Feministická, solidární, anarchistická, vědecká, zdravá, svobodná, více-než-lidská, demokratická, fraktální. Taková je budoucnost v roce 2118, kde Naďa pohřbívá svého právě zesnulého manžela. A snad téměř úplně opačná je současnost v roce 2018. Vlastně je taková, jakou ji vidí doktorandka Františka, která je ráda, že kromě studia a práce v kavárně stíhá osobní život. Román Acheron je knižním debutem Terezy D. Reichelové, který v červnu vydalo nakladatelství Host.
„Probudila jsem se s pocitem viny,“ začíná Františka neboli Fanny jednu z kapitol z roku 2018. Vina se prolíná jak tímto světem přítomnosti, tak světem budoucnosti o sto let později. Historická, neosobní a schopná dovést lidské i více-než-lidské postavy k nelehce překonatelnému utrpení. A přitom oba světy vedou k určitému osvobození a útěkům od reality.
Osobní je politické
Román Acheron čtenáře provádí věrnými pocity obou vypravěček. Od hlubokého Nadina žalu přes smrt manžela přes malé radosti života ve fraktálu až po Františčinu nekončící frustraci z nespravedlivého světa. Chvílemi jsou výčitky všem pokrytcům světa tak pravdivé, až má člověk pocit, že je Fanny míní právě jemu.
Všudypřítomný je v knize také dualismus a věčné rozpory: budoucí a přítomná linka, utopický a dystopický svět, svět před koncem dějin a svět z dějin vykořeněný. Podobné rozpory najdeme i ve feministických teoriích a v hesle „osobní je politické“. Mají ženy chtít autonomii nebo ochranu? Mají usilovat o svobodný nebo spravedlivý svět? A nešlo by mít oboje?
Na obálce pro tuto politickou vrstvu najdete symbol pěsti s kořeny místo paže, který je snad jedním z mála grafických prvků, jež se na knize povedly. Je škoda, že nakladatelství nedalo větší péči grafice a fyzické podobě knihy. Zvláště rušivé jsou například fonty nadpisů, které sice mají odrážet přesuny mezi časovými linkami, ale působí poměrně nevzhledně. Na škodu je také volba měkké vazby, jako by se jednalo o prózu druhé kategorie.
Utopie nebo dystopie?
Kniha má podtitul Utopický román z blízké budoucnosti, anotace od nakladatelů na zadní obálce představuje Acheron jako „vizionářský“ román. V čem takový žánr ale spočívá?
S dovolením krátce odbočím k eseji polské nobelistky Olgy Tokarczuk nazvané Heterotopie, ve které vybízí k imaginaci a hravému hledání jiných úhlů myšlení. Čtenáři si mají například představit, co jim na současném světě vadí a vymýšlet alternativní světy, kde by to fungovalo lépe, a tím se učit bourat hranice své představivosti. Nejde ale o to vytvořit svět dokonalý, ale jednoduše jiný. Dobrá „utopická“ sci-fi není čtivá pro to, jak dokonalý svět popisuje, ale díky tomu, že každý takový zdánlivě perfektní svět dokonalým není. A Acheron je jedním z těchto děl.
Na první pohled by se obzvlášť levicovým nebo anarchistickým čtenářům mohlo zdát, že linka děje z roku 2018 je dystopií, zatímco ta budoucí krásnou utopií. I podtitul knihy láká čtenáře právě na tuto představu. Heslo antiglobalizačního hnutí z nultých let, na které děj občas odkazuje, Jiný svět je možný, je naštěstí moudřejší. Pojem utopie původně znamená neexistující místo, termín heterotopie znamená prostě jiné místo a je tak mnohem výstižnější.
V tom navazuje Reichelová na dlouhou tradici vývoje heterotopického žánru, mezi jehož nejznámější jména patří Ursula Le Guin nebo Aldous Huxley. Mezi českými spisovateli žánr bohužel hraničí spíše s dystopií, která se ani nesnaží hledat jiné světy, ale spíš vykreslovat pouze nejtemnější stránky současnosti vyhnané do samých extrémů. Právě proto je Acheron, odehrávající se v českém osvětí, vcelku originální.
Hra se slovy
Osvětí. Možná jste se nad tímto slovem v předchozím odstavci krátce pozastavili. A možná jste si pak domysleli, že znamená asi něco jako prostředí, ale dali jste mu vlastní význam. Úlohou spisovatelky heterotopie není jen rozvíjet ve čtenářově mysli zajímavější světy, ale také zapojit do procesu jeho samého. Nechat ho chápat svět nejen skrze obrazy, ale i nový jazyk, do kterého si vkládá vlastní zbarvení a předporozumění.
