Naše školství je občasně osočováno z výchovy otrockých pracovníků, kteří nemají co přemýšlet a jen „mechanicky“ pracovat. Rád bych tuto tezi vyvrátil, kdybych nevěděl, že minimálně z části se jedná o pravdu. Proč se na základních a středních školách nepřemýšlí a nemluví? Základ k ucelenému přemýšlení je vždy jazyk, ale co když se nevede diskuse. Pokud někde skutečně existuje učitel, který se žáky debatuje, jedná se pouze o osvícenou výjimku. Proč a jak to změnit?
Jste mladí, nemáte si co myslet
Argument, se kterým jsem se již několikrát setkal v kontextu názorů mladých lidí, byl, že studenti se nemají co vyjadřovat na konto dění okolo sebe. Poměrně přesně vystihuje názory českého školství na debatu v rámci výuky odpor některých učitelů jakkoliv naslouchat svým studentům. Pokud si ale nemáme co myslet my, jaké vyšší právo mají ostatní? O tom, co bude, až jednou zestárneme, také nemáme přemýšlet. Společenská hierarchie je důležitá, nikdy se z ní však nesmí stát nástroj pro zamlčování. Každý, kdo někdy četl Orwellova díla (nebo alespoň učebnici dějepisu), ví, kam nepřemýšlení zachází. A snad ani není potřeba být znalcem literatury či dějin, stačí se přece ohlédnout ve svém okolí. Každý najdeme osoby, které mají s vyjádřením vlastních názorů velký problém a také vidíme, jaké problémy to může přinést.
Školství má v lidském životě delikátní postavení a školní docházka je častokrát tím nejvíce formujícím obdobím života. Pokud se již v mládí nenaučíme přemýšlet a vyjadřovat své myšlenky, co budeme dělat potom?
Pozůstatky minulého myšlení
Osobně se domnívám, že odpor našeho školství vůči individuálnímu hodnocení problémů je ještě pozůstatkem myšlení minulého. V dobách socialismu se nepředpokládalo, že by snad lidé uvažovali jako svobodné bytosti a jako individua, a tak i školství drželo stejnou linii. Po pádu režimu, který byl z velké části dílem studentů, se myšlení do škol určitým způsobem vrátilo a po čtyřiceti letech to bylo opravdu osvěžující.
Od té doby se však situace nijak moc nezměnila. Pouze těch pár osvícených učitelů, kteří se rozhodli se svými žáky mluvit, ptát se, naslouchat, tvoří budoucnost pedagogiky v Česku. Těch pár odvážných k tomu nemá ani prostor, lépe řečeno časový rámec, jelikož hodiny založené na strukturovaném přemýšlení prostě nejsou.
Nové předměty jako klíč ke komunikačním kompetencím?
To, že ve školství chybí mnoha předmětům velká časová dotace, je fakt. S předměty spojenými s přemýšlením a utvářením vlastních názorů (základy společenských věd/občanská výchova, dějepis, český jazyk, cizí jazyky) jsou na tom nejlépe na gymnáziích, zejména při pohledu na odborné střední školy, kde je situace žalostná.
Absence společenských věd, které by vedly k utváření vlastních pohledů a názorů, je však v našem školství všudypřítomná. Přitom by bohatě stačilo věnovat – i kdyby jen hodinu týdně – předmětu, ve kterém by se studenti zabývali otázkami společnosti, filozofií a komunikací. Předmět, ve kterém by se studenti naučili skutečně komunikovat na úrovni a také přemýšlet nad problémy konstruktivně, což je vlastnost, která ve společnosti značně chybí. Pokud bychom tedy zařadili do našeho školského repertoáru takový předmět alespoň na středních školách, tak bychom měli teoreticky dosáhnout mnohem lepších znalostí v oblasti lidského myšlení.
