Studentsk� listy
Gmail Instagram Facebook Twitter

23.08.2021 12:04

KOMENTÁŘ: Češi milují knihy a potřebují znát pravidla. Politici to vědí a umějí toho využít

Co je psáno, to je dáno. Každý zná toto rčení, které vyjadřuje kromě potřeby znalosti pravidel také velkou vážnost, jež přikládáme psanému textu. Ta se propisuje nejen do našeho vztahu k literatuře, ale jako aspektu důležitého pro praktický život se jí prostřednictvím svého marketingu snaží využít i politici.

Česká republika se pyšní podle The New York Times nejhustší sítí knihoven na světě. Podle údajů z roku 2016 v naší zemi připadá jedna taková instituce na 1971 obyvatel (pro srovnání například v USA jedna slouží pro téměř desetinásobek občanů). Studie, se kterou věhlasný americký list pracuje, tento fakt dává do spojitosti nejen s obrovskou oblibou psaných příběhů v naší společnosti, ale také s prvorepublikovými zákony, které k zakládání knihoven zavazovaly i menší samosprávná území. Ať je však hlavní důvod tohoto světového prvenství jakýkoliv, to, že Češi jsou kromě vášnivých houbařů nebo pivařů také nadšenými čtenáři, se dá letmým pohledem do našeho okolí zpochybnit jen stěží.

Švejkovské a české

Není také náhodou, že když se veřejně diskutuje o národní povaze „největších milovníků knih na světě“, prakticky nikdy se nevynechá zmínka o knize (!) Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Švejk, který okatě sabotuje autority tváří v tvář hrůzám mohutného konfliktu, se stal nejen postavou, která formuje pohledy sousedních národů na ten náš, ale také součástí nás samotných, na níž se umíme ve vhodné situaci moc rádi vymluvit.

Haškův román je samozřejmě geniálním dílem ve své důmyslnosti, srozumitelnosti a zároveň komplexnosti. Zjednodušit však jeho poselství na pouhý odpor k pravidlům a k tomu, co „se má“, by bylo příliš zkreslené. Ukazuje totiž, že pokud si z pravidel chceme dělat legraci, je potřeba, abychom jim porozuměli. Každý, kdo rád vypráví vtipy, přece ví, že úplně nejhorší pocit je, když musí jeho význam někomu vysvětlovat. Stejně je to i s přístupem k pravidlům: chceme je znát, a dokonce často velmi podrobně, ale to ještě vůbec neznamená, že se jimi chceme řídit. Volíme tak zlatou střední cestu, kdy nejsme ani vtipálky za každou cenu, ale ani přepečlivými dogmatiky. Ani ryba, ani rak. To je to švejkovské, české.

Je na nekonečnou debatu, které chování v praktickém životě je ještě švejkováním a které už s jeho hranicemi nesouvisí (ale má ono vůbec nějaké hranice?). Stejně jako všechny ostatní rysy národních povah se i ty české nejostřeji projeví v dobách krize. Ostatně, nelze opomenout, že za „smějící se bestie“ jsme byli označeni v tragickém období naší historie člověkem, který by český národ tak moc rád viděl zlomený (výrok je připisován Reinhardu Heydrichovi). Ať už jde o krizi jakékoliv hloubky, chceme vidět, na jakém hřišti se hraje. To, že si pak budeme spokojeně kopat vedle s potutelným úsměvem, ale nemůže překvapit nikoho, kdo zná místní poměry.

Je to samozřejmě krajně reduktivní přístup a vztáhnout jej úplně na všechny Čechy je velmi problematické. To, že se česká povaha na popis Švejka ale často omezuje, a dokonce se jeho postava bere jako dostatečně vysvětlující, je však při hledání jejích zákonitostí víc než výstižné.

Podvědomá potřeba pravidla znát za účelem toho, abychom se k nim mohli vztahovat a sami na ně reagovat, a česká láska ke knihám jsou spojité nádoby. Pravidla, která nejsou sepsaná do zákonů, nařízení nebo vyhlášek, totiž málokdo bere zcela vážně a v mnoha životních situacích se najde hodně takových, kteří jejich psanou podobu vyžadují. Jako společný jmenovatel češství tedy vykrystalizuje ono zmíněné „co je psáno, to je dáno“. Paradoxní přitom je, že k tomu, abychom se pravidlům vyhnuli nebo před nimi zavřeli oči, je nám pak už jedno, jestli jsou psaná nebo ne. Sepsaná podoba jim ale v našich očích většinou dodává vážnost.

V pozadí politického marketingu

To, jak Češi přemýšlejí a co dokáže nejsnazší cestou dostat do jejich života politiku, zvlášť několik měsíců před volbami, je hlavní pracovní náplní těch, kdo stojí v pozadí politického marketingu. To oni si za pomoci aparátu politických stran zadávají interní výzkumy, které ukazují, co je pro voliče nejvíc přitažlivé a co nejlépe funguje. Způsob zpracovávání těchto analýz je v předvolebním životě politických stran jednou z nejdůležitějších proměnných, která později rozhodne o jejich úspěchu.

