Mezigenerační konflikt je dnes výrazně medializovaným tématem. Generace Z – generace lidí narozených zhruba mezi lety 1997 a 2010 – je stále častěji skloňována například v kontextu specifické slovní zásoby a trendů. Její charakteristika je často redukována na několik takových znaků a mezigenerační debaty mají tendence sklouzávat ke škatulkování. Opakovaně se dostáváme do bodu, kdy se u témat spojených s rozdílnými věkovými skupinami motáme v kruzích a omíláme stále ty stejné rysy. Zapomínáme, že člověk je komplexní osoba, a ne jen nálepka. Nemůžou snahy o vykreslení toho, „jak to ti mladí mají“, předsudky a neporozumění mnohdy spíše prohloubit?
„Neustále mají mobil v ruce. Když se jim ale chcete dovolat, je dost možné, že se vám to nepodaří. Se svými kamarády si raději chatují, posílají hlasové zprávy nebo si vyměňují vtipné memy a na sociálních sítích chtějí být „real“. I za pomoci těchto slov by se dala ve zkratce popsat generace Z,“ stojí v článku na Seznam Zprávách. Nadávání na zkaženou mládež je společenský zvyk, který si s sebou společnost nese od nepaměti. Podobně, jako je v tomto úryvku zlehčen vztah k sociálním sítím, je často zjednodušeně hodnocen i slang mladých, který se v některých momentech stává téměř symbolem této generace. Ten je silně ovlivněn internetovými trendy a v médiích a pořadech bývá prezentován jako určitý fenomén. Na základě těchto témat vedená reflexe může vytvářet dojem, že je na mladé pohlíženo pouze jako na nositele slangu a trendů, a tím se zároveň ztrácí jejich individuální hlas a jedinečnost.
Projevem, který se v souvislosti s vnímáním mladých jen jako jakýchsi karikatur objevuje, je vzrůstající aktivita politiků na sociálních sítích. Na mladé voliče se cílí skrze Instagram nebo TikTok, a to mnohdy za pomoci napodobování trendů. To ale neznamená, že by tím tito „noví TikTokeři“ mladé skutečně do politického života zapojovali. Pokusy politiků komunikovat přes sociální sítě často působí spíše urážlivě než jako upřímná snaha o navázání dialogu. „V hnutí ANO máme rádi mladé lidi. To je naše budoucnost. My staří chceme, aby naše děti a vnučky se měly dobře a aby Česká republika prosperovala. A tady je se mnou Viki z generace Z. Má v nose takovej drát. No a má holé břicho, koukejte. Venku je minus jedna a má holé břicho,“ řekl český politik Andrej Babiš na svém Instagramu. Nabízí se hned několik otázek. Proč by měli mladí lidé volit politiky jen proto, že natočili nicneříkající video na sociální síť? Trendy videa přeci problémy mladých, které jsou dnes tak často přehlíženy, nevyřeší. Kdy přestanou politici opomíjet zájmy mladých? Možná tehdy, když je začnou brát jako relevantní hlas naší země. Možná tehdy, když bude jejich volání po změně integrováno do diskuse. Všímání si pouze jejich stylu oblékání to totiž nenahradí.
Dialog nebo rozdělení?
Kromě samotné koncentrace pozornosti na mladou generaci vidíme ve veřejném prostoru zájem o témata mezigenerační. Také do pořadů, které téma rozkolu a vzájemného nepochopení zpracovávají, se propisuje nálepkování tzv. zoomerů. Mezigenerační neshody řeší například podcast Hospodářských novin Generační konflikt.
Každý týden vychází nový díl, v němž Veronika Capáková (26) a Petr Honzejk (55) rozebírají, v čem si jejich generace navzájem nerozumí a jak by se to dalo změnit. Myšlenka a koncept projektu láká na neotřelý obsah, který nejen poučí, ale také pobaví, a to kohokoli napříč věkovými skupinami. Specifický způsob vzájemné komunikace mezi Capákovou a Honzejkem na někoho může působit dojmem, že se jedná o cílené zveličování určitých stereotypů a vzájemné pošťuchování se, na základě něhož má druhá strana možnost obhájit svůj postoj a svá přesvědčení, která se týkají aktuálních témat jako nedostupnost bydlení či například vyhoření. Zdá se, že autoři vstoupili do určitých hereckých rolí, ve kterých demonstrují ony společenské konflikty. Zda jde o záměr stylizovaný jejich rolí nebo autentický výstup, nejde jednoznačně posoudit. Autoři často v první osobě plurálu předávají zkušenost společnou pro jejich vrstevníky.
