Politika přitahuje nejen vážné uchazeče o mocenské pozice, ale také vtipálky a recesisty, kteří svůj politický program formulují poněkud alternativně. Ne všude se však jejich návrhy stanou tak atraktivními jako nedávno v Rakousku, kde se prezidentský kandidát a zároveň předseda Pivní strany umístil třetí v prezidentských volbách. Po tomto úspěchu podpora jeho strany strmě roste: poslední průzkumy ukazují, že má nejen šanci prorazit do parlamentu, ale dokonce při tom porazit zavedené menší strany.

Vznik a následné fungování stran milovníků zlatavého moku nejsou žádnou novinkou. Naopak, většina z nich působila v zemích střední a východní Evropy, včetně České republiky, v transformačních 90. letech. V Polsku se jí dokonce kvůli příznivému extrémně poměrnému volebnímu systému povedlo ihned po pádu komunismu dostat do parlamentu. V žádné zemi, kde strany pijanů a jejich hospodských působily, však jejich existence neměla dlouhého trvání. Tak dlouho se totiž chodí se džbánem pro pivo, až se strana rozpadne. Tu vnitřními spory, tu kvůli institucionálním překážkám, které její dlouhodobou přítomnost znemožňují. Málo se ví, že první strana tohoto typu vznikla v Německu.

Přesněji řečeno, v právě se čerstvě transformující NDR. V přístavním městě Rostock, které není od polských hranic zas tak daleko. Německou unii pijáků piva (Deutsche Biertrinken Union) tam založila hned na začátku roku 1990 skupina místních studentů. Dvousetpadesátitisícové město se v té době potýkalo se skokově rostoucí nezaměstnaností, vylidňováním (dnes je z něj město dvousettisícové) i dalšími ekonomickými obtížemi. Ruku v ruce s těmito problémy šla plíživá radikalizace vrcholící v podobě násilných nepokojů zaměřených zpočátku hlavně proti místní romské a asijské komunitě. V této šedi znamenala nevážná debata jednu z možných forem, jak uniknout před nepěknou realitou.

Semínko sladu tak bylo jako předpoklad pro úspěch pivních stran v německém prostoru zaseto. Přestože německá pivní unie skončila zhruba stejně rychle jako začala, když v prvních svobodných volbách na území bývalé NDR neuspěla, boom tím odstartoval. Následoval totiž zmíněný úspěch zejména polské strany, ale také fungování pivních stran v České republice, na Ukrajině, v Rusku a Bělorusku. Po polském příkladu se další úspěšný příběh ale začal psát až v roce 2015.

V ten rok totiž ve Vídni vznikla rakouská Strana piva. Po dobu prvních čtyř let svého působení byla skutečně spíše volným sdružením pijáků občasně ironicky komentujících turbulentní dění v celostátní politice. Do prvního programu si vetknula odchod do důchodu v třiceti letech a osvobození alkoholických nápojů od daňového zatížení. Do čela partaje se postavil mladý Marco Pogo, rebel s černými roztrhanými kalhotami a dlouhými černými vlasy. Ten se už předtím bláznivě zamiloval do dráhy hudebníka, které šla stranou i slušně rozjetá (a pro mnohé v souvislosti s ním celkem překvapivá) lékařská praxe. Mladý specialista na poruchy zažívacího traktu dva roky po atestaci zjistil, že neustálé noční služby v nemocnici a zkoušky s milovanou rockovou kapelou spolu zkrátka nejdou dohromady.

V době vzniku strany začal Pogo používat alter ego Dominik Wlazny, se kterým jako svou vlastní značkou vstoupil na politické hřiště. A nebyla to jediná značka, kterou si s sebou nesl: kromě podnikání v hudební produkci totiž začal také vařit vlastní pivo. Z lékaře a hudebníka se stal úspěšný podnikatel v oblasti, které slíbil zasvětit svůj život a která propojila jeho dvě lásky: k pivu a hudbě. Do toho všeho přišel zájem o věci veřejné jako vedlejší, nevážný produkt. Protože, „některé věci, třeba rakouská politika, se snášejí o něco lépe s úsměvem“.

Do hospodského tlachání pivařů se svou vlastní „čtvrtou cenovou“ stranou se totiž poměrně rychle začalo v důsledku rostoucí nedůvěry ve vládu dostávat logické „začněte to brát vážně a pojďte něco změnit“. Příležitostí se staly volby do Národní rady v roce 2019, ve které vyústily problémy vládní koalice, zejména pak krajně pravicových Svobodných. Aféra Ibizagate, tedy skandál kolem nahrávky, jež dokládala ochotu krajní pravice spolupracovat s ruskými sponzory, byl pro mnohé poslední kapkou. Stejně tak pro pivaře. Jak Wlazny později přiznal, toto období bylo i jednou z motivací jít boje o prezidentskou funkci proti stávajícímu prezidentovi Van der Bellenovi, který podle něj neřešil problémy vlády dostatečně důrazně. „Stačilo totiž říct: kluci, tahle party skončila“.

Jiná pořádná party byla právě v roce 2019 na svém začátku. Wlazny dal ve své domovské jihovídeňské čtvrti Simmeling, kterou označil za „autentickou, úžasnou, nepřikrášlenou, ale také poměrně přízemní“ dohromady tým, který se měl pokusit prorazit do nejvyšších pater politiky. Ani originální heslo „Wo ein Wille, da Promille“ („Kde je vůle, tam je promile“) parafrázující odhodlané „Kde je vůle, tam je cesta“ však tehdy k volebnímu úspěchu nestačilo. Další příležitost se ale dostavila poměrně záhy.

