Právě si prohlížíte Jste si příliš jistí svými znalostmi? Podle studií možná víte ze všech nejmíň
Zdroj: Rilsonav/Pixabay

Z frází o rozdělené společnosti se za poslední léta stalo otřepané klišé, stejně jako fakt, se kterým je ve světě politiky třeba počítat. Proč je ale společnost polarizovaná i v otázkách, které jsou z hlediska vědy nezpochybnitelné? Jaký je postoj lidí, kteří nesdílejí názor na vědou jasně prokázané skutečnosti?

Tuto otázku se snaží zodpovědět nedávná studie vědeckého časopisu Science Advances. Opozice vůči vědeckému konsenzu má více vysvětlení. Může za ní být prostý nedostatek informací, ze kterých by si jedinec utvořil úsudek (takzvaný „deficit model“). Řešením je tedy zvyšování povědomí a vzdělávání populace. Podle další teorie hraje prim kulturní zázemí, které podmiňuje tvorbu názorů; lidé tedy přizpůsobují fakta svému světonázoru, ideologii nebo náboženství. Ani jedno z tradičních pojetí není podle autorů dostatečné. Snaha o edukaci se ukazuje jako málo účinný nástroj, vysvětlení kulturním zázemím zase zlehčuje roli znalostí.

V souhrnu vyplývá, že čím je vyšší opozice vůči vědeckému konsenzu, tím je u vzorku respondentů objektivní znalosti problematiky nižší.

Je proto třeba přijít s jiným vysvětlením, proč tolik lidí nenásleduje vědecký konsenzus. Několik studií věnujících se různým tématům dospělo shodně k závěru, že nejextrémnější „odpůrci“ vědeckého konsenzu nejen, že o tématu zpravidla mají nejmenší povědomí, ale paradoxně jsou nejvíce přesvědčeni o svých znalostech. Vědci tak rozlišují mezi objektivní znalostí problematiky a subjektivní „znalostí“.  Například odpůrci očkování v průměru tvrdili, že rozumí autismu více, než jak svoje znalosti ohodnotili samotní lékaři. Podobné výsledky přinesly výzkumy o odporu vůči geneticky modifikovaným potravinám nebo analýza postojů voličů protisystémových stran v Nizozemsku. Lze shrnout, že Dunning-Krugerův efekt lze aplikovat na celou škálu nesourodých témat.

Autoři prováděli výzkum na sedmi otázkách, na kterých panuje mezi vědeckou komunitou shoda – nezávadnost geneticky modifikovaných potravin, platnost člověkem způsobené změny klimatu, výhody očkování převažující nad jeho riziky, platnost evoluce jako vysvětlení lidského původu, platnost teorie velkého třesku, účinnost homeopatik a význam nukleární energie jako zdroje energie.

V souhrnu vyplývá, že čím je vyšší opozice vůči vědeckému konsenzu, tím je u vzorku respondentů objektivní znalosti problematiky nižší; naopak subjektivní znalost (míra přesvědčení o své znalosti) se zvyšuje. Ukázalo se ale, že nelze závěry zobecnit na všechny problémy – pozoruhodné je, že u změn klimatu se podobná vazba neprojevila.

Protivědecké postoje mohou částečně pramenit z důvěry k „alternativním“ faktům, která složitou realitu většinou zjednodušují.

Vysvětlením rozdílných projevů u různých druhů témat může být míra jejich politické polarizace. U témat, která více politicky štěpí společnosti (jako právě změna klimatu) je vztah protivědecké pozice a objektivní a subjektivní znalosti slabší. Role znalostí i přesvědčení o svých znalostech je v tomto případě zanedbatelná.

Naopak závěry z výše zmíněné studie potvrdily i dvě nezávislé studie postojů amerických respondentů během pandemie covid-19. Nižší ochota nechat se naočkovat koresponduje s nižšími objektivním znalostmi a vyšší subjektivní znalostí o tom, jak by vakcína fungovala. Podobné výsledky vykázala i opozice vůči na vědeckém konsenzu založeným opatřením na zmírnění šíření pandemie.

Jak si takové výsledky vysvětlit? Protivědecké postoje mohou částečně pramenit z důvěry k „alternativním“ faktům, která složitou realitu většinou zjednodušují. To může vést k většímu sebevědomí co se vlastní „expertizy“ týče. Takový výklad je ale příliš zjednodušený, přičemž autoři studie upozorňují na fakt, že v rámci jedné ze studií byli respondenti ochotni si na správnost „svých“ teorií vsadit a byli přesvědčení o tom, že vědí to, co vědí vědci v oboru.

Stejně jako další studie tohoto typu je třeba brát závěry článku vzhledem ke korelaci s rezervou, přesto – s ohledem na rozsah i nezávislost jednotlivých studií – z něj plyne několik poučení pro politiky i popularizátory vědy. V první řadě je třeba být skeptický k informačním kampaním založených na faktech ve chvíli, kdy cílová skupina takových projektů má už předem pocit, že o tématu ví více než dost. Cestou podle autorů studie proto může být pokus změnit názory jedinců s protivědeckými postoji nabouráním přesvědčení o jejich znalostech, například povzbuzením lidí k vysvětlení mechanismů, které se za vědeckými jevy skrývají.

Lze vyvodit optimistický závěr, že vliv expertů a důvěra v ně není ztracená.

Další cestou vedoucí ke zvýšení důvěry ve vědecký konsenzus ve společnosti může být vliv expertů nebo domnělých expertů, kterým lidé věří. Příklad motivace dodržovat protipandemická opatření ukazuje, že rozhodující není samotné snižování rizik šíření  nemoci nebo ohleduplnost vůči ostatním, ale prosté podřízení se společenské normě. V tomto případě hrají opinion makeř zásadní roli.

Na závěr se v této souvislosti nabízí připomenout nedávný článek českých ekonomů zveřejněný v časopise Nature. Z něj plyne, že samotné povědomí o tom, že se drtivá většina lékařů nechá naočkovat, zvýšila ochotu k očkování u laické populace. Klíčem se tedy zdá být komunikování konsenzu navenek. V případě vakcíny proti covidu-19 se veřejnost mylně domnívala, že vakcínám věří pouze šedesát procent lékařů. Ve skutečnosti byla důvěra mezi doktory skoro devadesátiprocentní, což mělo nezanedbatelný vliv na postoj vůči očkování. Z toho lze vyvodit optimistický závěr, že vliv expertů a důvěra v ně není ztracená, jak by se mohlo zdát povrchním pozorování veřejné debaty v médiích a na sociálních sítích. Otázkou zůstává, do jaké míry lze podobné závěry aplikovat i na komplexnější a politicky citlivější témata jako je řešení změn klimatu.

David Chytil

Člen spolku Klimatická žaloba a student práv.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..