Právě si prohlížíte Komentář: Co je to vlastně ta levice?

Jednoduchá otázka, těžká odpověď. Často se setkáváme s označením, že něco je levicové. Na druhou stranu také často zaznívá názor, že dělení politiky na pravici a na levici je už mrtvé. Když osobně diskutuji s občany, tak mi řada z nich říká, že toto rozdělení nikdy nechápali a přijde jim zmatečné. Takže co je to levice? Pro každého levičáka je asi odpověď trochu jiná, a proto se v tomhle článku snažím jen identifikovat klíčové levicové hodnoty a popsat, jak podle mě dohromady vytváří levicový světonázor.

Jak praví klasické vyprávění, označení levice vzniklo za Velké francouzské revoluce. V generálních stavech nalevo seděli tehdejší radikálové, kteří požadovali republiku, zatímco napravo byli monarchisté. Hodnotově pak levicovou pozici vystihuje heslo francouzské republiky: volnost, rovnost, bratrství. Je to dost zjednodušující podání, ale pro naše potřeby postačí.

Velká francouzská revoluce byla přelomová v tom, že se vůbec poprvé jasně prosadila idea vlády lidu. Od tohoto momentu nastává konec představy, že vládnout by měl jedinec na základě chabého ospravedlnění, že vládne z milosti boží. Revoluce přinesla politické svobody – svobodu slova, shromažďování a právo volit a být volen. Volební právo se však týkalo jen mužů s určitým majetkem, což je nepřekvapivé vzhledem k tomu, že vůdčí silou revoluce byla třída bohatých měšťanů. Ti se v průběhu revoluce sice museli stále více opírat o podporu nemajetných dělníků, ale myšlenky sociálních práv byly spíš otázkou teoretických diskuzí a nenaplněných slibů (viz jakobínská ústava). Prosazení sociálních práv si muselo počkat 128 let na další revoluci. Co si tedy dnes představit pod heslem volnost, rovnost, bratrství?


Volnost

Téma svobody si v posledních letech zdařile přivlastnila pravice. Zatímco zlí levičáci chtějí lidem svobodu brát skrz regulace a „tlustý“ stát, pravice chce stát „štíhlý“, který lidi nechá svobodně žít. Nutno dodat, že historicky nikdy nic jako štíhlý či minimální stát neexistovalo (na což ve svých vězeňských denících upozorňoval už Antonio Gramsci). Svoboda jako téma je však důležitá pro všechny „západní“ myšlenkové tradice. Tedy ty, které vznikly z antického a na něj navazujícího křesťanského myšlení.

Levice, ale chápe svobodu jinak. Zatímco pravice zastává koncepci negativní svobody (svobody například od útlaku, cenzury, pronásledování), levice razí koncepci pozitivní svobody (svobody k). Levici proto nestačí mít zakotvené v ústavě například právo na volný pohyb osob přes hranici. Pakliže člověk nemá reálné nástroje k naplnění této svobody (například nemá dost peněz, aby mohl vycestovat), pak je tato svoboda čistě formální, existuje jen na papíře. Proto také levice prosazuje široký balíček sociálních práv – dostupné bydlení, vzdělání, zdravotnictví. Protože ty všechny nám umožňují být co nejvíce svobodní. Pakliže nás nedrtí dluhy, které jsme nahromadili kvůli školnému na vysoké škole anebo kvůli tomu, že jsme měli náročný úraz, jehož operaci nám neuhradila pojišťovna, jsme svobodní – máme více volného času, můžeme si vybírat které práce vezmeme a které nikoliv. Nic nelimituje naše možnosti se svobodně rozvíjet.

Rovnost

Pakliže klademe jako společnost velký důraz na svobodu, téma rovnosti je dost zanedbávané. Často se opakuje, že máme v České republice nejmenší příjmovou nerovnost v Evropě, tak proč se problémem rovnosti zabývat? Příjmovou nerovnost máme sice nejmenší, zato tu majetkovou máme jednu z největších hned po Rusku a Turecku. Máme mnohem více zdaněnou práci než majetek, přičemž ti s nižšími příjmy jsou vysoce zdaněni, díky čemuž nám tu vzniká třída nemajetných, kteří nežijí jako spíše živoří na okraji zájmu společnosti.

Důsledky známe. Nárůst kriminality, epidemie psychických problémů, ale i větší podpora extremistů. Školy na chudších periferiích jsou méně kvalitní než ty v bohatých centrech. O kolik talentů se takto naše společnost vlastně připravuje? Tento problém navíc vytváří chudobu dědičnou. Pokud je chudoba masová, a ona je, jelikož příjmovou chudobou je ohroženo přes 3 miliony lidí, je jisté, že se nejedná o chybu těchto lidí, jak pravice často ráda říká (známý pseudoargument měli se více učit nebo snažit). Majetkové a příjmové nerovnosti nejenže ohrožují svobodu, ale i celkovou stabilitu a funkčnost společnosti.

