Právě si prohlížíte Když umění sbírá lidi
Galerie Magnus Art. Zdroj: J&T Banka

Včera po škole mi moc milá recepční otevřela dveře karlínské galerie Magnus Art. Když mi pověděla něco málo o výstavě, která až do léta probíhá na zastávce Invalidovna, ještě jsem nevěděla, kde to právě stojím. 

V galerii Magnus Art, jejímž zakladatelem, jak jsem se později dozvěděla, je soukromá J&T banka, jsem byla poprvé. Z venku vypadá jako moderna, ale nenechte se zmást. Před pár měsíci na Banksyho výstavě v Praze jsem skrz obraz zažila, jaké to je ohrnovat nos nad aukcemi a nad lidmi, co dají tisíce, někdy i miliony za obraz. ,,Snobové“ znělo mi hlavou. Nevím, co by na to mé tehdejší já řeklo, kdyby vědělo, že právě stojím uprostřed výstavy plné obrazů sbírané člověkem, který je přes čtyřicet let skupuje. Povím vám, jak se můj pohled velmi ovlivněný Banksym změnil. 

První informace, kterou jsem se včera odpoledne v Magnus Art dozvěděla, mě moc mile překvapila. Jan Bejšovec, na jehož rozsáhlé sbírce jsem se včera odpoledne ocitla, skupuje a sbírá jaksi bez konceptu. Líbí, nelíbí, to je rozhodující. Emoce a vjemy. Umění je naprosto absurdní, je to jeden z nejvíce neuchopitelných a nepochopitelných pojmů, které jsem zatím v životě objevila. I Wikipedie selhává ho popsat. Proto mi zadání líbí nelíbí – koupím nekoupím, bylo tak příjemné. Výsledkem absolutně nekoncepční sbírky jsou obrazy a sochy mnoha lidí, co prostě tvořili. 

Během výstavy jsem přemýšlela, jestli jsou obrazy opravdu vhodné k hodnocení a porovnávání mezi sebou, když polovinu jejich krásy a magičnosti tvoří právě lidi, co se na ně dívají a vnímají je. Poté, co mi paní na recepci pověděla něco málo o výstavě, jsem si odložila batoh a pustila se do prohlížení. Vidím pohádkové obrazy Josefa Lady a pak najednou dvě ženy u lesa od Jiřího Trnky, které mi tak připomínají Kytici a Polednici. Stihla jsem se podívat na pár obrazů rozdílných v autorech i ve stylu a dva další návštěvníci zahlásili, že by rádi do třetí, uzavřené sekce galerie. Vydali jsme se tedy přes zákoutí banky do prosvětlené místnůstky, kde se za sklem vyjímali Trnkovy loutky. 

Většinou, když odcházím z galerie, si pamatuji pár pro mě výjimečných obrazů. Obvykle jsou to ty, co mi přišly krásné nebo zajímavé, ale u tohohle obrazu to bylo úplně naopak. Osobně mě vůbec nelákají abstraktní obrazy, nejsou pro mě ničím výjimečné, a právě s touhle myšlenkou jsem stála před obrazem tvořeným bez gravitace. Přečetla jsem si štítek a podívala se na video, které ukazovalo proces kreslení bez gravitace. Když jsem vzhlédla k obrazu viděla jsem… no skvrny na plátně. V takových momentech znovu a znovu přicházím na to, jak moc je umění zvláštní, ba dokonce i slovo ,,abstraktní“ je moc uchopitelným výrazem pro ,,umění“. Obraz ve mě nic nevyvolával, tedy to není pravda, znovu jsem si vyzkoušela, jaké to je nechápat. I přes to si tenhle obraz někdo pořídí domů do své sbírky. Není to zvláštní, jak stejné tahy, barva nebo rozložení na papíře jsou pro každého tak jiné?

Po pár minutách jsme se bankou propletli zpět do hlavní části. Na štítku u jednoho obrazu, které psal sběratel Jan Bejšovec, jsem našla jednu zajímavou frázi: ,,…pro mě je to největší žijící génius výtvarného umění současnosti“. Jan Bejšovec v rozhovoru v knížečce od Magnus Gallery vyprávěl o své cestě k současným autorům, kterou si hledá hůř než k umělcům minulého století, takže když někoho ze současnosti prohlásil za génia, zaujalo mě to. 

Mluvil o Davidu Hockneyem, jestli vám jeho jméno nic neříká, mně také ne. Po chvíli hledání na internetu jsem s Janem Bejšovcem na Hockneye sdílela názor. Moc se mi líbí! Je krásným osvěžením od ponurých obrazů minulého století, kterých bylo hlavně v první sekci po většině. Ano, ponuré, depresivní až z nich jde cítit komunistická a poválečná nálada. Ironicky jsem mezi nimi našla jeden z mých nejoblíbenějších obrazů výstavy. Snová krajina od Františka Koblihy. Hory jako z Hobita, přelévající se do vln. Celé ponuře modré, ale i tak jsem se u nich cítila příjemně. Jaké to asi je, když se vám nějaký obraz takhle líbí, a tak si ho prostě pořídíte do kuchyně?

Mimo Mlžné hory jsem také objevila Národní třídu v 1 ráno, obraz, který jsem si pojmenovala ,,na konci světa všechno se propadá“ nebo umělce, který prý kreslil jen zatáčky. Možná vás galerie Magnus Art zaujala, možná ne. Ráda bych přihodila poslední a hlavní důvod, proč jsem se do téhle trochu zapadlé galerie vypravila. Jan Bejšovec má totiž jedenáctiletého syna, kterému jeho sbírku staví od jeho tří let. Obrazy od Zdeňka Milera, české komiksy nebo tužkou ztvárněný mini komiks Ferdy Mravence. Nejvíc mě v synově sekci zaujal portrét otce – ne ale Jana Bejšovce – namalovaný jedním českým malířem, ve strašidelně ponuré podobě. Jan Bejšovec na štítku doufá: ,,Snad mu ho synovi moc nepřipomínám.“ Synova sekce mi přišla hodně odlišná od Jana Bejšovce, jsem zvědavá jestli bude svou sbírku rozvíjet sám a co vlastně podnikne s obrazy svého otce, až tu jednou nebude. 

Anna Müllerová

Momentálně studuji pražskou střední Scio školu. Pomaličku ale jistě se učím italsky, ráda vymýšlím a píšu příběhy, jak fantasy, tak reálné. Tady v Listech píšu o umění a pražských výstavách.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.