V průběhu minulého měsíce se nejbohatší muž planety, Elon Musk, postaral o několik pozoruhodných momentů ve veřejném prostoru. Kontroverzní podnikatel způsobil rozruch, když v projevu po Trumpově inauguraci provedl gesto nápadně připomínající nacistické salutování. Týden nato vystoupil na předvolebním mítinku německé strany Alternativa pro Německo, kterou již předtím několikrát verbálně podpořil, kupříkladu v osobním rozhovoru s předsedkyní strany Alice Weidelovou. Majitel sociální sítě X a společnosti Tesla na sebe nehodlá upozorňovat pouze v rámci tvorby nové agendy pro svůj úřad pro efektivitu činnosti vlády, nýbrž se snaží nastolovat politické trendy v intencích metapopulistické demokracie.
Ve washingtonské hale Capital One Arena, kam se po Trumpově inauguraci 20. ledna přenesly oslavy nástupu nového amerického prezidenta, předvedl Musk během svého projevu kontroverzní gesto, jež připomínalo nacistický pozdrav. Objevily se námitky, že šlo o cíleně provokativní posunek, který má rozvířit debatu a učinit z Muska idol politicky „nekonvenčních“ a alternativních skupin. Ty se sice nezaklínají fašismem, avšak ani jej explicitně neodsuzují. Dle filosofa Tomáše Koblížka však šlo o nacistický pozdrav, jímž Musk vyslal do světa signál, že si bude dělat, co chce, a určovat, co je správné, on sám.
Musk dále promluvil v sobotu 25. ledna na předvolebním mítinku Alternativy pro Německo ve východoněmeckém Halle. V projevu skrze telemost vyjádřil straně sympatie jakožto politickému subjektu, jehož budoucí úspěch může zachránit situaci v Evropě a přítomné vyzval, aby se opět stali hrdými Němci. Muskův projev ovšem neměl cílit pouze na přítomné „falešné přátele obyčejných lidí“, jak členy této strany před šesti lety nazval rakouský politický novinář Robert Misik, nýbrž i na obecný německý étos, jenž se dle něj musí zbavit tíživé viny za zločiny nacistického zřízení, především genocidy spáchané na židovském obyvatelstvu.
Tyto výroky působí pozoruhodně v souvislosti s rozhovorem Elona Muska a předsedkyně Alternativy pro Německo Alice Weidelové, zveřejněném o dva týdny dříve na síti X. V něm se oba účastníci rozhovoru shodli na tom, že vůdce nacistického státu Adolf Hitler byl koneckonců komunista. Nedávné výroky a gesta nejbohatšího člověka planety – a nyní už i politika – tedy mohou působit zmatečně a „roztříštěně“, k čemuž svádí Muskovo image roztěkaného génia. Přeci jen se však můžeme alespoň pokusit o analýzu pozadí, na němž se odehrávají.
Metapopulistická demokracie
Český levicový filosof Michael Hauser ve své loňské publikaci Metapopulistická demokracie: Politika doby přechodu (Filosofia, 2024) postuluje závažnou tezi o tom, v jaké dějinně-politické etapě se nyní nacházíme. Liberální demokracie jakožto soubor politik a mechanismů vzniknuvší zkraje 90. let prodělává nezvratnou krizi. Dle Hausera se ocitáme v jakémsi gramsciovském interregnu, tedy období nestability, během něhož starý způsob vládnutí již zanikl a nový doposud není na stole.
Tento stav mezi politickými mysliteli i jistými částmi mocenských kruhů na Západě vyvolává znejistění. Současný stav nicméně ukazuje, jak velikou chybou bylo ztotožňování liberální demokracie s jakousi demokracií o sobě. Dle Hausera máme na výběr dva způsoby, jak se zachovat – můžeme se obávat konce demokracie, či připustit relativnost jejího liberálního typu. Pakliže zvolíme druhý způsob, otevírá nám to analytické možnosti pro promýšlení nastupujícího typu vládnutí, takzvané metapopulistické demokracie.
Výše uvedený termín představuje Hauserovo originální sousloví. První symptomy metapopulistické demokracie spatřuje v událostech roku 2016, kdy občané Velké Británie v referendu odhlasovali svůj odchod z Evropské unie a voliči ve Spojených státech poprvé prezidentem zvolili Donalda Trumpa. To znamenalo prolínání liberální demokracie a populismu, přičemž v následujících letech již pomalu přestalo být možné rozlišit, co je vlastně co. Vzniká nový systém v něčem se liberální demokracii podobající (např. distribucí hospodářských zdrojů, jež zůstávají ryze v soukromých rukou), avšak v mnoha podstatném také odlišný.
Síla prázdných hesel
Vládce v nastupující metapopulistické demokracii vytváří určitý příběh, jímž se snaží sjednotit rozdělenou společnost. V klasické liberální demokracii se společnost rozštěpila do mnoha skupin a komunit, jež si v ničem nerozuměly. To způsobeno postmoderním myšlením s jeho poučkou o konci velkých příběhů, kterou liberální typ demokracie spolu s neoliberálním náhledem na ekonomiku převzal do své politické praxe. Toto odmítnutí sjednocujícího vyprávění nakonec zmutovalo ve fragmentovanou společnost izolovaných subjektů/ostrovů, které vzájemně nerespektují ani jeden druhého. V takovéto společnosti však vznikl problém – jak efektivně vládnout? Noví politikové typu Donalda Trumpa nabídli řešení.