Slovo „teoreticky“ je ale velice důležité. Vytvořit předmět, který bude plošně zařazen do výuky všech škol (jako například tělesná výchova), je věc jedna, druhou zůstává praktické provedení. Zásadní u předmětu tohoto charakteru by byla kvalitní příprava pedagogů. Pokud by měl takový předmět vyučovat člověk, jenž vnímá své studenty jako „spodinu“, se kterou se nebude zahazovat, pak by výsledek nebyl nijak kloudný.
Velkým problémem těchto humanitních předmětů je jejich vnímání ve společnosti. Jsou vnímány jako „odpočinkové“. Osobně se domnívám, že například občanská výchova je mnohem důležitější než například matematika či chemie. Musíme si uvědomit, že ve společnosti budeme žít celý život a znát její fungování je prostě důležitější než znát matematické funkce. Tím však neříkám, že jsou tyto znalosti k zahození. Stejně tak spolu budeme muset celý život komunikovat, a pokud nebudeme schopni vyjádřit, co si myslíme, nikdy nebudeme schopni vést tuto zemi do „světlých zítřků“.
Koření liberální demokracie – diskuse
Žijeme ve vyspělé liberální demokracii, a v takové je debata a diskuse něčím naprosto nezbytným. Řeči o planém filozofování nejsou vůbec na místě. Každý jsme svým způsobem filozofem, jen ne vždy dáváme svým myšlenkám ucelený ráz. Školy by měly být tím nejvíce demokratickým a svobodným místem, tak proč v nich nedebatovat, řešit filozofii, komunikovat… To poslední je důležitější, než kdy jindy.
Naše doba je přehlcená informacemi, které však častokrát nemají žádný skutečný rámec, a vyjádřit se větou je v dnešní době internetu pro mnoho mladých lidí nemožné. Můžeme si za to sami? Ne!
Narodili jsme se do doby, která osobní a ucelené komunikaci nijak nepřeje, doby minulé naopak nepřály svobodné komunikaci. Proto je důležitější, než kdy jindy, na školách komunikovat. Umět si své názory obhájit nejde jinak než ovládat komunikaci a nejlepším způsobem, jak tyto schopnosti získat, je debata.
Umělá inteligence a myšlení
V dobách všudypřítomného vlivu umělé inteligence na život je osobní názor, postavený na vlastním uvažování něčím, co zažívá velký úpadek. Podívejme se jen na velkou část slohových prací, zejména na eseje. Umělá inteligence nikdy nedokáže napsat esej stejně kvalitní jako člověk. Člověk ale potřebuje k eseji kvalitní zdroje, které musí kvalitně zpracovat. Dokázat zpracovat informace a utvořit si vlastní názor je něčím naprosto společensky nezbytným.
Chyba není na straně studentů, používajících umělou inteligenci. Naopak největší chybu páchá samotné školství tím, že nedává dostatečný prostor strukturovanému myšlení, které bezpochyby tyto kompetence rozvíjí.
Diskuze, jako cesta k toleranci?
Jako jeden z argumentů pro zlepšení komunikace ve školách, jsem zmínil zachování liberální demokracie, ve které žijeme. Jedním z jejích elementárních vlastností je tolerance. Člověk se tolerantním nerodí, stejně jako se nerodí netolerantním. Ať už jedním či druhým se stáváme v průběhu života. Tolerance obvykle vychází z pochopení. Debata je pro takové pochopení tím absolutně nejdůležitějším. Vidět svět z mnoha perspektiv nám dává tu výhodu, že jsme schopni názory, ale i lidi ve svém okolí respektovat.
Uvědomění si, že svět nefunguje na černobílých motivech, které jsou nám často s naprostou vážností předkládány, by mělo být zásadní. Škola v tomto může velice pomoci. Rozumějme, jedná se o místo, kde se scházejí lidé, kteří by se jinak vůbec nesetkali. Lidé s různými životními zkušenostmi, různými názory a dalšími odlišnostmi. Taková kombinace vytváří prostor, jako stvořený pro debatu a objevování člověka.
Výuka filozofie, coby začátek hledání sama sebe?
