Občanské průkazy a další osobní dokumenty jsou předměty, kterých člověk využívá v každodenních situacích – při nákupu alkoholických nápojů, vyzvedávání balíku na poště nebo návštěvě nemocnice. Naše identita se tak na denní bázi dostává do styku s okolním světem. Ve většině zemí lidé prokazují totožnost svým věkem či místem narození. V jiných státech, jako jsou USA, Severní Makedonie či Izrael, ale průkazy obsahují další kategorie včetně národnosti či etnicity. A to může být velký problém.

V roce 2001 vydala organizace Prevent Genocide International výsledky studie zkoumající data ze zemí, jež stanovují zápis etnicity a národnosti (dále také náboženství nebo například rasy) v občanských průkazech a dalších úředních dokumentech. Někdy se jednalo o země historicky postižené etnickými konflikty, u jiných šlo naopak o stabilní a na multikulturalismu postavené celky.

Jedna část států zapisuje etnicitu přímo do občanských průkazů, jiná část zase vydává speciální doklady vytvořené přímo s cílem etnické klasifikace. Přístupy k dokumentaci se napříč státy liší stejně jako cíle, jejž tyto právní úpravy sledují. Ať už ale na praktické úrovni třídění občanů směřuje k čemukoliv – podpoře menšinového rozvoje či naopak profilaci – v teoretické rovině tkví ve všech případech sdílený princip. Tam, kde existuje státem řízená identifikace, vzniká potenciální diskriminace.

I když ale po dvaadvaceti letech od zveřejnění výzkumu panuje na nebezpečí tohoto trendu obecná shoda a v mnoha státech je diskuze ohledně odstranění kategorie čelným tématem, jiné země tradici etnické klasifikace naopak udržují, nebo ji dokonce nově zavádějí. V nemálo z nich se následně s průkazy pracuje jako s nástroji státní moci i jako se společenským prostředkem k etnické segregaci.

Etnicita jako státní projekt

Problematiku je ale nutné vnímat v celé šíři. Pokud se podíváme na jakoukoliv diskriminační politiku na základě etnického klíče, musíme udělat pár kroků zpátky k jejímu základu. Tím je formování kategorie samotné. To je ze své podstaty problematické, jelikož v odborném diskurzu nepanuje nad definicí pojmu obecná shoda a naopak se zdůrazňuje různorodost konceptů a aspektů, v rámci kterých můžeme etnicitu zkoumat. Nejednoznačnost významu je očividná i v případě právních definic. Ve vybraných státech dokonce etnicita, rasa či národnost splývají do jedné nadřazené kategorie.

Přitom etnicitu nelze vnímat pouze jako souhrn objektivních znaků, ale i jako subjektivní přesvědčení, že osoba do daného kolektivu patří. Tomu však odporuje situace, v níž státní aparát menšiny sám konstruuje a osobu k etnické skupině přiřazuje. Následně se totiž může osoba nacházet v situaci, kdy do skupiny na základě vnějších kritérií patří, pocit sounáležitosti však chybí.

Tato „institucionalizace“ etnicity předznamenává nejen objektivní identifikaci skupin, ale etabluje i vztah jedince k jeho identitě. Problém je viditelný například u pojmu „Latino“, jenž je charakteristický pro Spojené státy americké. Do USA putují ve velkém mimo jiné osoby z širokého spektra jihoamerických a středoamerických států. Za cílem tuto skupinu identifikovat vznikla tzv. latinsko-hispánská rasa, respektive etnicita. Tato panetnická skupinová identita se dále transgeneračně přenášela mezi občany USA, ne všichni se s ní ovšem automaticky smířili.

Podle amerických výzkumů se imigranti brazilského původu s latinsko-hispánskou identitou častokrát neztotožňují, stejně jako lidé, kteří mají smíšený původ. Jakožto občané USA mají ale v několika případech povinnost přihlásit se ke konkrétní rase či etnicitě a v některých státech, jako je tomu třeba v Texasu, musejí vyplnit kategorii rasy/etnicity například zájemci o řidičský průkaz. A právě zde vzniká možný konflikt mezi jedincovou identitou a státním aparátem.

Prezident jen se správnou národností

S rozlišením občanů do etnických skupin vzniká partikulární identita na úkor identity občanské a v obzvlášť polarizovaných společnostech může tato skutečnost vést až k jejímu rozpadu. Zajímavým příkladem je Bosna a Hercegovina. Tam sice etnicitu v osobních dokumentech nenajdeme, zákony ale stanovují tři státotvorné národy – Srby, Chorvaty a Bosňáky. Pokud chtějí občané kandidovat na prezidenta či do jiných vysokých orgánů, musí se povinně hlásit k jedné z národností. Tato právní úprava má za cíl udržování mnohonárodnostní politické reprezentace a ustavuje i volební systém země.

Menšiny se ale nemohou vybraných politických procesů účastnit, jelikož jsou státem oproti Srbům, Chorvatům, a Bosňákům kategorizované jako národnosti „ostatní“. Těmto menšinovým skupinám tak nakonec nezbývá nic jiného, než účastnit se pouze politiky na lokální úrovni.

Na nespravedlnost volebního systému v roce 2009 upozornil bosenský žid a bojovník za lidská práva Jakob Finci. Evropský soud pro lidská práva následně rozhodl v jeho prospěch a nařídil změnu zákona. K implementaci soudního rozhodnutí ale nikdy nedošlo. U Bosny a Hercegoviny je dodnes očividné, jak státní pohrávání si s etnicitou ovlivňuje společnost a její členy. S balkánskými příklady však nekončíme.

V roce 2021 začala Severní Makedonie vydávat občanské průkazy s novým názvem a jednou z kategorií aktualizovaného formátu byla i národnost. V zemi přitom žije početná albánská menšina, jež dlouhodobě bojuje za rovné postavení a podporu albánské identity. I dnes tak Severní Makedonie zůstává národnostně rozpolcenou zemí a další řádek v makedonských průkazech polarizaci jen utvrzuje.

Někteří jsou si rovnější

Že zápis etnicity v osobních průkazech dále prohlubuje dělení společnosti na „my“ a „oni“ je jednoznačné. K aktivní diskriminaci ze strany státu i občanů potom díky dokumentům stačí málo. Například v izraelských průkazech můžeme za posledních dvacet let najít záznam národnosti i barevné rozlišení mezi palestinskými a izraelskými doklady. Nechybí ani prázdné kolonky ve chvíli, kdy se nejedná o státem institucionalizovanou národnost. Lidé se „špatnou“ barvou průkazu poté čelí jak omezení pohybu přes hranice, tak i působení v kulturním a politickém slova smyslu.

Osobní dokumenty formulují naší identitu, na druhou stranu je ale jejich obsah pod kontrolou státu. Vládnoucí skupina tak rozhoduje o identifikaci občanů a způsobu, jak s osobními doklady operovat. Ve chvíli, kdy proti určitým skupinám stojí samotný stát, mohou být doklady mocenským prostředkem k prohlubování segregační politiky. Paradoxně ale právě ve státech zmítaných národnostními konflikty kategorie etnicity či národnosti přetrvává a pravděpodobnost diskriminace se zvyšuje. V nejextrémnějším scénáři se nakonec etnická kategorizace může stát prostředkem k totální eliminaci vybrané skupiny.