Jedenadvacetiletý slovenský herec Richard Labuda pokračuje v rodinné herecké tradici. Přes svůj mladý věk má mnoho zkušeností ve filmu, televizi, divadle i dabingu. V rozhovoru pro Studentské listy mluví o dosavadních zkušenostech, budoucnosti, ale i kampani proti kyberšikaně, do níž se před několika týdny na sociálních sítích zapojil.

Dědeček, tatínek a herectví

Váš dědeček i tatínek patří mezi významné slovenské herce. Mohlo se vůbec stát, abyste také nezamířil do herecké branže?

Určitě ne. Už od malička jsem chtěl dělat herectví, chodil jsem se na tatínka i dědečka dívat do divadla, sledoval jejich filmy, takže herectví mi rezonovalo v hlavě a neměl jsem žádný plán B. Herectví bylo vždycky můj hlavní a jediný plán.

V první otázce jsem zmínil vašeho dědečka. Jak na něho vzpomínáte? Objeví se vám před očima například, když jste na filmovém place a sám děláte jeho milované řemeslo?

Na dědečka vzpomínám spíš jako na dědečka než na herce. Mnoho lidí si myslí, že právě proto, že byl tak velký herec, si teď všechno beru z herecké stránky od něj, ale to není pravda. Daleko víc ho stále vnímám ze soukromí, jak skvělým dědečkem byl. Samozřejmě, že pro mě byl velkou hereckou inspirací, ale více času jsem s ním zkrátka trávil jako s dědečkem, a ne jako s hercem.

Sláva rodičů, respektive prarodičů, může mít i negativní dopady. Setkal jste se někdy s narážkami o protekci vzhledem k úspěchům vašeho dědečka a tatínka?

Ano, to jsou jednoduše lidské předsudky a ty jsou tu vždycky a všude. S podobnými narážkami se setkávám od malička až doteď. Dokonce i mí kamarádi mi dodnes říkají, že kvůli mé herecké rodině předpokládali, že budu namyšlený, a nakonec zjistili, že to tak vlastně vůbec není. Někteří lidé mají v každém věku různé předsudky, a to se bohužel změnit nedá, musíme se s tím jen naučit žít.

Studujete Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, konkrétně divadelní herectví. Prozatím jsou vaše zkušenosti ale spíše filmové nebo televizní. Proč jste se rozhodl právě pro studium divadla?

Na Slovensku se zatím nedá studovat filmové herectví, ale divadlo bylo odjakživa mou vášní. Jak jsem již zmínil, v dětství jsem se chodil dívat na tatínka a dědečka, sám jsem dokonce hrál v několika představeních. Máte pravdu, že má hlavní zkušenost je zatím před kamerou, ale strávil jsem už nějaký čas i v divadle, jako malý jsem chodil do dramatického kroužku a do rozhlasu, takže si myslím, že film a divadlo jdou v hereckém životě ruku v ruce a já bych byl moc rád, kdybych se mohl věnovat oběma.

Váš tatínek je sám také hercem. Pro televizi Markiza jste uvedl, že by vás tatínek nejraději viděl působit v zahraničí. Máte ambice dostat se do zahraničního angažmá?

Tatínek mi vždy říkal, že chce, abych byl herec v zahraničí, ale na Slovensku ať dělám cokoli jiného. Samozřejmě to říkal s trochou humoru, v herectví mě moc podporuje. Osobně takové ambice mám, ale myslím si, že to vše přijde s věkem. Nejdřív chci zkusit herectví na Slovensku, protože už tu mám práci, studuji na vysoké škole a nechci hned myslet na zahraničí, nejdřív musím něco dokázat tady doma. Potom kdo ví, možná něco vyjde.

Z filmu do reality současnosti

Jednou z vašich prvních větších filmových zkušeností byl v roce 2014 film režiséra Juraje Nvoty Jak jsme hráli čáru, který byl oceněn čtyřmi Českými lvy, vy sám jste za svou roli získal cenu Zlatý dudek na festivalu v Ostrově. Ve snímku jste hrál po boku Milana Lasici, Ondřeje Vetchého nebo Libuše Šafránkové. Jaké bylo začínat hereckou kariéru po boku těchto velikánů?

Ano, tento film pro mě byla první větší herecká zkušenost, první hlavní role. Tím že jsem byl dítě (v době premiéry bylo Richardovi 13 let pozn. red.), neuvědomoval jsem si plně vážnost takové příležitosti, jako si ji uvědomuji například dnes. Hrát ve 13 letech takovou postavu, to se někomu nemusí podařit ani za 20 let herecké kariéry. Jako dítě jsem tam sbíral zážitky, měl jsem tam kamarády, ale až teď plně doceňuji, že jsem mohl hrát po boku takových hereckých legend a poznat je velmi důvěrně.

O dva roky později jste se objevil v dalším kritiky vřele přijatém filmovém počinu Učitelka po boku Zuzany Mauréry tentokrát pod taktovkou režiséra Jana Hřebejka. Právě Jan Hřebejk o filmu řekl, že pro vnímavého diváka by mohl být „strhující analýzou, jak společnost dokáže být postupně umrtvena a zastrašena až k beznaději, že jde cokoli změnit“. Jak se na příběh filmu díváte s odstupem osmi let a v kontextu dnešní doby?

