K dnešnímu dni je to přesných 30 let od sametové revoluce. Přesně tři desetiletí od vítězství demokracie a svobody, a to zcela bez násilí. Jak málo času nám ale stačí na to, abychom zapomněli.
Od dob socialismu se v naší zemi mnohé změnilo. Najednou smíme studovat, podnikat, cestovat, číst, svobodně a nahlas vyjadřovat své názory. Máme dostatek všeho, na co si pomyslíme. Aktivně se účastníme evropské politiky a spolupracujeme s ostatními státy. Máme demokratické volby, kde si sami vybíráme, jakým směrem bude naše země směřovat.
A stejně tak můžeme svobodně zapomenout, což taky děláme. Zapomínáme na minulý režim – na nesvobodu a útlak, na strach a cenzuru. Zavíráme oči před mlácením obyvatel, mizivou možností zvolit si vlastní budoucnost, nedostatkem potravin i běžného zboží, vymýváním mozků propagandou a dalšími hrůzami totalitně vedené země. Všechno tohle nám začíná připadat jako nereálná, příliš vzdálená minulost.
Jak rychle můžeme zapomenout?
Vše z výše zmíněného už je naštěstí za námi. Ale nyní, 30 let od revoluce, ve volbách opět dominují lživé strany plné slibů, založeny na omezování svobody jiných. To nám vážně stačí tak krátká doba, abychom zapomněli, jak těžké bylo dnešní (již skoro samozřejmou) svobodu získat? Všeho, za co jsme bojovali nebo co nám vybojovali jiní, se bez mrknutí oka vzdáme?
Někdo by možná tvrdil, že totalita v takové podobě, jako u nás byla přes dvacet let, se již nemůže nikdy vrátit a že se jedná o zbytečný extrém. Jenže i takovéto extrémy začínají pomalu a zvolna, tak aby nikdo nepoznal, jak hrozně skončí. Ne nadarmo se říká, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen si ji zopakovat.
Sametová revoluce, stejně jako všechny další úspěchy naších dějin, nebyla zadarmo. Vyjít tehdy v listopadu do ulic stálo ohromnou dávku odvahy a víry v lepší zítřky. A tehdy demokracie opravdu zvítězila. Tak proč si této odvahy dnes nevážíme? Proč jí pohrdáme?
Přitom my, jako obyvatelé naší země, jsme jasně ta nejcennější složka státu. Pokud lidé nesouhlasí s kroky své vlády, pak by se měla bát daná vláda, ne lidé. Protože lidé, kteří se nebojí veřejně říct svůj názor, mají v rukou ohromnou moc. Je těžké sebrat odvahu a vyjít do ulic bojovat za něco, v co věříme. Ale před 30 lety se to povedlo. Tak proč ne kdykoliv jindy?
Protože nyní, stejně jako roku 1989, nám nikdo nepřijde na pomoc. Je to, tak jako vždycky, jen a jen na nás.
