Dnes už utichající protesty v Bělorusku dokázaly upoutat pozornost celého světa. Boj za svobodné volby, novou ústavu a hlavu státu, to vše vyústilo v rozšíření řad exilu a politických represí. Nešlo však jen o změnu režimu, ale i o znovunalezení své vlastní identity. Tamní lid hovoří rusky oficiálně už od druhé poloviny 90. let a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Mají vůbec Bělorusové šanci na „emancipaci“ svého jazyka a národa?
Na takovou otázku se odpovídá těžce, protože stát neprojevuje jakékoliv snahy o navrácení se k „rodnému jazyku‘‘. Počty lidí studujících v běloruštině rok od roku klesají. Veřejná komunikace probíhá v ruštině, která je současně také druhým úředním jazykem. Státní symboly vypadají skoro stejně jako ty z dob sovětských. Беларуская мова (bělaruskaja mova, běloruský jazyk) to ale nikdy neměla jednoduché.
Běloruština jako na horské dráze
Asi největší rozkvět zažila stará běloruština v 16. století, kdy byla nejen jazykem písemnictví tehdejšího Litevského státu, jehož součástí dnešní Bělorusko bylo, ale také se do ní překládaly např. části Bible a úřední spisy. Úpadek přišel o století později s polonizací polsko-litevského státu. Dalším milníkem byla 20. léta 20. století a bolševická „bělorusizace‘‘. V té době se na veřejnosti objevovaly nápisy vedle ruštiny, polštiny a jidiš (kvůli židovským menšinám) i v běloruštině. Začalo se v ní vyučovat, noviny ji směly používat apod. To celé sloužilo primárně pro šíření sovětské ideologie. V roce 1929 se s tímto náhle přestalo a nastoupila dlouhotrvající tvrdá rusifikace.
Po rozpadu SSSR se naskytla příležitost návratu k běloruštině. Během let 1990 až 1995 se znovu začala propagovat běloruská kultura a jazyk. Ovšem kvůli nelichotivé ekonomické situaci, a nástupu Lukašenka k moci, se ve státním referendu lid rozhodl zrovnoprávnit ruštinu s běloruštinou (83,3 % voličů bylo pro návrh), spolu i s postupným ekonomickým přimknutím k Ruské federaci. Rusifikace byla zpět v plné parádě.
Může se to jevit jako paradox. Proč by se obyvatelé zbavovali vlastního jazyka? Původně mělo totiž referendum být orientační, ale Lukašenkovi se ho povedlo protlačit do formy zákona. V dnešní době oficiálně běloruštinou vládne exilová vláda, která však na hnutí kolem Svjatlany Cichanouské nemá skoro žádný vliv, nebo také běloruská mutace rádia Svobodná Evropa Radijo Svaboda.
Poptávka po národním jazyce klesá
Sám Lukašenko ve druhém tisíciletí použil běloruský jazyk jen jednou. V roce 2014 po anexi Krymu Ruskem pronesl projev o vyhnání nacistů z území země. Je možné, že to nebyla náhoda a chtěl tak dát najevo Vladimiru Putinovi, že s jeho státem nic takového zkoušet nechce. V každém případě to nebylo nic, co by napomohlo zvýšit prestiž běloruštiny. Naopak je brána jako nástroj rebelů a extremistů (protestujících).
Jestliže na protestech vídáme symboly svobodného Běloruska, proč se neprosazuje i mluva? Tento „kámen v botě‘‘ se na první pohled nezdá jako příliš bolestivý. Ve skutečnosti je to však překážka dělící Bělorusy od „provinčnosti‘‘ jejich kultury jako celku a dlouho očekáváného „národního obrození‘‘.
Běloruština ztratila svůj status velmi brzy a o to hůře se bude v budoucnu vracet. S ruštinou přece jen dojdete v postsovětském prostoru dále než s pouhým regionálním jazykem, kterému většina lidí zkrátka rozumět nebude. Pro dnešní exil by to měla být jedna ze stěžejních otázek, které časem budou formovat obrozený běloruský národ.
