Minulý měsíc proběhla na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně stávka za klima navazující na oslavy 17. listopadu. K jejímu průběhu nám pověděla více Klára Jelínkova z kolektivu Univerzity za klima.

Přiblížila byste čtenářům, jak funguje organizace Univerzity za klima a jaké si klade cíle?

Univerzity za klima je celorepublikový kolektiv, který vznikl v roce 2019 a jenž má svoje aktivní buňky kromě Brna třeba v Praze, Olomouci, Hradci Králové a dalších městech. Tady v Brně funguje od téhož roku s pauzami. Od minulého roku zase fungujeme a pravidelně se scházíme na schůzkách. Kolektiv spojuje členy a členky akademické obce a pracující, kterým není lhostejná budoucnost planety, na níž žijeme. Spojuje nás společná vize světa, ve kterém je dosaženo udržitelné a nejen klimaticky spravedlivé společnosti, ale většinou se pak spolu rozhodneme, čemu bychom se chtěli konkrétně věnovat. Na toto téma pak uděláme nějakou akci, pro kterou si určíme agendu a cíl a podle toho se organizujeme.

Zasazujeme se o různé věci, například jsme se angažovali v zavádění rostlinných jídel do menz. Nebo teď v posledním roce jsou naší hlavní agendou fosilní oligarchie a oligarchové. V rámci akce Antifosilní jaro jsme požadovali jasný plán uzavírání uhelných elektráren v ČR a odstoupení ČR z Energetické charty. Zároveň jsme aktivně bojovali proti partnerství holdingu EPH Daniela Křetínského mimo jiné například formou diskuzního večera s pub kvízem na toto téma. Pořádáme ale i různé neformální akce, jako kolážové večery nebo promítání filmů.

Jaký byl účel vaší stávky?

Obecně se stávky využívá k vyjádření nějaké nespokojenosti nebo k něčemu, co stávkujícím vadí. Naše stávka byla, jak název napovídá, zaměřená na klimatickou situaci v České republice, ať už to jsou povodně, které postihly nejen Česko a které si vyžádaly několik lidských životů a hmotné škody v řádu miliard korun. Lidé v jiných částech planety prchají před hurikány a suchem. Loňské lesní požáry způsobily rekordní ztráty lesního porostu a letošní léto se stalo nejteplejším v zaznamenané historii. Chtěli jsme ale upozornit i na jiné společenské krize, kterých se v poslední době děje hodně a ve kterých momentálně žijeme. Je to například nedostupné bydlení, vliv oligarchů a fosilních miliardářů na média a politiku, a hlavně jejich snaha individualizovat všechny tyto sociální, ekonomické a klimatické problémy, přenést vinu na jednotlivce a zapírat, že se jedná společný kolektivní problém nás všech.

Naše stávka se také snažila navázat na svátek 17. listopadu a na studentské stávky z roku 1989. Stejně jako předešlé generaci, i nám jde o skutečné naplnění hodnot demokracie. Chtěli jsme upozornit na to, že část požadavků ze 17. listopadu zůstala nevyslyšena, proto jsme svátek využili jako akční prvek.

Jak funguje takové plánování stávky?

My jsme měli na začátku září strategické plénum, to bylo pět dní, kdy jsme plánovali, jaké aktivity chceme jako kolektiv podniknout v následujícím semestru nebo v akademickém půlroce a mimo jiné jsme se shodli, že se v listopadu opět zapojíme do celorepublikové stávky za klima. Hodně dlouho jsme komunikovali mezi sebou a přemýšleli o její formě, jak to chceme pojmout. Nakonec jsme se rozhodli pro edukační cestu s tím, že chceme, aby to bylo v pohodě za fakultu a její vedení a nebylo to nic invazivního.