Neologismů je v Acheronu zejména z počátku knihy spousta – osvětí, aeolinka, globáč, somatici, terraristé, demarchion. Nepůsobí ale příliš cize a naopak spolu s hovorovým jazykem knihy nahrávají pocitu autentičnosti.
Do stejné míry, kterou autentický jazyk přibližuje, může však čtenáře také vzdalovat. V přítomnosti se často bez vysvětlení objevují různé intelektuální odkazy na většině čtenářům neznámé filosofy, autorky nebo koncepty. Jakkoliv má román šanci oslovit heterotopickými myšlenkami i čtenářky a čtenáře mimo akademické kruhy, těmito manýrami je může poměrně brzy a snadno odradit.
Panta rhei
Vše plyne. Hérakleitův citát Panta rhei se objevuje v Nadině proudu myšlenek stejně často jako pozdrav nebo jakési světské amen lidí v budoucnosti. Nejedná se však jen o jazykovou hříčku, ale odkaz k další vrstvě románu. Kdo by si z knihy totiž chtěl opravdu udělat intelektuální zážitek, najde tam kromě politické linky i tu filozofickou. A tím nemyslím výše zmiňované intelektuální manýry.
Do románu se tím propsala odborná erudice autorky, která absolvuje doktorát na téma anarchistické epistemiologie. Ve svých odborných textech například oživuje myšlenky Maxe Stirnera a zpochybňuje fetišismus vědy, která se upíná na dualismus hmoty a ducha a abstraktní pojmy místo toho, aby řešila konkrétní skutečné problémy a propojenost lidstva s přírodou.
Podobně řeší v románu obě vypravěčky dilema obsažené v hesle Mysli globálně, jednej lokálně. Na jedné straně stojí lokální, žitý svět tady a teď, ve kterém člověk řeší jen ty problémy, které se ho týkají, protože jiné nemá realisticky šanci ovlivnit. Na druhé se nachází obrovský, komplikovaný, globalizovaný svět plný válek, utrpení, nadnárodní solidarity a soubojů mocných a bezmocných. Univerzalismus versus lokalismus.
Autorka tím popichuje čtenáře a čtenářky, kteří se možná spatří v tom heroickém zachraňování pro ně naprosto abstraktních problémů lidí na druhém konci světa. Přitom by své drahocenné síly mohli podle stejných hodnot využít mnohem užitečněji tam, kde žijí a kde se jich to týká. A třeba trochu přispět k budování toho jiného světa alespoň tady a teď.
Svět více-než-lidský
Budoucí děj se odehrává „v krajině, kde lidé místo monumentů sázejí stromy,“ uvádí nakladatelská anotace. Celý příběh začíná tím, že Naďa vybírá strom, který spolu se svým synem zasadí za svého zesnulého manžela. Naďa je také chorografka, jakási terapeutka krajiny, která léčí nemocná místa v přírodě, více-než-lidském osvětí. Vztah lidí s krajinou se tu proplétá mnoha interakcemi a rozhovory.
V současnosti má na náš vztah s přírodou vliv už zmiňovaný, moderní, vědecký dualismus – na jedné straně člověk a na druhé příroda, od které se lidé mohou odpojit, kterou mohou ovládnout a spoutat. Lidé v Acheronu ale vědí, stejně jako to věděli lidé občas i v naší minulosti, že svět je jenom jeden a že když nebudeme s jeho více-než-lidskou částí zacházet jako s naším druhem, nedopadne to vůbec dobře.
Román ukazuje solarpunkový svět, ve kterém byste možná aspoň občas chtěli žít – uzemněný, mírumilovný, zakořeněný ve svém osvětí. A možná naznačuje, že je na čase se ptát, ne proč by to nešlo, ale jak k takovému světu dojít.
A je tedy jiný svět možný?
Odpověď na tuto otázku by vám z knihy prozradila příliš. Ale dlouhá historie lidstva i celý heterotopický nebo sci-fi žánr nám napovídá, že je to lehčí, než si obvykle myslíme. Ostatně to reflektuje ve své anotaci i autorka: „V zásadě není problém si představit konec kapitalismu – jen je to v mých představách hermeticky uzavřená pevnost Evropa.“
Acheron můžete číst jako dobrodružný román, snovou utopii, politický manifest nebo filosofický traktát. A až vás tato feministická, více-než-lidská utopie pohltí natolik, že si s ní v létě lehnete pod stromy do trávy, můžete si vzpomenout i na esej Olgy Tokarczuk a začít si jen tak ze srandy utvářet heterotopie vlastní. Ostatně nás k tomu vyzývá sama autorka Acheronu ve svém vyjádření po vydání knihy: „No nic, pište romány, děcka!“