska, které se po první světové válce znovu zformovalo. Svou expanzi vedl Stalin také do Pobaltí, Finska a Rumunska. Po válce si jako kořist vydupal střední Evropu. V duchu strategické hloubky rozšířil obranný val o vazalské státy Varšavské smlouvy, včetně Československa. Kdo by chtěl udeřit na Sovětský svaz, ten by musel projít přes další stovky kilometrů.

Tím tehdejším nepřítelem byl západní svět a USA. Svět byl tehdy bipolární, to znamená, že se zde nacházely pouze dvě obří velmoci, které ovlivňovaly ostatní. To se samozřejmě změnilo po rozpadu SSSR v roce 1991. Svět se dostal do hegemonie jedné supervelmoci – USA. Svaz se rozpadl na mnohé nezávislé státy a Rusko přišlo o svůj obranný val. Vazalské státy střední Evropy získaly svobodu a později se připojili jako spojenci USA k NATO. K tomu se přidali i pobaltské země, a to už znovuzrozené Rusko pod Vladimirem Putinem volalo na poplach.

Nejenže Rusko přišlo o obranný val, z jeho pohledu nepřátelský val se začal přibližovat k němu. Jednotky NATO by mohli dojít do Moskvy z Estonska a Lotyšska, což je až nebezpečně blízko. Na to Rusko reagovalo. To je přesně ten důvod, proč Vladimir Putin hovoří o konci SSSR jako o ,,Největší geopolitické katastrofě 20 století”. Rusko po pádu SSSR ztratilo své velmocenské postavení. 

Bývalý ruský ministr zahraniční a poradce Putina Jevgenij Primakov přišel s doktrínou, která měla obnovit ruskou bezpečnost. Jeho body začala ruská diplomacie prosazovat a Vladimir Putin je prosazuje dodnes. Prvním základním principem je zastavení rozšiřování NATO. Jak už bylo zmíněno, jednotky NATO v Pobaltí jsou pro Rusko nepříjemné, ještě nepříjemnější by pak byly například jednotky NATO na Ukrajině, či v Gruzii. Už z toho můžeme hledat důvody Putinova útoku na Ukrajinu, o čemž bylo napsáno již mnoho článků. Zkráceně jsou ukrajinské přístavy strategicky důležité a země s okupovaným územím nikdy nemůže být přijata do NATO, to je proti pravidlům této organizace.

Druhým klíčovým bodem je konec unipolárního světa s dominancí USA. Primakovova doktrína se rodila v 90. letech, kdy USA nemělo ve světě žádného rovného protivníka. USA mohly ovlivňovat světové dění, jako žádná jiná země předtím. Mohly prakticky bez mezinárodního odporu válčit dvakrát v Iráku, svrhnout režim v Libyi, bombardovat Srbsko atd. V dobách Studené války by jim SSSR okamžitě udělal opozici a začal druhou stranu masivně zásobovat zbraněmi. To jsme viděli při válce ve Vietnamu a při sovětské invazi do Afghánistánu.

V 90. letech neměli USA žádného konkurenta. Nové Rusko se to snažilo změnit pomocí modernizace své armády a aktivní zahraniční politikou (například budovaná aliance s Čínou měla přetrhnout washingtonskou dominanci). Vrchol nastal v roce 2014. Tehdy se na Západ dostala tzv. Gerasimova doktrína. Valerij Gerasimov je náčelník generálního štábu Ruska, tudíž vede i boje na Ukrajině. On v roce 2013 převedl ve svém slavném článku Primakovu doktrínu do praktické fáze. Podle něho je Rusko v prakticky permanentním konfliktu se Západem, který se jen vede jinými prostředky. Tyto prostředky můžeme shrnout jako hybridní válku. Součástí ní jsou hackerské útoky, ovlivňování voleb či šíření propagandy. Prvním terčem se stala v roce 2014 Ukrajina.

Podle Primakovovi logiky se nesměla Ukrajina za žádnou cenu stát součástí západních struktur. Podle vojenské logiky Rusko zase nesmělo za žádnou cenu ztratit námořní přístav na Krymu, který si od Ukrajiny pronajímalo. Kdyby se Ukrajina přidala k NATO, tak by Rusko logicky o tento přístav přišlo. Zábor Krymu a destabilizace Ukrajiny, která vedla až k následné invazi je tedy jen vývoj ruské zahraniční politiky, která byla Gerasimovem aplikována.

Závěrem si shrňme smysl tohoto článku. Ruská zahraniční politika je už po staletí stabilní. V rámci své posedlosti obranou se stala vysoce expanzivní a je jedno, kdo v Rusku vládne. Ukrajina je jen první krok. Kdyby na ní Rusko uspělo, měli bychom si vzhledem k historickému vývoji uvědomit, že je to opravdu jen začátek. Rusko stále věří ve sféry vlivu, což je metoda, kterou jsme na Západě už zavrhli.

My nikoho neovlivňujeme, státy které se k nám chtějí přidat (tím myšleno NATO a EU) přijímáme, protože je to jejich volba. Ovšem Rusko tento názor nesdílí. Jeho diplomacie stojí na tom, že co získáme my, oni ztratí. Vstup Ukrajiny do západních struktur by byl pro Rusko obří ztráta, stejně jako Pobaltí, které už s námi je. Dle mého názoru musíme Rusko zastavit a ukázat mu sílu. Z historického kontextu dává jeho invaze na Ukrajinu smysl, není ničím výjimečná vůči dělení Polska, či alianci s Hitlerem. Ovšem to neznamená, že je v právu. Ukrajina je svobodná země a je jen její volba, kde chce být.