Právě si prohlížíte Jak ženy změnily maratonský běh
Zdroj: Pixabay

V posledních letech se čas, ve kterém zvládne průměrná běžkyně doběhnout maraton, v poměru k historickým datům zvýšil. Zhoršuje se fyzická zdatnost žen? Souvisí to s nárůstem obezity v populaci? Nikoliv. V maratonském běhu totiž v současnosti může startovat jakákoliv žena na světě, která na závod sebere odvahu (a dostatek financí, cenová dostupnost maratonů je ovšem kapitola sama pro sebe). Přestože jsou ženy zdánlivě čím dál tím pomalejší, znamená to pro ně malé vítězství. Není to totiž tak dávno, co lékařská věda tvrdila, že maraton je pro ženu fyzicky nemožný.

Ženy nejsou ke sportu fyziologicky přizpůsobené

Když se roku 1895 olympijské hry dočkaly svého obnovení, start na nich byl ženám zapovězený. Nemluvě o maratonském běhu, kterého se ženy nesměly zúčastnit ještě hodně dlouho poté. Přesto existovalo několik záznamů o tom, že běžkyně skutečně byly schopné magickou vzdálenost 42 kilometrů zdolat. V roce 1918 běžkyně Marie-Louise Ledru uběhla maraton Tour de Paris za 5 hodin a 40 minut, jako jediná žena v této kategorii. Ani to ale společnosti nestačilo jako důkaz toho, že se ženy mohou věnovat vytrvalostnímu běhu stejně jako muži.

Až dodnes jsou v mnoha kulturách ženy vnímány jako ochranitelky domácího krbu, jejichž hlavním životním posláním má být péče o rodinu. Jakákoliv odchylka od této normy byla ve dvacátém století vnímána s nechutí. Z velkých maratonských běhů byly ženy vypovězeny úplně po závodu, který se konal roku 1928 v Amsterodamu. Toho roku padl světový rekord v ženském maratonu, který překonala Karoline Radke. Tisk však informoval (těžko říci, zda pravdivě, nebo nikoli), že několik žen po dokončení běhu zkolabovalo, a tak v maratonu do olympiády roku 1960 žádná žena nestartovala. Panoval dokonce mýtus, že pokud budou ženy běhat příliš, vypadne jim děloha.

Konec Bostonského maratonu jako mužské domény

Jedním z nejprestižnějších maratonů na světě je také Bostonský maraton. Jedná se mimo jiné o nejstarší závod svého druhu. Až do roku 1968 však organizátoři start ženám zakazovali. Když se roku 1967 pokoušela běžkyně Bobbi Gibb na běh zaregistrovat, přišla jí k jejímu překvapení záporná odpověď s argumentem, že ženy nejsou fyzicky přizpůsobené k běhu na dlouhou trať. Gibb se přesto nevzdala. Rozhodla se zúčastnit závodu neoficiálně, a tak trochu nelegálně.

V den startu se schovala do křoví poblíž trati a nedlouho po oficiálním startu se přidala k ostatním běžcům. Nikdo jí v dokončení nezabránil. V ženském publiku vzbudila obzvlášť velké nadšení. Tomu mužskému chtěla dokázat, že i ženy jsou schopny takového fyzického výkonu. Bohužel prozatím marně.

První (omylem) oficiálně zaregistrovaná žena

O rok později svou přihlášku podala Kathrine Switzer. Jak sama uvedla, motivaci jí mimo jiné dodala roztržka s jejím trenérem, který jí důrazně vysvětlil, že žádná žena Bostonský maraton neuběhne. A tak zkusila štěstí.

Nejprve svůj talent ukázala právě svému trenérovi, kdy maratonskou vzdálenost uběhla bez větší námahy. Možná on byl prvním mužem, kterého oblomila, neboť za ní den na to přišel a trval na jejím zapsání do závodu. Zkontroloval totiž důkladně pravidla maratonu, kde se nepsalo vůbec nic o pohlaví závodících. A tak Kathrine zaplatila tehdejší třídolarové strartovné a vyčkávala.

Na rozdíl od Gibb nebyla její přihláška zamítnuta. Pravděpodobně proto, že se tehdy do přihlášky pohlaví (samozřejmě) neuvádělo, nadto její jméno K. V. Schwitzer nevzbudilo vůbec žádnou pozornost a zdravotní potvrzení tehdy oproti dnešku k úplné registraci stačilo (startující dnes musí doložit kvalifikační časy), organizátoři si patrně mysleli, že jde o dalšího řadového běžce.

Motivace Kathrine byla podle jejích slov spíše než feministická čistě osobní, zkrátka si chtěla zaběhnout svůj první maraton. Podpory se jí tehdy dostalo i od rodiny a partnera. K odstartování jí ale možná pomohlo i počasí. V den závodu bylo totiž neobvykle chladno, a tak Schwitzer běžela ve volné mikině, v níž se ztratily všechny ženské tvary (ovšem běžela se rtěnkou na rtech, které si i na doporučení trenéra odmítla odlíčit). V průběhu závodu si ženy mezi závodníky však celá řada běžců všimla. Kathrine však všichni s údivem podporovali. Dokud si jí však nevšiml jeden z organizátorů. Pokusil se běžkyni strhnout startovní číslo a překazit jí v dokončení závodu. Její přítel od ní muže odtrhl, a tak Schwitzer maraton dokončila.

Protest proti časovému zvýhodnění

V roce 1972 již směly ženy startovat v NYC maratonu. Samozřejmě ani tehdy se nezapomnělo poukázat na jejich domnělou nízkou fyzickou zdatnost. Běhu se mohly zúčastnit jedině pod podmínkou, že vyběhnou o 10 minut před muži. Na protest se šest běžkyň při zaznění výstřelu ze startovní pistole posadilo na zem s transparenty, a opět se postavily až po zahájení mužského závodu. To mělo za následek větší zrovnoprávnění pohlaví v maratonském běhu a zároveň k jeho větší inkluzivitě.

A tou inkluzitovou je míněna i náboženská rovnoprávnost. A byla to opět žena, která poukázala na fakt, že běh je opravdu pro každého. Rahaf Khatib se stala první Syřankou, která dokončila šest světových maratonů. V tomto běhu tak startuje čím dál více lidí (přestože čísla mezi lety kolísají, dlouhodobě jednoznačně rostou), kteří se již nemusí obávat předsudků nebo odsouzení. Maratony jsou otevřené všem genderům, náboženstvím, a některé i různým speciálním potřebám (například přizpůsobení tělesnému postižení). A ačkoliv ne každý může zaběhnout elitní čas, vytváří se běžecká komunita, která je podporující a oceňuje každý pokrok nehledě na to, kým člověk je.

Adéla Mikešová

Studuji magisterské obory ukrajinistika a komparatistika na FF UK. Pracuji jako překladatelka-tlumočnice a zabývám se sociálními fenomény, feminismem, kulturou a LGBTQ+ tematikou. Ve volném čase se věnuji skautingu, turistice, psaní, umění, architektuře nebo šermu. Neobyčejně mě fascinuje ukrajinská i česká avantgarda a ráda chodím do Veletržního paláce. A jsem tak trochu kávový snob.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..