Dnes je tomu přesně 245 let od okamžiku, kdy zástupci třinácti amerických kolonií ve Philadelphii podepsali dokument, kterým deklarovali nezávislost na britském impériu a položili tak základ Spojeným státům americkým. Jak tomu ale tak bývá, na dějiny se zapomíná a musí se oprášit stará fakta, aby společnost neovládl alternativní historický narativ. Pojďme se na něj podívat.
Když se učitelka při hodině dějepisu zeptá, ve kterém roce vznikly Spojené státy americké, tak pravděpodobně většina nebude vědět. Občas se ale najde pár jedinců, kteří vědí, že to byl rok 1776. Odpovědi by se ovšem v následujících letech mohly změnit na poněkud nečekaný rok 1619 – a to díky Projektu 1619 (The 1619 Project). Ten vytvořili novináři z deníku New York Times a New York Times Magazine pod vedením investigativní novinářky Nikole Hannah-Jonesové, která za tuto práci v roce 2020 získala Pulitzerovu cenu.
Pokud chcete projekt znát do detailu, musíte si buď předplatit New York Times, nebo se aspoň podívat na jejich přednášku na Youtube. Video najdete níže.
Nikole Hannah-Jonesová začíná přednášku velmi silným prohlášením: „Co kdybych vám řekla, že rok 1619 je stejně důležitý pro americký příběh jako rok 1776? Co kdybych vám řekla, že Amerika je země zrozená z ideálu i ze lži?“
Co se vlastně roku 1619 stalo tak významného, že to novinářku vede k tak radikálnímu výstupu? V roce 1619 dorazila do Virginie první otrokářská loď s černými otroky z Afriky. Projekt 1619 se zaměřuje na zdůraznění historické zkušenosti černých Američanů s otroctvím a následné rasové segregace, na čemž není nic špatného. Problém nastává s tím, že se autorka projektu snaží tak urputně svalit vinu na systém, který za otrokářstvím stojí, až naprosto zavrhuje ideály Deklarace nezávislosti a otců zakladatelů a snaží se z otrokářství a rasismu ve Spojených státech udělat určující historickou zkušenost.
„Když byly naše zakládající dokumenty sepsány otrokáři, byly falešné.“
To také zaznělo v jejím projevu. Ne, fakt že Thomas Jefferson napsal do Deklarace nezávislosti, že lidé mají právo na život, svobodu a sledování osobního štěstí, nedělá Deklaraci nezávislosti falešnou. Maximálně to dělá z Thomase Jeffersona pokrytce, neboť skutečně otroky vlastnil. Stejně tak i George Washington, Benjamin Franklin, James Madison a John Jay. Otcové zakladatelé tedy do jisté míry byli pokrytci, ovšem v žádném případě to nebyli hlupáci. Všichni z nich byli (nejspíš) proti otrokářskému systému. Mezi hlavní důvody, proč přesto otroky vlastnili, patří nepochybně fakt, že šlo tehdy o klasický způsob, jak si zachovat socioekonomický status, anebo skutečnost, že řešením tohoto problému by pravděpodobně ohrozili hlavní cíl revoluce, tedy nezávislost na Británii.
„V té době žila jedna pětina tohoto národa v otroctví. Nebyli jsme založeni jako demokracie, ale jako ‚otrokokracie‘. Země ovládaná otrokáři.“
Navazuje krátce poté Nikole Hannah-Jonesová. V dnešní době pozoruji v západní společnosti jednu velkou iluzi – totiž představu, že demokracie je automatickou zárukou toho, že vše bude fungovat ideálně. Naprosto však chybí historická perspektiva. Samozřejmě, kdyby dnes někde existoval stát, ve kterém by bylo zavedené otroctví a ženy a menšiny neměly práva, tak bychom jej neoznačili za demokracii.
Jenže Spojené státy vznikly v poslední čtvrtině 18. století. Demokracie je kompromis, který se ve společnosti rodí nekončící debatou. Staré demokracie, jako jsou Spojené státy a Británie, nám ukazují, že v průběhu dějin probíhá vývoj, který není přímočarý. Má své zatáčky, odbočky, poklesy a vzestupy, ale z dlouhodobé perspektivy lze říct, že Spojené státy rozhodně na své cestě dosáhly velkého pokroku. Kdyby na tom skutečně byly tak špatně, jak tvrdí Nikole Hannah-Jonesová, lze si jen stěží představit, že se o 80 let později na půdě amerického kongresu otázka zrušení otroctví debatovala tak vášnivě, až kvůli tomu země šla do občanské války. To by se v ryze otrokářské společnosti nikdy nemohlo stát, nemohla by se o tom vést ani debata.
Který odkaz Ameriky zvítězí?
Ke konci jejího projevu zazněla ale podle mého názoru velmi podstatná věta, která by neměla zapadnout:
„Jeden z důvodů, proč si myslím, že bylo nutné, aby tento projekt vznikl, byl ten, že se neučíme o dějinách otrokářství v našich školách.“
Tato stinná stránka dějin USA je skutečně něco, čemu by se měla přikládat větší váha. Američané velmi často své dějiny rádi podávají stylem, že měly klady a zápory a nakonec končí dobře, protože vždy na stožár vyvěsí hvězdami posetý prapor a přichází happy end. Toto by pro Spojené státy měl být do příštích let úkol, kterým se skutečně víc přiblíží té tolik zmiňované unii, která bude zahrnovat všechny Američany. Afroameričané totiž mají právo na to cítit historické stigma z otrokářství a rasové segregace.
U této změny by neměl stát pouze Projekt 1619, protože se nesnaží uvést dějiny pravou míru. Namísto toho chce vylíčit americké dějiny jako konstantní útlak menšin bílým mužem a nezmiňuje většinu pozitiv, které se v dějinách Spojených států udály. Projekt 1619 je snahou o vytvoření nového politického narativu, který je ve Spojených státech čím dál populárnější mezi levicovými kruhy převážně mladých lidí či organizacemi jako Black Lives Matter. Zároveň ho už začali zneužívat naši nepřátelé v Moskvě a v Pekingu, kteří se nikomu za hříchy svých pradědů omlouvat nebudou.
Největší potenciální nebezpečí spatřuji v tom, že tento narativ ze Spojených států nedělá zemi, která má své klady a zápory, s nimiž se potýká, ale zemi, kde se bílý člověk neustále musí kajícně omlouvat za hříchy svých pradědů. Paušalizace viny bílého muže však naráží na celou řadu problémů. Jedním z nich například je, že moc dobře víme, jak kontraproduktivní je tato paušalizace v jiných případech. Musí se například všichni muslimové omluvit za každý teroristický útok spáchaný muslimem?
V následujících letech svede Amerika bitvu o to, jestli zvítězí odkaz roku 1776, nebo nový narativ roku 1619 nebo zda dojde k jejich propojení. Bude to buď pokračování příběhu o Americe, která má své chyby, s nimiž se vypořádává, nebo příběh o Americe, která je od základu zkažená kvůli otrokářské minulosti.