Jevgenij Prigožin na sebe za svůj život mockrát pozornost neupoutal. Stejně jako mnozí jiní gangsteři žil Prigožin ve stínu vyšších politiků, kterým byl z oficiálního hlediska podřízen. Doopravdy měl ovšem na ruský stát větší vliv než většina ruských oligarchů dohromady.
Od stánku s párky do Kremlu
Že se z jakéhosi Prigožina stane jeden z nejdůležitějších zločinců Putinovy vlády, by se v jeho začátcích nepochybně nikomu ani nezdálo. Poté, co si odseděl devítiletý trest ve vězení, se čerstvě propuštěný Prigožin v devadesátých letech rozhodl podnikat v gastronomii. Od prodávání párků v rohlíku se vyšvihl až na zakladatele vyhlášené petrohradské restaurace New Island. Kdyby se později nerozhodl pokračovat ve státně-zločinecké kariéře, mohlo by se dnes o něm mluvit pravděpodobně pouze ve smyslu talentovaného self-made byznysmena. Prigožin si ale vybral jiný směr.
Jeho podnik se stal vyhlášeným a začal do něj chodit mimo jiné také Vladimir Putin, který po zvolení prezidentem začal do New Islandu zvát i různé zahraniční návštěvy. Tak se stalo, že slovo dalo slovo a spolupráce Prigožina a Putina zapustila své kořeny.
Prigožinova chapadla vnikla do dvou zásadních složek ruské moci. Zaprvé založil ideu trollích farem, kterou následně i zrealizoval. Z Petrohradu se mohly šířit dezinformace o Západu, a tak manipulovat veřejným prostorem. Zadruhé pomocí jeho žoldnéřských armád dokázalo Rusko podněcovat konflikty i války v řadě zemí a nenést za to úředně žádnou odpovědnost.
S jídlem roste chuť
Takovou přeměnou postavení, kterou Prigožin za svého působení v Rusku prošel, by mohla prodělat snad jen disneyovská princezna. To proto, že obdobná transformace je možná buď jen v pohádkách nebo v realitě za Putinovy režie. Pro ruskou vládu byl ale Prigožin nanejvýš přínosným. Díky jeho trollím farmám se mohla šířit propaganda nadsvětelnou rychlostí a špinavá práce odváděná jeho armádní skupinou vytvořila z Putinova šéfkuchaře téměř národního hrdinu.
Avšak jak známo, s jídlem roste chuť. Prigožin začal kritizovat fungování ruské armády a spojoval ji s vojenskými neúspěchy na Ukrajině. „Válku potřeboval oligarchický klan, který vládne Rusku. Duševně nemocní parchanti si řekli: To je v pořádku, přihodíme ještě několik tisíc ruských mužů jako potravu pro děla. Budou sice umírat pod dělostřeleckou palbou, ale my získáme, co chceme,“ odsoudil Prigožin v červnu způsob bojování národní armády, a zpochybnil tak nepřímo samotného Putina. Dříve neškodný kremelský kuchtík začal důležitým oligarchům přerůstat přes hlavu.
Ministerstvo obrany zasáhlo a nařídilo začlenění Wagnerovy vojenské skupiny s Prigožinem v čele do ruské armády. To znamenalo, že by se tento ambiciózní velitel musel podřídit velení vojenských generálů. Ten to ale odmítl.
Prigožin muzikantem
Armádní skupině wagnerovců, pojmenované po slavném umělci Richardu Wagnerovi, se též přezdívá „muzikanti“. I přesto nemá zmíněná organizace s písničkami společného vůbec nic. Chod této vojenské organizace můžeme chápat tak, že kam Rusko z diplomatických důvodů nemůže nasadit státní armádu, tam dosáhne prostřednictvím wagnerovců. Ti se zapojili do vojenských akcí ve třech kontinentech – v Asii při syrské občanské válce, v Africe například při politickém puči na Mali a v Evropě se nejvýznamněji „předvedli“ v bojích na Ukrajině, tentokrát po boku ruských národních vojsk.
Tato skupina je tedy spojována se spoustou zločinných akcí, ale v posledních měsících na sebe upoutala pozornost spíše svým působením v samotném Rusku.
Pochod Rostov na Donu – Moskva
Na konci června totiž Prigožin vzal několik tisíc nejvěrnějších členů své žoldnéřské skupiny, obsadil město Rostov na Donu, které čítá 1,4 milionů obyvatel, a zahájil protestní pochod na Moskvu. Vzpourou se chtěl, poněkud drze, vyhnout výše zmíněnému začlenění wagnerovců do národní milice. Putinova reakce na tento troufalý tah byla jednoznačná – v přímém televizním přenosu označil rebely za vlastizrádce. Celý národ očekával krvavou konfrontaci Putinovy armády a wagnerovců, ke které se nevyhnutelně schylovalo. Sled událostí se ale ubral nevídaným směrem – Putin žoldnéřům nabídl výměnou za složení zbraní generální pardon a bezpečný odchod do běloruského exilu. Prigožin na to přistoupil a 200 kilometrů od Moskvy oznámil ukončení pochodu. „Chci zabránit zbytečnému prolití ruské krve,“ odůvodnil své činy.