Již v roce 2016 se Donaldu Trumpovi podařilo sloganem Make America Great Again (Učiňme Ameriku znovu velkou) sjednotit různé skupiny Američanů – od bývalých dělníků v tzv. rezavých pásech, přes část Hispánců a černochů, až po dravé podnikatele typu Elona Muska. Jak ukázala i pozdější praxe Trumpovy administrativy, politik se snaží pomocí podmanivých hesel oslovit různé skupiny napříč politickou orientací či zaměřením (náboženským, etnickým atd.). Problém ovšem spočívá v tom, že tato hesla musí zůstat prázdná. Dle Hausera jde v případě sloganů jako Take Back Control! (z kampaně příznivců Brexitu) či Make America Great Again o jakousi obálku, do které si vkládáme různé vzkazy, či ze kterých určité vzkazy vycházejí.
Pokud by však měl metapopulistický politik určit, co konkrétně jeho heslo znamená, začal by ztrácet voliče a podporu některých sjednocených skupin. Vzkaz musí tudíž zůstat ohebný – jde o promítací plátno, které je nutno zachovat bílé, aby na něj šlo promítnout cokoliv. Úspěšný metapopulistický politik je podle Hausera ten, který dokáže vytvořit nosné a zároveň prázdné heslo, kupříkladu patriotismus či křesťanské hodnoty, tedy dostatečně obecné pojmy, pod nimiž si může řada společenských skupin představovat odlišné věci. To však nebrání alespoň krátkodobému sjednocení různých skupin pod jednu vlajku, neboť ovzduší absence jakýchkoli ideálů v mainstreamové politice liberálně-demokratických dekád se stalo neúnosným.
Provokace, nebo symbolika?
Právě zde může ležet klíč k pochopení projevů Elona Muska. Jeho gesto, provedené v průběhu postinauguračního projevu ve Washingtonu, kdy si pravou rukou sáhl na srdce a následně ji narovnal před sebe, nese rukopis nového přístupu k oslovování mas v metapopulistické demokracii. Sám Musk doposud nevyvrátil žádnou z verzí, kterými se jeho příznivci i odpůrci snažili onen posunek interpretovat. Na svém účtu platformy X pouze celou věc ironizoval koláží, na níž jsou demokratičtí politici, včetně Kamaly Harrisové, ve veřejném prostoru zachyceni s nataženou pravou paží. Tím nechal absolutně volné interpretační pole všem, včetně neonacistů oslavujících návrat hitlerovské gestiky do mainstreamu prostřednictvím Muska, jak na konci ledna poukázal časopis Wired.
Musk se dokonce nevyjádřil ani k apologickému argumentu některých svých příznivců, dle něhož měl v aréně Capitol One předvést dlouho nevyužívaný tzv. „pozdrav vlajce“, pojmenovaný dle autora Slibu věrnosti Spojeným státům americkým Francise Bellamyho. Ten byl ve 40. letech minulého století zapovězen pro podobnost s nacistickým pozdravem. Důvod Muskova mlčení zřejmý – pakliže by své gesto spojil s konkrétním postojem, přišel by o kontroverzi a také část věrných. Je pro něj výhodné mít na své straně jak americké patrioty, tak otevřené neonacisty, byť vzhledem k dějinným souvislostem posledních osmdesáti let v USA nemůže jít o rozporuplnější skupiny.
Umění prázdného plátna
Nastupující trumpovská éra však těží z něčeho, co kupříkladu v putinovské Ruské federaci existuje již dlouhá léta. Vladimir Putin jako správný metapopulista po celou dobu své kariéry zjišťuje, co představuje mezi Rusy nosné téma a co lze na prázdné plátno promítnout za účelem největšího užitku jeho moci. Zkraje svého vládnutí hovořil o Rusku jako prosperující a konkurenceschopné zemi, což mělo posílit pozici neoliberalismu po katastrofě 90. let.
V posledních dekádě však jako hlavní slogan svého vládnutí zvolil vlastenectví. I současný ruský nacionalismus je dosti mlhavý termín, či – s Jacquesem Lacanem řečeno – plovoucí signifikant, neboť se k němu upínají jak ruští nacionalisté, vztahující se k carské tradici, impériu a nenávidící bolševismus, tak sovětští nostalgikové, pro které vrcholem dějin zůstává sovětská epocha. Jde o snahu takto vytvořit sjednocující příběh, ač pouze ve formě rétorické figury či hesla, jež může být neseno silným řetězem signifikantů.
V Rusku tedy nepanuje esencialistická diktatura, jež by usilovala o návrat k pevným identitám. Podobně jako u Vladimira Putina, i v nastupujícím trumpismu, představovaném Elonem Muskem, lze seznat, že metapopulistický politik je rozštěpený subjekt, který musí vnitřně zůstat prázdný a nemůže se navenek ztotožnit s ničím evidentním. Musí hrát roli prázdného plátna, snažit se získat různé sociální skupiny a hovořit jejich řečí; musí žonglovat s různými částmi řetězce signifikantů a logika celého přístupu mu nedovoluje se ukotvit. To koneckonců ukazuje i Muskův postoj k Alternativě pro Německo, za níž se na jednu stranu s vervou staví, aniž by upozorňoval na problematičnost jejího vztahu k nacistické minulosti, zatímco na druhou stranu hovoří na jejím mítinku o nutnosti nacionalistického obratu v německé politice.
Metapopulistická éra politiky nás jistě zavede do spousty rozporuplných zákoutí a myšlenek ztracených v překladu. Přítomnost vnitřní logiky celého systému však nalezneme i zde, a bylo by chybou domnívat se, že zdánlivá protikladnost výroků mocných v politickém prostoru a hra jejich prázdných hesel nemůže přinést objektivní škody. Politický vliv, jejž nyní uzurpuje nejbohatší člověk planety, budiž nám mementem.
