Namísto natočeného materiálu jsou nám předloženy negativy a deníkové útržky, které nás provázejí životními osudy významné české fotografky Libuše Jarcovjákové.
Chodím po bytě jak šílená, v noci vůbec nespím. Dnes přišla neuvěřitelná zpráva, ředitel fotografického festivalu v Arles mi nabízí prostor pro velkou výstavu. Na podobnou zprávu jsem čekala padesát let. Celý svůj život. Celou tu dobu jsem byla přesvědčená, že jsem fotografka, ale nikoho to nezajímalo. Teď mám vybrat fotky, které budou reprezentovat to, kdo jsem. Ale co můžu ukázat světu? Kdo jsem?
Dokument režisérky Kláry Tasovské otevírá dveře do uchvacujícího života ženy, která nám bez cenzury a strojenosti vypráví o nekonečném hledání své identity. Podtrhává témata tělesnosti, vztahů, svobody a emocí. Silné emoce v nás snímek Ještě nejsem, kým chci být také probouzí. Mně osobně naskakovala husí kůže na těle v nejednom momentě při sledování tohoto dokumentu. Ten vykresluje fotografčiny milence, milenky, přátele i náhodné kolemjdoucí, místa a situace počínaje sedmdesátými lety v socialistickém Československu, kdy Jarcovjáková zaháněla splín připojením se k pražské undergroundové scéně. Ta byla často opředena kontroverzí.
Děj se opírá o deníky Jarcovjákové, které režisérka Tasovská poctivě načítala po dobu jednoho roku. Zápisy z dětství se podle všeho nedochovaly, a příběh tudíž začíná sedmnáctým rokem jejího života. Význam je přikládán syrovým snímkům z ruské okupace, které se promítají na začátku dokumentu. Během filmu je střídají reklamní fotografie pro módní špičky v Tokiu, zachycení života romských menšin z osmdesátých let 20. století či dokonce momenty pádu Železné opony.
Protagonistka prožila značnou část života v bídě a nouzi. K chudobě a často drastickým zastávkám na její cestě ji mohly přivést různá obměňující se životní přesvědčení, režim nebo nedocenění její tvorby. Divák s hlavní hrdinkou nebude vždy sympatizovat. Jistě u ní však ocení vytrvalost a houževnatost. Šla si za svými cíli i přes častá ztrácení se sama v sobě. Hnala ji čistá touha tvořit smysluplné a umělecky hodnotné celoživotní dílo. Nemuselo to dávat smysl nikomu kromě jí samotné. Fotografie nabírají na důležitosti právě díky jejich množství a přímosti.
Pozvánka do nitra
Fotografka nám popisuje svůj postoj k mateřství. Děti nikdy nechtěla. Na příkladu interrupce, kterou Libuše v životě dvakrát podstoupila, otevírá dynamický příběh téma, které v dnešním světě rezonuje. Líčí reálnou zkušenost ženy, která potratila za nebezpečných podmínek doma a málem zemřela. Citlivou složku představuje i náhled na psychické problémy umělkyně. Depresivní etapy vyplouvaly na povrch takřka celý autorčin život a focení často představovalo záchranný bod a možnost vypořádat se s realitou. Na fotografiích je patrný odraz emocí v daném okamžiku. Autoportréty představují intuitivní proces. Primárně nezachycují fyzický zjev. Nejsou stylizované. Potvrzují existenci. To je v porovnání s tzv. selfie culture, kterou známe dnes, nevídané.
Hudební složka a fotografie
O tom, jaký bude mít dokument zvuk, rozhodoval střihač Alexander Kashcheev. Nenásilně zvolená hudební složka a přednes útržků z deníků hlasem samotné Jarcovjákové divákovi dovoluje zapomenout, že se dívá na sled analogových snímků namísto videa. Fotografiemi, ze kterých šel pohyb vyčíst, jsem byla naprosto pohlcena. Částečně je doplňují animace, se kterými si filmaři pohráli a které podtrhují určité momenty a dodávají jim specifickou atmosféru.
Libuše Jarcovjáková v Národní galerii
Od 26. září 2024 do 30. března 2025 můžete zavítat do Veletržního paláce v Praze a zhlédnout retrospektivní výstavu autorčiny tvorby naživo. Prezentuje stěžejní okruhy její bohaté fotografické tvorby: první volné cykly z Prahy ze sedmdesátých let minulého století věnované zkoumání vlastní identity, nočnímu životu a slavnému LGBT+ baru T-Clubu doplňují práce fotografky s romskou, vietnamskou a kubánskou menšinou z osmdesátých let 20. století.