Mladý člověk objevuje sám sebe, získává si své názory, utváří si životní postoje. Ucelená debata a diskuse může sloužit jako skvělý prostředek k získání různých perspektiv. Naopak filozofie může dopomoci hledání sebe samého. Postoje, který nám nejvíce vyhovuje, který je pro nás ten nejlepší. Naše osobní filozofie je častokrát tím stěžejním, co nám pomáhá v těžkých životních situacích. Vědět, jaké jsou všechny možnosti přístupu k životu, je něco, co by měl ovládat každý absolvent našeho vzdělávacího systému.
Škodí moc mluvení?
Rozdíl mezi diktaturou a demokracií je v tom, že v diktatuře se nemluví, kdežto naopak v demokracii, jsou rozhodnutí dány společenským konsensem. Říci tím chci to, že bát se mluvení je nejen slabošské, ale i nebezpečné. Pokud se chceme dále posouvat, je debata na školách nevyhnutelná. Snad každý chceme žít ve vyspělé společnosti, v občanské společnosti, kde lidé participují na veřejném dění. Ve společnosti, která se nebojí vystoupit proti nespravedlnostem a věcem popírajícím jejich přesvědčení, je nutné mít kvalitní základ pro sebevyjádření.
Debata jako mimoškolní aktivita?
Většina škol nabízí mimo výuku i mimoškolní aktivity. Ty mohou být různého charakteru, ať už sportovní, jazykové nebo například dramatické. Na stejném principu by mohly existovat i školní debatní kluby, které již na mnoha školách existují. Témata lze nastolovat různá, ať už politická, filozofická nebo společenská.
Mimoškolní aktivita je sice skvělá věc, ale přesto by zde tato činnost měla být nabídnuta v rámci výuky.
Proč debatovat jen v češtině?
Jak zlepšit schopnost mluvení v cizím jazyce? No, přece mluvit. Diskuse se nemusí vést jen v naší mateřštině, ale i v cizích jazycích. Taková diskuse může značně dopomoci jazykovým schopnostem studentů. Mluvím z vlastní zkušenosti, není nad to diskutovat v cizím jazyce. Je vlastně jedno, jakou formou bude diskuse probíhat, zda-li budeme mluvit nebo psát, zásadní je, že se procvičí jazykové schopnosti v přirozených situacích.
Strach z názorů?
Proč už se dávno na školách hojně nedebatuje? Kde jsou ty hodiny, ve kterých by se kvalitním a strukturovaným způsobem přemýšlelo? Pravdou je, že nikdy nebyly. Je to snad díky strachu vrcholných představitelů českého vzdělávání? Diskuse by však nikdy neměla dojít k hádce a vždy by měla být věcná. Naučit se věcně komunikovat je dle mého názoru jeden z nejdůležitějších prvků západní vzdělanosti, přesto se zdá, že naše představitele při pomyšlení na západní způsoby jímá hrůza.
Bude se filozofovat a diskutovat?
Náročná otázka, zatím snad nikdo nepřišel s uceleným návrhem na začlenění podobných předmětů do výuky. Je to snad otázka zbabělosti vedení českého školství? Potřebujeme tvořit kvalitní občanskou společnost, která se nebude obávat diskutovat. Ve veřejné debatě jsme se snad všichni někdy setkali se společensky velice nevybíravými způsoby prezentace vlastních názorů. Pokud bychom se v našich školách učili, jak mezi sebou komunikovat, možná bychom se vyhnuli ničení umění pomocí potravin (tento jev se v naší zemi naštěstí zatím neobjevil) či blokování dopravy na důkaz důležitosti našich názorů, nebo napadání jiných lidí za odlišný názor, či za jakoukoliv odlišnost na ulicích.
Pravdou však zůstává, že české školství má mnoho jiných neduhů, které jsou prostě důležitější, jako například nesmyslné přijímací řízení na střední školy, která by se mělo řešit mnohem rychleji a odvážněji. Největší překážkou postavenou před zavedení těchto předmětů do nabídek všech škol však zůstává pasivita mnoha našich současných i bývalých politiků a také přesvědčení společnosti o neužitečnosti společenských věd.