Političtí analytici se po nevídaném zvratu ve svých závěrech neshodovali. Jedni tvrdili, že svým chováním Putin projevil slabinu, jiní předpovídali, že ke krveprolití teprve dojde a Jevgenij Prigožin nezůstane dlouho naživu. „Udělal naprosto šílený krok, trochu pochybuji o jeho příčetnosti. Myslím, že si podepsal ortel smrti,“ komentoval Prigožinovo tažení na Moskvu politický geograf z Univerzity Karlovy Libor Jelen. V tom se s ním shodl i WIlliams Burns z americké tajné služby CIA, který uvedl, že Putin má rád pomstu servírovanou za studena. Pravda se nakonec našla u druhé skupiny a potvrdila Putinovu pověst pomstychtivého člověka, který neodpouští.
Vliv ze záhrobí
23. srpna spadl letoun s Prigožinem na palubě. To, že byl tento muž opravdu mezi oběťmi letadla, potvrdily o čtyři dny později testy DNA. Havárii podle západních tajných služeb zapříčinila buď raketa odpálená ze země, nebo bomba skrytá přímo uvnitř tryskáče. Mluvčí Kremlu to označil za „absolutní lež“ a Vladimir Putin vyjádřil kondolenci příbuzným obětí nehody. O Prigožinovi pak řekl, že to byl „talentovaný podnikatel, který udělal vážné chyby“.
O tom, že byla Prigožinova smrt Putinovou prací, se zřejmě nikdy nepřesvědčíme stoprocentně, jelikož důkazy o přímém rozkazu z Kremlu asi nikdy nenajdeme. Pozoruhodné ale je, že i ruská veřejnost a média si Prigožinovu smrt vysvětlují jako něco, v čem měl vládce země prsty. Paradoxně ale nikde v Rusku výrazně nezaznělo, že by se tamější prezident dopustil nějakého zločinu. Ruská veřejnost tento gangsterský způsob odvety, kdy se přeli dva vlivní oligarchové a jeden zkrátka z kola vypadl, přijala.
Co se od srpna změnilo, je též podoba pomyslné trasy nedokončeného pochodu. Na několika místech se tyčí zábrany a prevence proti obdobným vzpourám se nebere na lehkou váhu. Petr Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky tamní situaci přibližuje slovy: „Kreml to bere velmi vážně, přípravy na to, k čemu by mohlo dojít, jsou velmi masivní – opevňování Moskvy, uzávěry, policejní kordony.“
Co na to Rusové?
Na to, jak Rusko tato vzpoura do budoucna ovlivní, se dá pohlédnout z více úhlů pohledu. Určitě se jedná o největší vnitropolitickou krizi od začátku Putinova prezidentského působení. Zpráva o tom, že se jednalo o atentát, by v některých Rusech mohla vzbudit pocit, že se jejich země vrací do fungování jako za Stalinova režimu. Nevyzpytatelné Putinovo chování by mohlo rozvířit občanské nepokoje. Vzpoura též odkryla druhou slabinu režimu, a to, že dosud nedotknutelný vládce byl nepochybně pokusem o puč, byť nedokonaným, ponížen. Vladimir Putin podcenil Prigožinův vliv i radikalizaci jeho názorů. To se potvrdilo i jeho nejistotou – celý den trvalo, než vládce země jakkoli zareagoval na probíhající vzpouru a všichni viděli, jak Kreml ochromila nerozhodnost.
Na druhou stranu slouží Prigožinova smrt jako varování. I kdyby byla veřejnost přesvědčena o Putinově provinění a odsuzovala ho, tak nahlas o tom nepromluví. Proti prezidentovi se postavil někdo, kdo nepatřil k politické opozici, ba dokonce byl donedávna jeho chráněnec. Za pokus o odpor zpečetil svůj osud a zaplatil životem. Vládce musel být v této situaci důsledný, protože jinak by se systém stavěný na nevyřčených pravidlech rozsypal. Rusové i všichni ostatní se mohli právě přesvědčit o tom, že domluva s diktátorem nemá žádnou hodnotu. Kdyby někdo jiný chtěl v budoucnu pokračovat v Prigožinových šlépějích, musel by vytrvat až do konce.
Co to znamená pro Ukrajinu?
Pochopitelně jsou pro ukrajinská vojska nepokoje na území nepřítele dobrou zprávou. „Chaos a jakékoliv přenášení konfliktu na ruskou stranu je pro Ukrajinu výhodné. Ukrajinci jsou v situaci, kdy se snaží prolomit obranné linie, připravují si půdu pro masovější protiofenzivu, takže je pro ně výhodné, když se Rusové perou doma,“ tvrdí Pavel Havlíček. Ukrajinci se ze smrti Jevgenije Prigožina, který v jejich zemi napáchal obrovské škody, mohou cynicky těšit. Wagnerovci hráli na ukrajinské frontě pro Rusko nenahraditelnou roli a smrtí jejich velitele rozhodně ztratili na síle.
Jevgenij Prigožin za svůj život nepřinesl demokratické společnosti prakticky nic dobrého. Svou smrtí však dost pravděpodobně nahrál Ukrajině a Západu. Pro Rusko se sice stal součástí prorežimní propagandy, ale pro okolí možná nasvítil Putinovu labilitu a křehkost postavení Kremlu.