Stavění se do role mluvčího celé generace však považuji za problematické, protože prožitky různých lidí není jednoduché zobecnit, byť se třeba narodili ve stejný den a ve stejné zemi. Stejně jako nemůžeme konstatovat, jak by přežila Generace Z v tuhém a bezvýchodném pozdním socialismu 80. let, což je také téma, kterým se v pořadu dva novináři zabývají. Lidé jsou formováni konkrétní dobou a prostředím, v němž vyrůstají, a proto je v tomto případě zbytečné ptát se, jak by konkrétní generace přežila v době, v níž nežila. Experimentování s touto myšlenkou ale může být inspirativní a věřím, že ji lze za nějakých podmínek zpracovat tak, aby nás přinejmenším pobavila a třeba i předala hodnotné poznatky.
Část pořadu se také pečlivě zabývá generačním slovníkem. Autoři podcastu si navzájem objasňují význam slov, která vznikla například vlivem sociálních médií. Hosty podcastu poté testují, zda výrazům rozumí, a to se slovy „Jak moc doopravdy dokážete porozumět mladé generaci?“. V tomto případě může být nešikovné, že se obeznámení s významem slov cringe nebo slay zaměňuje za větší porozumění lidem, kteří ona slova používají. Jak řekl pan prezident Petr Pavel, který byl do pořadu také pozván: „Já se ani nesnažím nutně porozumět všem výrazům, které považuji za standartní, protože si říkám, že každá generace má svůj slovník. A tak jako moji rodiče a prarodiče se často divili nad slovníkem, který jsme používali, tak je přirozené, že i my se občas pozastavíme nad slovníkem dnešní mladé generace, ale nevidím v tom zásadní problém.“ Já osobně přikládám větší důraz diskusi, v níž se osoby snaží pochopit názory ostatních bez předsudků a také umění přehodnotit svůj názor nebo se snad jen pokoušet pohlédnout na věci i trochu jinou než pouze svou optikou, a nemyslím, že by k tomu bylo nutně potřebné užití trendy slov.
Podcast otevírá spoustu přínosných témat a dává prostor vzájemné diskusi. Velmi oceňuji i výběr hostů. Ne vždy však myšlenka světí provedení.
Křehkost vs. společnost
Veronika Capáková samu sebe v podcastu Generační konflikt s humorem a dávkou ironie nazývá sněhovou vločkou. Toto označení je jedna z nejčastěji omílaných nálepek, které jsou mladým přisuzovány. Samotná Capáková označení nepovažuje za urážlivé, protože si jej interpretuje jako schopnost vyjadřovat emoce a názory, což je podle ní správné.
Generace sněhových vloček je pejorativní označení pro generaci Z. Označení je spojováno s určitou křehkostí. Za slovem křehkost si však každý představuje něco jiného. Větší citlivost ke světu i lidem, hlubší emocionální prožitky, síla, ale třeba i slabost, nepřizpůsobivost nebo nedostatek stability. Toto je výčet jen několika různých konotací, které se lidem za slovem křehkosti vybaví. Kupříkladu v pořadu Sněhové vločky v bodě tání zmiňuje terapeut Daniel Wagner, že dosud nejsme schopni interpretovat data o zvyšujícím se počtu psychických problémů u dospívajících. Pojmenování sněhové vločky se tedy může stát nicneříkajícím označením a jeho užívání je mnohasečné.
„Myslím, že se svět bude muset trošku změnit, aby naše generace byla schopná v něm nějak spokojeně žít,“ zaznívá v tomtéž pořadu z úst studentky pražské Přírodní školy. Toto prohlášení může v kdekom vzbudit nepříjemný pocit. Způsobem, kterým bylo podáno, je generace Z stavěna do jakési separátní a výjimečné role.
Je nutné vyzdvihnout, že skrze pořad mohli mladí lidé předat svou osobní zkušenost a podělit se o svůj názor. Je důležité, že jejich prožitky nebyly nijak zpochybňovány.
Žádná generace není nositelkou jednotných myšlenek a přesvědčení. Je zastoupena názorově pestrými skupinami, a proto považuji mnohé snahy o jednoduchou (a zjednodušující) analýzu dané věkové skupiny za nešikovný způsob k nalezení společné řeči. Mladí lidé jsou zkrátka víc než jen drát (septum) v nose, holé břicho nebo slovo skibidi. Jsou složitější, než jak bývá prezentováno.