„Když mne 27. října loňského roku naposledy zatýkali, nevěděl jsem, jestli to je na dva dny nebo na dva roky.” Tak začal svůj projev před slovutným americkým Kongresem prezident země, která byla ještě před pár týdny zatvrzelou baštou tuhého socialismu a jejíž zahraniční politika dosahovala svého vrcholu při soudružském polibku našeho představitele s některým sovětským, Václav Havel. Jako by právě to přesně vystihovalo jeho obdivuhodnou životní cestu, která skončila přesně před deseti lety.
Od počátku nežádoucí
Václav Havel se narodil v roce 1936 do takzvané buržoazní rodiny. Tento fakt jej už za pár let postaví do křížku se samozvanou vládou proletariátu, komunistickým režimem, který v poválečném Československu uchvátil moc v roce 1948.
Havel je již od útlého mládí persekuován. V té době je zcela nemyslitelné, aby chlapec s jeho třídním profilem studoval na nějaké prestižní střední škole, například na gymnáziu. Havel se proto vyučil chemickým laborantem. Přesto se ale sám vzdělával a později započal se svou autorskou tvorbou divadelních představení či jiných literárních děl.
Velmi záhy se stal výraznou postavou československého disentu, především pak po okupaci sovětskými vojsky, která začala v roce 1968 a proti které samozřejmě hlasitě vystupoval. Pro své „přečiny” vůči totalitnímu zřízení byl Václav Havel několikrát zatčen a vězněn, jeho dům v období normalizace sledovali příslušníci tajné policie StB.
Důvodem, proč zelinář musel dát heslo do výkladu, není tedy naděje, že je někdo bude číst nebo že někoho o něčem přesvědčí, ale něco jiného: aby spolu s tisíci jiných hesel tvořilo právě ono panoráma, které připomíná člověku, kde žije a co je od něho očekáváno; sděluje mu, co dělají všichni ostatní, a naznačuje mu, co má dělat i on, nechce-li se vyřadit, upadnout do izolace, „vydělit se ze společnosti“, porušit „pravidla hry“ a riskovat tím ztrátu svého „klidu“ a svého „bezpečí“.
Moc bezmocných
Pod normalizací ožívá underground
Život v normalizačním Československu, který po náznacích liberalizačních tendencí komunistické strany vzali opět tvrdě do rukou ti nejortodoxnější stalinističtí soudruzi, byl typický pro tíživé ticho a strach, brutální konformizaci a totální zestádňování obyvatelstva a velmi pasivní až zcela chybějící rezistenci.
V normalizovaném Československu začíná být během sedmdesátých let opravdu dusno. Václav Havel, v té době již autor několika divadelních her, proto píše tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi dopis, ve kterém mu zcela nezjemněně popisuje realitu života v zemi. Píše o podvědomém strachu a autocenzuře, o tom, jak lživý je ve skutečnosti obraz vesele a spokojeně, sebevědomě vyhlížejících občanů.
Ve stejném období začíná být populární undergroundová subkultura. Alternativou k nažehlené tvorbě populárních umělců věrných či alespoň veřejně neodporujících režimu se staly různé undergroundové kapely, které určovaly tehdejší „módu” mezi mladými, především nošení dlouhých vlasů, jakožto protest proti pomyslné konformní a pasivní učesanosti.
Jednou z takových kapel byli i dnes zcela kultovní Plastic People of the Universe v čele s Ivanem Jirousem, přezdívaným „Magor”. To, že se právě on potkal koncem roku 1976 s Václavem Havlem, nebyla náhoda.
Plastici samozřejmě nebyli povolenou kapelou a hráli nelegálně. Protože navíc pohoršovali a kritizovali režim a jeho společnost, dostávali se velmi často do konfliktu s veřejnou mocí. Nedlouho po setkání s Václavem Havlem byli všichni členové Plastiků zatčeni. Právě v ten moment přišla Havlova chvíle.
Charta 77
Soudní procesy byly tehdy ještě veřejné. Často se mluví o tom, že právě sešlost lidí, kteří přišli do budovy soudu vyjádřit členům kapely solidaritu, později dala vzniknou společenství, které zformovalo výzvu Chartu 77 a udalo nový směr zdejšímu disentu. Kromě Václava Havla byl mezi nimi například někdejší minnistr zahraničí a poslanec TOP 09 Karel Schwarzenberg.
Díky této vlně solidarity nakonec skončili Plastici s poměrně mírným trestem (neklademe-li si otázku, jaký trest je za provozování své vlastní hudby „mírný”). Na přelomu let 1976 a 1977 vydává Václav Havel ve spolupráci s dalšími osobnostmi protikomunistického odboje, například profesorem Janem Patočkou, který poté zemřel při výslechu na Státní bezpečnosti, text Charty 77, kde vyzívají Československo k dodržování lidských práv, ke kterému se samo zavázalo na Helsinské konferenci. Velmi rychle se podaří text této petice uveřejnit v novinách na Západě, čímž začíná Havlova hvězda v demokratickém světě svítit.
Představme si nyní, že se v našem zelináři jednoho dne cosi vzbouří a on přestane vyvěšovat hesla jen proto, aby se zalíbil; na schůzích začne říkat, co si opravdu myslí, a nalezne v sobě dokonce sílu solidarizovat se s těmi, s nimiž mu jeho svědomí velí se solidarizovat. Touto svou vzpourou zelinář vystoupí ze „života ve lži“; odmítne rituál a poruší „pravidla hry“; znovu nalezne svou potlačenou identitu a důstojnost; naplní svou svobodu. Jeho vzpoura bude pokusem o život v pravdě.
Moc bezmocných
Sametová revoluce
V osmdesátých letech je již Václav Havel jednou z vedoucích postav protikomunistického odboje. Stává se symbolem režimem nenáviděného člověka. Po událostech 17. listopadu 1989 zformuje iniciativu Občanské fórum, jejímž prostřednictvím dotlačí nakonec tehdejší státní moc k odchodu. Na konci tohoto roku byl zvolen prezidentem Československé republiky, čímž vstoupil do vnitřní politiky této země.
Prezidentská léta
Václav Havel byl prezidentem vždy poněkud apolitickým, stal se protipólem arogantních politických dravců, dříve prominentních komunistů, kteří se po jeho zádech dostali k moci. Stal se terčem extrémistických politiků, především tehdejších sládkovců, kteří byli známí pro svou dosud nevídaně krajně pravicovou a rasově nenávistnou ideologii. Právě od nich a od komunistů pochází největší množství zavádějících či zcela lživých obvinění Václava Havla.
Prezident Havel byl pověstný svou lidskostí a neutuchajícím bojem proti porušování lidských práv i jinde ve světě. Jeho jméno nám otvíralo dveře do nejvyspělejších míst západního demokratického světa. On sám dělal vše pro kultivaci československé a české společnosti k životu ve svobodné a demokratické zemi západní Evropy.
Když 18. prosince 2011 zemřel ve své milované chalupě na Hrádečku u Trutnova, mnoho lidí tato smutná událost přivedla k slzám, stejně jako vzpomínka na něj i později. Zvláště v dnešní době, kdy musíme o jeho hodnoty znovu zápasit, je vzpomínka na pana prezidenta neobyčejně silná. Možná právě proto, že si uvědomujeme, jak kriticky této společnosti v této době Havel chybí.
Zapalme alespoň svíčku a věnujme tichou vzpomínku člověku, který nahradil pěst dělnické třídy symbolem lásky, srdcem.
Text z minulých let znovu připomínáme u příležitosti desetiletého výročí úmrtí Václava Havla. Autor je bývalý redaktor Studentských listů.