S ohledem na vše výše řečené dává logiku, že jedním z artiklů, kterým mohou politici voliče zaujmout, je kniha. Knihy o politicích a jejich názorech můžeme rozdělit na tři části: první jsou memoáry, které na základě svých dokumentů a vzpomínek sepíšou (většinou za pomoci zkušených spisovatelů) vysloužilí politici. Při české lásce ke knihám je až s podivem, že se u nás téměř žádné nevyšplhaly do pozice bestselleru. Může to úzce souviset s tím, že spousta politiků, kteří by takové paměti mohli napsat, jsou ještě stále aktivně působící nebo minimálně nechtějí být považováni za ty, kteří chtějí vzpomínkami završit svůj politický život.

Paradoxně mezi jedny z mála memoárů, které se mi v této souvislosti vybaví, jsou vzpomínky politika, o kterém si všichni mysleli, že už odešel, ale on se s velkou pompou vrátil zpět. Jak jsem se mýlil v politice z roku 2005 a Vzestup a pád české sociální demokracie vydané o rok později měly udělat tečku za politickým životem Miloše Zemana, který si po čtyřletém úřadování v pozici premiéra a téměř desetiletém v čele ČSSD chtěl vyřídit účty se svými odpůrci. Historie však ukázala, že v jeho případě se tečka stala pouze středníkem.

Druhou kategorií jsou knihy související s politikovou prací a nejčastěji vydávané během jeho aktivní politické kariéry. Sem počítejme již legendární desítky (nebo stovky?) knih vycházejících během prezidentského mandátu Václava Klause. Často jsou však tyto tiskoviny čtenářům nejhůř přístupné, protože jsou zaměřeny spíše odborně a nenabízejí to nejdůležitější, co čtenáře, a nejen ty české, ke knize ve volném čase nejvíce táhne: časově a prostorově ohraničený příběh.

Nejzajímavější je i z dnešního pohledu kategorie třetí, do které se dá zařadit kniha jako produkt politického marketingu. Ta je naopak na příběhu postavena, ten je jeho základem a rámcem, na který se váže její další obsah. Taková kniha může být vizionářským politickým programem (jako kniha O čem spím, když náhodou spím Andreje Babiše z roku 2017) nebo kombinací „zápisků z cest“, vize a snahou šokovat jazykem používaným běžně v prostředí sociálních sítí, jako je Babišova současná kniha s křiklavým názvem Sdílejte, než to zakážou!

Obě tyto knihy jsou samozřejmým předvolebním tahem, který cílí na voličovu lásku ke knihám a obecně k čemukoliv, co si od politika může doma nechat jako suvenýr. Dříve takovým produktem rozdávaným na náměstích během předvolebních mítinků byly nejčastěji potraviny (i když až nečekaně mnoho mediálního prostoru před letošními volbami ukousla zmrzlinová válka) nebo drobné předměty (které však velmi brzy přešly do předmětů běžného užívání a lidé si je s politikou už znovu nespojili). Kniha je úctyhodným suvenýrem, prostřednictvím něhož k nám politik promlouvá i jinak než z televize, můžeme se v ní k jednotlivým pasážím i vracet a svého oblíbeného politika můžeme mít v této podobě ve své těsné blízkosti, například na nočním stolku.

Detektivka s bonusem

Aby však taková kniha měla cílený efekt, musí nabídnout to, co chybí politikovým odborným publikacím: již zmíněný příběh. Příběh Andreje Babiše v roce 2017 jako vizionářského podnikatele, kterého si má čtenář ve svém uvažování nejlépe propojit s americkými miliardáři nebo třeba Tomášem Baťou, v roce 2021 pak příběh premiéra, kterému v Evropě okopávají kotníky, když se chce prát za české zájmy. Příběh Roberta Šlachty, neohroženého velitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, bojovníka s korupcí, kterého se chtějí „elity“ zbavit, aby jim neviděl pod ruce. Taková trochu detektivka. Navíc s bonusem: tím, že takovému politikovi dáme hlas, se můžeme sami podílet na tom, jak bude příběh pokračovat.

Pokud se politik rozhodne, že chce knihu jako předvolební tahák použít, musí onen příběh mít a musí ho umět prodat. Proto takový produkt není vhodný zdaleka pro každého. Ne každý z těch, kteří se chtějí ucházet o voličské hlasy, totiž pochází z tak atraktivního prostředí, ne každý dovede svůj příběh popsat tak, aby čtenáře-voliče zaujal. Kniha sama o sobě samozřejmě volby vyhrát nemůže. Správně zacílený příběh, který si bude voliče hýčkat, bude jednoduchý a srozumitelný a bude respektovat nejen jeho světonázor, ale i poměr k životu nebo i přístup k pravidlům, už ale ano. Na to, aby politik vyhrál volby v České republice, nemusí být Jaroslav Hašek (i když by to byla samozřejmě jeho přednost). Musí ale být tak trochu Švejk.

P. S.: Ani Jaroslavu Haškovi, autorovi postavy legendárního Švejka, nebyla politika cizí. V roce 1911 „po švejkovsku“ založil recesistickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona, jejímž heslem se stalo „Kdo dá hlas, obdrží malé kapesní akvárium!“

Autor je interním doktorandem oboru politologie na FSV UK a spolupracovníkem redakce.

Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.

Komentáře