Byly jí komunální volby v roce 2020, probíhající ve složité situaci koronavirové pandemie. Pivaře to však od druhého pokusu začít věci reálně měnit, tentokrát odspodu, neodradilo. A vyšlo to: zástupci strany se dostali do simmelingského zastupitelstva. Po tomto úspěchu se cosi zlomilo: divoké stranické večírky a shromáždění, kde pivo teklo proudem, začaly být čím dál častěji prokládány vážně míněnou zastupitelskou prací. Plán postavit v každé vídeňské čtvrti pivní fontánu sice zůstal v platnosti, zároveň však pivaři přiložili ruku k dílu. Začali vydávat vlastní vážně míněné programové teze, kterými se přibližovali k liberálně levicové pozici. Jak v té době Wlazny řekl: „Jakmile získáte mandáty, je z toho poslání“ s dovětkem, že příště se pokusí o něco ještě vznešenějšího.

Jako poslání vnímal i další činnost strany, ze které však recese a nahořklá příchuť tekutého chleba nikdy nezmizely. Novou metou se stal post nejvyšší a pokus nahradit ve společnosti vcelku oblíbeného prezidenta. V srpnu letošního roku Wlazny získal pod svou prezidentskou petici šest tisíc občanských podpisů, čímž splnil zákonnou povinnost, a stal se tak zaregistrovaným kandidátem. Kampaň byla zahájena. Nikdo se však nemohl mýlit víc než ten, kdo viděl Wlazného první prezidentský klip, který byl plný záběrů na krásy přírody, jako jsou jezera, hory a lesy, všechno orámované slovem „klid“, a čekal by, že se mladý rebel změnil. Na konci totiž oznámil, že nespočet těchto krásných přírodní úkazů dokazuje právě to, že klidu už bylo dost a že do prezidentské funkce rozhodně nepatří. Naopak, prezident podle Wlazného musí být akční, ačkoliv to většina těch dosavadních nesplňovala.

Do kampaně se zapojilo mnoho mladých lidí, kteří v pivním kandidátovi viděli naději na otevření progresivních témat, řešení klimatické krize, ale také jako žádoucí reakci na krajně pravicovou hrozbu nebo vládnoucí politický kartel. Pro mnohé se Wlazny, jeden z těch, kteří neodmítli proti stávajícímu prezidentovi kandidovat (na rozdíl od politiků vládních i některých opozičních stran), stal plátnem, do kterého si projektovali své vlastní politické touhy a naděje. Do jisté míry jím skutečně byl: když se ho totiž novináři zeptali, jestli by se sám politicky zařadil vlevo nebo vpravo, odpověděl, že jeho místo je v každém případě tam, odkud je to nejblíž k pípě. Média ho pak přirovnávala k Sebastianu Kurzovi, se kterým je Wlazny stejně starý: jak ale upozornil, „to je jediné, co máme společného, tím to naprosto hasne“.

V předvolebních debatách, kterých se obhajující prezident odmítl účastnit, se přesto k důležitým otázkám Wlazny vyjadřovat musel. A dělal to po svém. Hrdě se označil za feministu, protože „dokud není zaručena rovnost, musíme být feministy všichni“, novinářskou anketní otázku na vstup do NATO vytrvale odbíjel s tím, že je potřeba hluboká debata o bezpečnostní pozici Rakouska, kterou je jako prezident připraven moderovat. Zdůrazňoval potřebu řešit klimatickou krizi, ve svém programu zmínil, že „zatímco v Tyrolsku je 1245 vleků, není v něm ani jedna větrná turbína“ a prezentoval elaborát o hrozící dětské chudobě. Recese dostala nový, vážný háv, byť děravé kalhoty nikdy nepřevlékla.

Není divu, že během kampaně Van der Bellenův tým znervózněl. Wlazny totiž celkem efektivně oslovoval mladé lidi, a to nejen ve Vídni, ale napříč celým Rakouskem. Zatímco v minulých volbách byl vrchním progresivistou právě stávající prezident, sondáže zabývající se demografickým rozložením voličů stále častěji potvrzovaly, že se kandidátem mladých číslo jedna stává nově lídr pivařů. Předseda sociálních demokratů to označil za „velmi důležitý signál“, mladí zelení dokonce přešli do protiútoku, když distribuovali pivní tácky s heslem „Kdo jde chlastat s Pogem, probudí se s Rosenkranzem (kandidátem krajní pravice – pozn. red.)“. Wlazného kandidaturu vnímali jako nebezpečné oslabení svého vlastního kandidáta, což on sám vytrvale odmítal. Van der Bellen sám se snažil zvolit strategii nadhledu: v srpnu, kdy byl Wlazny zaregistrován jako kandidát, odpověděl na novinářskou otázku, že by s ním „samozřejmě“ rád zašel na pivo.

Ve volbách Wlazny uspěl bezprecedentně: skončil na třetím místě, u voličů do 30 let se stal nejpopulárnějším politikem a ve své domovské Vídni porazil krajně pravicového kandidáta. Ve volebních průzkumech strana v současnosti vytrvale roste: v tom posledním atakuje desetiprocentní hranici a předhání tak nejen „prezidentské“ Zelené (Van der Bellen byl členem právě této strany), ale i malou liberální stranu NEOS. Otázky na politickou budoucnost jsou podle něj předčasné, pozornost však vyvolal setkáním s Christianem Kernem, který byl v letech 2016-2017 rakouským kancléřem za sociální demokracii a o jehož návratu do vysoké politiky se u našich jižních sousedů čile spekuluje. Otázky budoucnosti i toho, zda se podaří pivní vzedmutí udržet, jsou nyní otevřené.