Ten film je úžasně natočený. Děj samotný se sice odehrává v časech komunismu, ale problémy, jež jsou zobrazeny, si můžeme přenést i do současnosti. Dlouhou dobu jsme na Slovensku čelili korupci, vládě SMERu (strana bývalého slovenského premiéra Roberta Fica pozn.red.), lidé se báli projevit svůj názor, báli se demonstrovat, všechno vyvrcholilo vraždou Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové (investigativní novinář byl i s partnerkou v únoru 2018 zavražděn nájemným vrahem pozn. red.). Tady vidím určitou paralelu právě s filmem Učitelka. Někdy přijde jeden zlomový moment, který je natolik důležitý, že postupně dokáže zvednout další lidi, kteří se předtím báli. To je myslím velmi důležitý moment, který jsme viděli ve filmu, ale vidíme ho i v našem systému.

Kritika a seriál

V roce 2019 jste začal hrát postavu Dominika v televizním seriálu Oteckovia. Tušil jste tehdy, že vás čekají tři roky téměř každodenního natáčení?

Nečekal. Úspěch celého seriálu mě velmi překvapil, Oteckovia překonali několik slovenských rekordů, co se týče sledovanosti. Ten hlavní důvod a další překvapení jsou sociální sítě, díky kterým měl seriál takový dosah. Marketing celého projektu byl skvělý a díky němu byl seriál tak dlouho populární.  

Telenovely bývají často podrobovány kritice a část společnosti jimi opovrhuje, jiná část zase příběhy z obrazovek s nadšením sleduje každý podvečer. Jak jako protagonista jedné ze slovenských telenovel tento spor vnímáte a co vám osobně přinesli Oteckovia?

Všechno záleží na subjektivním pohledu každého diváka. Já sám dávám přednost jiným věcem, ale zároveň jsem moc rád, že jsem byl součástí Oteckov, protože jsme tam měli úžasný kolektiv, ve kterém se nám velmi dobře pracovalo.

Oteckovia mi přinesli hlavně nové kontakty, skvělé lidi z herecké branže i celého štábu. Zároveň si myslím, že v mém věku je každá zkušenost dobrá zkušenost. Navíc seriálové herectví je úplně jiné než divadelní, takže člověk si musí vyzkoušet všechno.

Jak pracujete s kritikou?

Konstruktivní kritiku si beru velmi k srdci a snažím se s ní pracovat. Je velmi důležité naslouchat, málo lidí si to uvědomuje, ale naslouchání je někdy mnohem důležitější než řečnění. Nenávistné komentáře se snažím ignorovat.

Sociální sítě vedle herectví

Mnoho talentovaných mladých lidí získá veřejnou pozornost, která se zrcadlí na jejich sociálních sítích. Najednou jejich původní činnost utichá a stávají se z nich „influenceři na plný úvazek“. Neměl jste někdy podobnou tendenci zůstat pouze u sociálních sítí a herectví opustit?

Vůbec ne. „Influencerství“ mi pomáhá částečně i jako herci, zároveň mi poskytuje možnost různých spoluprací, ale vždycky jsem měl primárně herectví. Kdybych se měl rozhodnout mezi obrovskou kampaní za velké peníze a natáčením, vždycky bych si vybral natáčení, protože to je můj hlavní cíl a sociální média jsou jen příjemný bonus k tomu. Nikdy to však nebudu brát jako svůj hlavní cíl nebo svou práci.

Před několika týdny jste na svém Instagramu společně s operátorem Orange SK publikoval osvětu o kyberšikaně. Máte s tímto problémem osobní zkušenost? Proč jste považoval za správné připojit se ke zmiňované kampani?

V kampani jsme na tváři měli různé nápisy, které symbolizovaly některé nenávistné projevy, jež přicházejí od lidí. Někdo má lepší psychiku, někdo může tyto věci zvládat hůře a my musíme pomáhat těm, kteří to nezvládají, protože kyberšikana skutečně dokáže vést až k extrémům. Objevilo se mnoho případů, kdy lidé chtěli spáchat nebo spáchali sebevraždu kvůli kyberšikaně. Považuji za důležité, aby se o tomto tématu mluvilo a aby se téma kyberšikany dostalo do pozornosti společnosti.

Mluvíme spolu o psychice. Vy sám jste zmiňoval, že herectví bývá psychicky velmi náročné. Jak vy sám čelíte nástrahám lidské psychiky?

Myslím si, že člověk musí padnout na dno, aby se potom mohl postavit. V první řadě si uvědomím, že na světě jsou lidé, jejichž problémy jsou podstatně horší než ty mé. Zadruhé je podle mě vždy možné najít řešení. Důležitá je také pomoc ostatních, mnohdy stačí si jen s někým promluvit. Pomoc bychom neměli odmítat, ale přijímat, protože je důležité, abychom se k sobě jako lidé a jako společnost chovali mile a s respektem.