Právě si prohlížíte Když krásu provází bolest. Válečná fotografie z Ukrajiny děsí i fascinuje
Ilustrace: Karla Kramárová / exkluzivně pro Studentské listy

Ruský vpád na území Ukrajiny 24. února 2022 přepsal dnešní svět. Posunul politické a diplomatické hranice spolu s ekonomickými a mezilidskými vztahy celého světa. Válka ovšem výrazně zasáhla také do mediální sféry. Kromě nekončícího zpravodajství čelí světové redakce mnoha etickým výzvám, se kterými se ve 21. století v takovém rozsahu dosud nebyla příležitost setkat.

Novým výzvám čelí nejen psaná žurnalistika, ale také válečná fotografie, která je v době, ve které je násilí běžnou součástí konzumace zpravodajských i zábavních médií a přenosný fotoaparát nosí každý z nás prakticky v kapse, přístupnější více než kdy dříve.

Přestože agrese vůči Ukrajině zdaleka není první válkou 21. století, málokterý konflikt zasáhl Evropu do takové míry jako právě ruská invaze na její území. I z toho důvodu je jí v umělecké, a především žurnalistické fotografii věnován obrovský prostor.

Definovat válečnou fotografii není zcela snadné. Válečná fotografie může operovat jako žánr žurnalistické fotografie, jako druh umění či typ dokumentu. Ani samotní „váleční fotografové“ se často nemohou shodnout, jak ji a sebe pojmenovat.

Stejně tak není jednoduché uchopit ani objekt válečných fotografií, mohou zobrazovat negativa stejně jako pozitiva (přestože negativní aspekty v dnešním mediálním zpravodajství převažují), soustředí se na osoby (vojáky, politiky i civilní obyvatelstvo), ale také na objekty a krajinu.

Příliš mnoho násilí?

Tvrzení, že dnešní divák je vůči násilným výjevům již imunní, není nijak nevšední. Filmy plné násilí vstupují do dnešních kin prakticky denně, brutalita se objevuje v každé druhé televizní reportáži, videu na internetu i v knihách. P

rávě přesycení násilnými obrazy bývá často hlavním argumentem pro nijak necenzurované sdílení válečných fotografií v médiích nebo na sociálních sítích. Ve snaze natolik otupělého diváka šokovat a probrat z letargie tak dnešní válečná fotografie zprostředkovává lidskou bolest z blízkosti a bez větších morálních zábran.

Tato teze ovšem pracuje s myšlenkou, že divák nijak nerozlišuje fiktivní násilí a násilí skutečné. Už jen myšlenka na to, že na běžnou osobu má stejný efekt explanativní scéna z filmu Quentina Tarantina a záběr mrtvých civilistů z Buči, je absurdní. Přestože výzkumy ukazují, že nadměrná konzumace násilného obsahu může mít vliv na emocionální otupělost diváka, reálné násilí zpravidla vyvolává silnější reakci než násilí zprostředkované filmy či televizí.

Jako sledovat autonehodu

Válečná fotografie, ačkoliv je těžce definovatelným žánrem fotografie, má neuvěřitelnou schopnost přitáhnout naši pozornost. Zhmotňuje něco, o čem víme, že se děje, ale přesto si to nedokážeme zcela přesně představit. Vzbuzuje povinnost na ni pohledět.

Při sledování násilného pořadu není nic jednoduššího než odvrátit zrak. Ale pohled na snímek zachycující reálnou bolest považujeme za nutnost. Přitažlivost takových obrazů srovnává americká filozofka Susan Sontagová s atraktivitou dopravní nehody, kolem které projíždíme a cítíme neodolatelnou touhu vyhlédnout z okénka a spatřit brutální scénu před námi.

Všechny texty Studentských lisů k tématu komunálních voleb najdete v samostatné rubrice.

Právě již zmíněné fotografie z Buči byly jedny z prvních grafických válečných snímků, které zaplavily nejen české sociální sítě, ale i média. Záběry mrtvých civilistů zabitých během cesty po ulici, jízdy na kole nebo ve vlastních domovech, se na několik týdnů staly běžnou součástí českého zpravodajství. Některá na brutalitu snímků upozorňovala, jiná fotografie sdílela zcela bez varování.

V souvislosti s fotografiemi z Buči se nabízí teorie kulturní kritičky Vivian Sobchackové. Ta zmiňuje, že smrt jako taková se na snímku vyhýbá zobrazení. Můžeme zachytit umírání jako proces či mrtvé tělo jako důsledek tohoto procesu, ovšem okamžik přechodu mezi oběma fázemi zůstává i v době nejmodernějších technologií mimo objektiv fotoaparátu. Sobchacková zde uvádí termín „jazyk umírání, který kompenzuje neviditelnost smrti“.

Fotografie z Buči do její teorie spadají perfektně. Nezachycují okamžik umírání, ale jeho důsledky. Na snímcích vidíme mrtvá těla, z jejichž oděvů poznáme, že se jedná o civilisty. Nevidíme procházející ruskou armádu, ale víme, kdo masakr způsobil. A na fotografiích, které zachycují jen pytle s mrtvými těly, ani důsledky vraždění nevidíme. Ovšem náš mozek, natolik navyklý na tuto vizuální zkratku, si za pytlem domyslí veškeré okolnosti.

Bolestná krása

V souvislosti s Bučí se objevila i fotografie agentury Reuters, která se stala prakticky symbolem celé ruské agrese. Na snímku je ruka s odlámanými červenými nehty v modré bundě. Patří ženě, která byla zabita při jízdě na kole (což je patrné z dalších snímků ze stejného místa, které ovšem nebyly tolik sdíleny). Jedná se o fotografii nejen technicky zdařilou, ale také především o snímek, který bychom, kdyby nezobrazoval něco hrozného, nazvali jednoduše jako krásný.

Ve společnosti panuje všeobecné přesvědčení, že čím méně je fotografie stylizovaná, tím větším faktorem pravdy disponuje a tím méně manipulativní ve výsledku bude. Umělecká kvalita pak bývá ztotožňována s neobjektivitou až faleší.

Již citovaná Sontagová ovšem vysvětluje, že jakákoliv fotografie je v závěru stylizovaná. Ač už se jedná o očividný záměr nebo zdánlivě zachycený neupravený moment. I válečná fotografie má svou krásu, protože technicky se stále jedná o umění. Přestože je těžké jako umění soudit něco, co zachycuje syrovou bolest.

Krása i krutost, kterou válečné fotografie zaznamenávají, nás ovšem především nutí sledovat. Protože psaný popis v závěru nikdy nebude sdělovat tolik, co řekne jediná fotografie. Ani na ni pak nelze pohlížet jako na objektivní svědectví nebo jako okno do válečné reality. Každá fotka vzniká se svým účelem, něčí rukou a s nějakou myšlenkou. Doplněná o kontext může měnit svůj význam či kompletně obracet realitu.

Válečná fotka každopádně panuje neuvěřitelnou mocí. Dokáže podněcovat nenávist k nepříteli i motivovat k odporu. Dokáže lhát i zprostředkovat skutečnost. A především nás přesvědčuje a navádí k tomu, abychom sledovali. A skrze sledování i chápali. A pokud je sledování fotografie to nejmenší, co můžeme pro pochopení války udělat, pak není nic jednoduššího, než se dívat.

Autorka je studentka a publicistka. Přála si vydat text anonymně.

Redakce

Redakční texty a tiskové zprávy.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..