Sci-fi Běžná selhání, které vzniklo jako koprodukční film České republiky, Itálie, Maďarska a Slovenska se dočkal velké pozornosti již po premiéře a ocenění na festivalu v Benátkách. Snímek, balancující na pomezí dystopického filmu a psychologického dramatu, pozoruje očima tří žen svět na prahu nenávratné změny.
Snímek Běžná selhání je zasazen do Prahy přesně neurčené blízké budoucnosti. Na plátně se představují tři ženy, jejichž perspektivou děj sledujeme. Protagonistky snímek představuje stroze, nemarní čas snahou o zprostředkování sebemenšího kontextu, pouze před diváka staví konkrétní situace. A v jejich srdci se nachází tři izolované protagonistky.
Stárnoucí Hana se pokouší vyrovnat se se smrtí svého manžela, ale odmítá nechat si pomoci od blízkých nebo prostřednictvím terapie. Navíc se musí vyrovnat s výpovědí v práci. Silva zase bojuje s pocitem, že není dobrou matkou svému synovi. Poslední z aktérek, třináctiletá Tereza, si nerozumí s vrstevníky a pochopení nenachází ani u rodičů.
Tři ženy se všechny nachází v okamžicích, kdy jejich život stagnuje. Kromě osobních problémů však čelí ještě jedné neuchopitelné, ale přesto hmatatelně přítomné hrozbě. A tou není nic menšího než přicházející konec světa. Na několika místech sterilně vykreslené Prahy dochází k záhadným výbuchům, spotřebiče i předměty běžného užívání začínají hořet a nad městem se objevuje záhadné světlo.
Na nevyhnutelnou katastrofu nehledí film jako na tragédii nebo na osud, se kterým by se dalo bojovat. Konec něčeho známého je naopak vnímán jako nevyhnutelný nástroj změn, který jedna z postav komentuje slovy „To staré končí, to nové ještě neznáme.“
Každý z příběhů protíná němá hrozba smrti, vědomí vlastní konečnosti. Postavy jsou ale natolik zaujaté vlastními „běžnými selháními“, že nejsou schopné momentálně čelit něčemu většímu nebo abstraktnějšímu. Tváří v tvář situaci se postaví až ve chvíli, kdy nemají žádnou další možnost.
Pohledem ženy
Běžná selhání natočila rumunsko-maďarská režisérka Cristina Grosan jako svůj druhý dlouhometrážní snímek po komediálním dramatu Dobré věci stojí za pláč z roku 2021. Autorkou scénáře je česká spisovatelka a scénáristka Klára Vlasáková, laureátka ceny Jiřího Ortena za dystopický sci-fi román Praskliny. I v tom Vlasáková popisuje kolabující svět v srdci proměny, která s sebou nenese ani tolik zmar, jako spíše očekávání.
Film do velké míry stojí na hereckém výkonu představitelek tří hlavních postav. Taťjana Medvecká výborně ztvárňuje ovdovělou Hanu, jejímž jediným blízkým společníkem je robotický pes. Silva v podání Beáty Kaňkové se pokouší balancovat mezi snahou o péči o rodinu a vlastním duševním zdravím.
Herecké trio doplňuje Nora Klimešová jako dospívající dívka, která nerozumí sobě ani svému okolí a nejraději by jen pečovala o své kočky. Herečky ztvárňují uvěřitelné a reálné postavy, které nejsou jen kladné a záporné, ale především lidské. Jejich chování je často zdánlivě nesmyslné nebo dokonce hloupé. Nikdy ovšem není nepochopitelné.
Znepokojivou atmosféru dramatu dotváří také jeho prostředí. Ženské protagonistky jsou obklopeny dystopicky sterilním okolím, do kterého samy zcela nezapadají. Kamera Maďara Márka Györiho postavy sleduje částečně pomocí roztřesených detailů, které divákům umožní vcítit se do jejich prožitků, nebo naopak pomocí čistých statických celků.
Záběry končí vždy pár vteřin před tím, než stihnou říci vše, co divák potřebuje k uchopení příběhu. Drama tak často nechává diváky pouze hádat, domýšlet si a předvídat. Nelineární vyprávění narušují také snímky předmětů, které v důsledku nevysvětlitelných událostí začínají hořet.
Melancholie optimisticky
Statické vizuální vsuvky a zvolená tématika mohou v divácích vyvolat vzpomínku na thriller Melancholie režiséra Larse von Triera. Tam kde ovšem dánský tvůrce mapuje strach, skepsi a cynismus, zaměřuje se Cristina Grosan hlavně na změnu a naději při pohledu do budoucnosti. I samotný akt fyzické katastrofy, který v Melancholii i mnoha dalších filmech evokuje ničivost a bolest, je v Běžných selháních něčím fascinujícím. Konec světa zobrazuje jako něco, z čeho nelze spustit oči a co vyhnání lidi do ulic.
Časově neukotvené prostředí i snaha vyhnout se jakémukoliv vysvětlování může vést k tomu, že divák si k postavám samotným nevytvoří žádný vztah a příběh kolem něj propluje spíše s chladem. Specificky ženské příběhy navíc nevytváří univerzální prožitky, se kterými se ztotožní každý.
Běžná selhání se o to ale nesnaží. Film nechce vytvořit zobecnitelné svědectví o úzkosti, izolaci nebo konci světa. Namísto toho vytváří komorní případovou studii s důrazem na intimitu, citlivost a snahu v něčem nevyhnutelném i žalostném najít to nejdůležitější – naději.
Právě ta se totiž v katastrofickém scénáři lidské budoucnosti, o kterém již prakticky není pochyb, často vytrácí. Běžná selhání ukazují, že s každým koncem začíná něco nového. A i když budoucnost může působit hrozivě, její příchod je přirozený. A že i v neznámém lze najít krásu.