Bratrství

Levice klade důraz na kolektiv. Člověk se sám nepřivedl na svět, sám se nenaučil mluvit. Už od úsvitu lidského druhu se sdružujeme do kolektivních jednotek, abychom dokázali překonávat společné problémy – ať už šlo o to, jak ulovit mamuta anebo o to, jak zajistit dostatek elektřiny. Nejedná se při tom o „názor“, ale, jak nám zjistila antropologie, jde zkrátka o vědecký fakt (zájemce mohu odkázat na knihu Group Psychology and Political Theory). Pokud tedy něco jde proti lidské přirozenosti, tak je to představa společnosti plné individualit, které proti sobě neustále soutěží. Pravice ráda tuto vizi obhajuje odkazy k přírodě (například slavný humrový argument Jordana Petersona). Jedná se ale o selektivní vybírání faktů. Například je známo, že pokud je v lese jeden strom nemocný, tak mu ostatní stromy mohou skrz kořenový systém posílat výživu, a to dokonce i v případě, když je nemocný strom jiného druhu než ostatní – jinými slovy stromy nejsou rasisté.

Každý z nás se sice rodí s jinými fyzickými vlastnostmi, můžeme mluvit jinou řečí, vyznávat jiné náboženství, mít různé identity. Ale všechny nás spojuje touha po tom vést dobrý a spokojený život, naplnit své sny a zajistit, aby se dobře vedlo i lidem v našem okolí, kteří jsou nám blízcí (přátelé, rodina). A právě to je zdrojem typicky levicového internacionalismu a solidarity. Nemusíme si při tom představovat jen něco monumentálního jako je humanitární pomoc či sociální zabezpečení. Jde i o každodenní činnost popírající logiku zisku, jde o small acts of kidness pokud si můžu vypůjčit tuto krásnou anglickou frázi.


7. listopadu 1917 (podle starého juliánského kalendáře 25. října) probíhá v Rusku Velká říjnová socialistická revoluce. Bolševici sami sebe chápali jako pokračovatele jakobínů a odkazu revoluce francouzské, a proto vydali krátce po svojí revoluci deklaraci práv pracujících a vykořisťovaných lidí, která měla představovat jakési myšlenkové pokračování deklarace práv člověka a občana. Pozdější sovětská ústava v sobě zakotvovala rozsáhlý repertoár sociálních práv – právo na bydlení, na práci, na bezplatné vzdělání a zdravotnictví. Strašidlo komunismu donutilo reagovat všechny státy světa, a tak se postupně ustanovuje to, co známe jako sociální stát či stát blahobytu, který garantuje bezplatné školství i zdravotnictví a spolu se silnými odbory i dobré pracovní podmínky.

Antikomunistický filozof Raymnond Aron ve svojí knize Opium intelektuálů identifikoval později tři klíčové hodnoty levice. Vedle již zmíněné svobody a rovnosti je to i poněkud neintuitivně idea organizace „podle níž mají být samovolně vzniklý řád či anarchie soukromých iniciativ nahrazeny řádem racionálním“. Chaos, který vytváří volný trh, si levice brala na paškál dlouhodobě. Jak píše Albert Einstein ve svém eseji Proč socialismus: „Tím skutečným zdrojem zla je podle mého názoru ekonomická anarchie kapitalistické společnosti, jaká dnes existuje. Vidíme před sebou obrovské společenství výrobců, jehož členové se ustavičně snaží jeden druhého připravit o plody své kolektivní práce.“

Oblíbený příklad, který dávám na svých občasných přednáškách je poušť Atacama, která se v průběhu pár let stala největší skládkou nepoužitého oblečení na světě. To, co se neprodá, se nedá na charitu, ani se pro to nehledá jiné použití – prostě se to vyhodí do chilské pouště. Je to to nejlevnější řešení. A v kapitalismu je zisk a s ním spojovaná redukce nákladů vždy na prvním místě. Nesmyslné plýtvání je přirozeným výsledkem volnotržní anarchie a neexistovalo by, kdyby se ekonomika racionálně plánovala. Řada z nás má slovo plánované hospodářství spojeno s obrazy prázdných obchodů, vtip je totiž v tom, že technologie, která by umožnila efektivní plánování hospodářství vznikla až relativně nedávno, ať už jde o supervýkonné počítače, satelitní technologii a umělou inteligenci – zde můžu odkázat na knihu Kybersocialismus případně na The People’s Republic of Walmart, kde je myšlenka plánování pomocí moderních technologií podrobněji vysvětlena.

Kapitalismus uměle vytváří nedostatek, aby udržoval cenu komodit.

