Nová paní Evropa. Tak vypadal titulek čtvrtečního vydání Deníku N, který se v jednom ze svých hlavních článku věnoval nové šéfce Evropské komise. O tuto pozici se svedl v minulém týdnu na evropském politickém poli tuhý boj a přes všechny peripetie skončil u jména Ursula von der Leyenová.
Jacques Santer, Romano Prodi, José Manuel Barroso a Jean-Claude Juncker. Poslední čtyři předsedové Evropské komise (nepočítáme-li přechodného Manuela Marína v roce 1999) byli před svým vstupem do předsedy vlád. Von der Leyenová, ačkoli se o ní spekulovalo jako o druhé Angele Merkelové, na pozici kancléřky nedosáhla. V německých vládách zastávala pozici ministryň pro rodinu a práce a sociálních věcí, momentálně velí resortu obrany.
A s její pravděpodobnou novou funkcí šéfky Evropské komise přicházejí dvě novinky.
Poprvé v historii by mohla Komisi šéfovat žena. A poprvé od vzniku Evropského společenství v roce 1967 by to mohl být občan(ka) Německa. S jejím jménem podle zdrojů evropských médií dokonce nepřišla Merkelová, nýbrž francouzský prezident Emmanuel Macron, a to poté, co neprošel původní návrh socialisty Franse Timmermanse. Její nominaci Evropskou radou však musí ještě potvrdit Evropský parlament.
Mnohem více však veřejnost zajímají von der Leyenové názory a postoje. Takže jaké jsou?
Šedesátiletá rodačka z periferie Bruselu je považována za zastánkyni evropské integrace – v roce 2011 popisovala svou vizi budoucnosti EU jako „spojených států evropských v duchu federálních států jako Švýcarsko, Německo nebo USA“.
Nepříznivě se staví k brexitu, který popisuje jako „ztrátu pro všechny“, kritizovala také amerického prezidenta Donalda Trumpa, jemuž dávala za vinu údajnou absenci jasné strategii pro jednání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a jehož nijak silný vztah s Merkelovou hodnotila slovy, že má asi zastaralý pohled na ženy.
Na druhou stranu označila za oprávněnou kritiku Spojených států a prezidenta Trumpa kvůli neplnění závazků evropských spojenců v rámci financování NATO vyzvala země EU ke společné obraně Aliance.
Von der Leyenovou podporuje i odcházející předseda Evropské rady Donald Tusk.
Ani von der Leyenová se ale nevyhnula skandálům. Ve funkci spolkové ministryně obrany čelila kritice za neznalost svého resortu – a za s tím pramenící přílišné spoléhání na externí poradce. S konzultanty, kteří měli údajně stát milióny eur, se pojily rovněž loňské nesrovnalosti v oblasti výdajů. Ministryně nakonec přiznala, že při přidělování zakázek došlo k chybám a slíbila nápravy.
Nejvíce to ovšem v Německu nepříliš oblíbená politička – v jednom z průzkumů si její pokračování ve vysoké politice přálo jen 35 % občanů – schytala za tristní stav německých ozbrojených sil, ať už co se týče nefunkčních letadel a ponorek či nedostatku personálu. Loni na jaře byly například podle magazínu Spiegel bojeschopné jen čtyři z 128 stíhaček Eurofighter.
Kritický k pravděpodobné budoucí šéfce Evropské komise je také koaliční partner CDU, sociální demokraté. Jejich bývalý šéf Martin Schulz ji označil za „našeho nejslabšího ministra“.
Von der Leyenová čelila před lety také plagiátorské kauze, které si prožili i někteří čeští politici. V březnu 2016 sice nakonec senát Lékařské vysoké školy v Hannoveru rozhodl, že si doktorát může ponechat, ale v její disertační práci z devadesátých let byly nalezeny opsané pasáže.
Na to už však může německá politička zapomenout a soustředit se na budoucnost. Jejím prvním, tím jednodušším, úkolem bude získat většinu v Evropském parlamentu, kde pro ni nemusí hlasovat část socialistů a nespojených křesťanských demokratů. Rozhodne se zhruba v půli července.
Jejím hlavním posláním, bude-li zvolena, ovšem bude v dnešní rozdělené Evropě znovu najít konsensus nad mnohými ožehavými tématy. Jako šéfka orgánu, který stráží evropské smlouvy a připravuje evropskou legislativu, na to bude mít klíčový vliv.