Potom jsme měli pravidelné schůzky každý týden. Schůzky byly zároveň otevřené, takže mohlo chodit nováčkovstvo a další lidé, kteří se chtěli zapojit. Vytvořili jsme si organizační skupinky, každá měla svou agendu. Ať už to byl program, komunikace, narativ, logistika a tak dále. Do těch se mohlo zapojit každý, koho to zajímalo. Na schůzkách jsme poté sdíleli, co která skupinka za týden udělala, co potřebuje, co je ještě potřeba dodělat a tak dále. A takhle postupně krok po kroku, jsme došli k k našemu programu a finální podobě stávky.

Jak tedy samotná stávka probíhala?

Naše stávka trvala tři dny, od pondělí do středy. V pondělí a v úterý jsme byli v atriu na Fakultě sociálních studií v Brně na MUNI. Jak už jsem zmiňovala, měli jsme nachystaný velmi edukační program, jak už o klimatu, tak třeba o genderově citlivém vzdělávání, o ekocidě, která se děje v zemích, kde probíhají války. Mimo to jsme zvali i různé hoststvo, přišel nám třeba sociolog Standa Biler, který s námi měl debatu a pak předčítal ze své nové knihy, která teď bude vycházet. Mimo tento formálnější program jsme potom večer měli uvolněnější program. Uskutečnily se různé koncerty nebo třeba promítání Krtečka očima ekofeminismu.

Ve středu se uskutečnil pochod za klimatickou spravedlnost. Vycházeli jsme od Janáčkova divadla, šli jsme přes Fakultu sociálních studií. Po cestě jsme měli různé zastávky na proslovy, mluvili jak lidi z Univerzity za klima, tak i lidi ze spřátelených kolektivů, například Stand with Ukraine nebo Proti dehumanizaci, mluvila i členka Akademického senátu. Končili jsme před Právnickou fakultou, kde proběhly závěrečné proslovy, a nakonec jsme měli uměleckou intervenci, jež měla kriticky poukázat na aktivity uhlobarona Daniela Křetínského na Masarykově univerzitě, převážně na Právnické fakultě. Ve spolupráci s MU vytvořil Institut energetických studií, jehož absolventi mají možnost najít uplatnění právě v Křetínského EPH. Za posledních několik let do Právnické fakulty nalil 10 milionů korun a jedná se tak o způsob, jakým si holding vychovává své budoucí zaměstnance.

Vnímáte, že stávka byla úspěšná? Jaké jste měla pocity po jejím zakončení?

Cílem naší akce bylo hlavně edukovat a přiblížit a zpřístupnit to, co děláme, co nejširšímu studentstvu a lidem z okolí. Myslím si, že nejen já jsem byla velmi spokojená s tím, že přišlo mnohem víc lidí, než jsme čekali. Zároveň jsme před stávkou sepisovali a zveřejňovali naše prohlášení, které nám podepsalo přes 200 osob, což bylo úplně neuvěřitelné. Přišlo hodně studentstva, napříč fakultami i napříč univerzitami, podívat se a účastnit se přednášek a workshopů. Za sebe i za náš kolektiv si myslím, že jsme docílili toho, čeho jsme chtěli.

Dostala se k vám nějaká odezva od účastníků stávky?

Přišly tam různé skupiny lidí s různými očekáváními. Někteří se už nějaké podobné akce zúčastnili předtím nebo jsou naši sympatizanti, takže věděli, o co půjde a byli nadšení a zapojili se do programu. Potom přišli lidi, kteří viděli, že se něco děje a byli zvědaví. Měli jsme přímo v atriu infopoint, kde se mohli zeptat a dozvědět se, co potřebují. Pro mě bylo nejvíce naplňující, když jsme potom viděli, že tam zůstali a podepsali naše prohlášení. Přišli také lidi, kteří si řekli, že to není nic pro ně nebo, že s tím nesouhlasí, a tak prostě odešli. K žádné konfrontaci naštěstí nedošlo.

Je něco, co byste našim čtenářům za kolektiv chtěla sdělit?

Ať se čtenáři nebojí organizovat nebo se zapojit do kolektivů, které dělají něco, s čím oni souzní, protože když je nás víc, tak se s tím dá něco dělat. Není to nic děsivého ani náročného. Když se spojíme, tak můžeme něco změnit.