Chci zde, ale zdůraznit ještě jeden bod, který bývá málokdy zmiňován při kritice kapitalismu, totiž umělý nedostatek. Již dnes by výrobní prostředky dokázaly uspokojit všechny základní potřeby každého žijícího člověka na planetě. Například OSN otevřeně přiznává, že produkujeme dost potravin pro nasycení každého. Hladovění by mohlo být věcí temné minulosti, ale je potřeba v rámci logiky kapitalismu udržet ziskovost. A tak kapitalismus uměle vytváří nedostatek, aby udržoval cenu komodit. Tento postřeh nalezneme v pracích Herberta Marcuse a zajímavě s nimi pak pracuje Mark Fisher v Postcapitalistic Desire. V průběhu covidu jsme viděli, že volný trh nebyl schopen zajistit ani dostatečný počet roušek. Lidé si je tak museli šít sami pro sebe a své blízké. Vidíme tedy definitivní pád volnotržního náboženství – trh není reálně ani racionální, ani efektivní…

Antikomunistu Arona v tomto textu uvádím schválně. Byla to výrazná dominance ideje organizace nad ideami rovnosti a svobody, co vydláždilo cestu řadě levicových diktatur ve dvacátém století. To je třeba umět rozpoznat a vyvarovat se toho do budoucna. Navíc ve výčtu hodnot výše si můžete všimnout dalšího těžkého problému. Žádná z nich se nijak přímo netýká vztahu člověka a přírody. To je něco, co levice začala „vychytávat“ až relativně pozdě. Příkladem budiž dnešní nerůstové hnutí či práce japonského ekosocialisty Kohei Saita.

S hospodářským a politickým úpadkem sovětského svazu v průběhu 70. a 80. letech slábla přitažlivost socialismu. Sociální stát na Západě jako hráz před komunismem již nebyl potřeba a stal se snadným terčem nové nastupující ideologie neoliberalismu, podle níž je stát neefektivní a veškeré problémy vyřeší volný trh. Nutno dodat, že neoliberální ideologové ignorovali v průběhu 80. let fakt, že Pinochetovo Chile před hospodářským kolapsem nezachránila úspěšná privatizace, jako spíše stoupající ceny mědi – diktátor se totiž neodvážil privatizovat jako jediné právě státní doly na měď. Jistě, popsat neoliberalismus by bylo tématem na jiný článek, já zde proto jen odkáži na výbornou knihu od Naomi Kleinové Šoková doktrína, která katastrofální sociální a politické dopady této ideologie obsáhle popisuje.

V dnešní době ale socialismus opět budí zájem a na každého člověka, který ihned straší Stalinem připadá další, kterého upřímně zajímá, co socialismus ve 21. století nabízí za řešení.

Německý historik Phillip Ther ve svojí nedávno vydané knize Jiný konec dějin: Eseje o velké transformace po roce 1989 vyjádřil myšlenku pro českého čtenáře vskutku rouhačskou, totiž, že pád komunismu zasadil těžkou ránu západní demokracii, protože zdiskreditoval socialistické myšlení jako alternativu. Západní levicové strany se v průběhu 90. let posunuly do středu a přestaly se zastávat tradičního dělnického voliče a vesele privatizovaly. U nás tak například sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana zprivatizovala bankovní sektor tak dobře, že dnes není v českých rukou jediná významná banka, což vytváří prostor pra masivní odlivy zisků do zahraničí.

V dnešní době ale socialismus opět budí zájem a na každého člověka, který ihned straší Stalinem připadá další, kterého upřímně zajímá, co socialismus ve 21. století nabízí za řešení. Proč tomu tak je? V roce 2008 přišla velká finanční krize, v roce 2015 krize migrační, v roce 2019 začala pandemie a v roce 2022 Rusko podniklo invazi na Ukrajinu – všechny tyto krize nám ukázali, že nežijeme v tom nejlepším možném systému, a že je potřeba alternativa. Tváří v tvář katastrofálnímu selhání sovětského protosocialismu a bankrotu západoevropské sociální demokracie se levice začala redefinovat. Není to snadný proces, ale je potřebný, protože vyjasnění si, co jsou a nejsou levicové hodnoty je jedním z nutných předpokladů pro jakákoliv budoucí politická vítězství.

Ilustrativní je v tomto směru průzkum společnosti Behavio, který zkoumal volební rozhodování při parlamentních volbách roku 2017. Zatímco heslem pravice vysvětlovali lidé volbu stran jako ODS a TOP09, u levicových stran tomu tak nebylo. Lidé nejčastěji pro volbu Sociální demokracie uváděly slova jako program, zodpovědnost, volím, člen a u KSČM program, bez afér, volím, nebylo koho.

Levice jako idea tím pádem nehrála žádnou významnou roli pro volbu a ani heslo program nevyvolává mnoho naděje, jelikož se poslední dobou stává, že program neprezentuje ucelený světonázor, jako, že jde spíše o nákupní seznam různých slibů.

Pokud neumí levice ukázat za čím reálně stojí, tak nemůže mít ani pevné voličské jádro, které by se s jejími hodnotami identifikovalo. Ano, může se snažit přilákat protestního voliče, ale ten, jak je známo, je značně přelétavý. A politika postavená na pouhém protestu bez positivní vize, nemůže být politikou vládnoucího. Proto se nesmíme bát mluvit o tom, kdo jsme a co prosazujeme. A to nehledě na to, jaké jsou zrovna populární nálady. Ruský bolševik Nikolaj Bucharin vězněn Stalinem před svojí popravou napsal: „Lidé, kteří uplatňují praktickou sílu, musí být lidé vyzbrojení myšlenkami. Proto je boj myšlenek tak důležitý, zejména v dobách krize.“

Vítek Prokop

Externí spolupracovník redakce. Autor je člen Předsednictva Celostátního výboru strany Levice.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..