To, co se ještě nedávno zdálo jako nemyslitelný černý scénář z dílny politických populistů, se stalo realitou s vládním razítkem. Kabinet ANO, SPD a Motoristů schválil novelu, která kompletně ruší koncesionářské poplatky a financování České televize a Českého rozhlasu přesouvá přímo pod státní rozpočet. Reakce zevnitř obou institucí byla okamžitá a zcela bezprecedentní. Iniciativa Veřejnoprávně ohlásila výstražnou stávku, která omezí vysílání většiny stanic. Nejde přitom o běžný odborový boj za platy, ale o poslední zoufalou barikádu na obranu redakční autonomie, kterou se současná koalice rozhodla jedním škrtem pera zlikvidovat.
Šéfové obou institucí varují před drastickými dopady. Přechod na rozpočtové financování doprovází plošné seškrtání peněz. ČT má přijít skoro o miliardu a rozhlas o stovky milionů korun, což podle generálního ředitele ČT Hynka Chudárka a šéfa ČRo Reného Zavorala povede k propuštění až 700 lidí a masivnímu omezení programu. Omezení by fatálně zasáhlo původní tvorbu, dokumenty a regionální studia. Vracíme se tímto krokem v čase hluboko před rok 2008, ve kterém se naposledy financování fixovalo na tehdejší systém, aby se média vymanila z přímého vlivu politiků. Nynější vládní krok toto bezpečné prostředí likviduje a hází ČT i ČRo zpátky do éry, kdy budou muset každé podzimní rozpočtové období „škemrat“ u poslanců o peníze na další rok. Pro jakoukoli budoucí populistickou garnituru je to splněný sen. Dostávají do ruky finanční vodítko, na kterém mohou kritické novináře škrtit podle potřeby. Stačí jedna nepohodlná investigativní reportáž a státní rozpočet pro média se pod záminkou „nutných úspor“ zkrátí o další miliardu.
Premiér Andrej Babiš i ministr kultury Oto Klempíř se snaží celou věc bagatelizovat. Babiš novinářům přímo vmetl, že „obě instituce neprojevily žádný zájem na tom, aby šetřily“, a Klempíř dodal, že nižší rozpočet prý pouze „zvýší tlak na kvalitu“. To je však jen cynická zástěrka. Vládní PR mašinerie se pokouší tento krok prodat jako sociální pomoc a bohulibou úlevu pro peněženky občanů. To je však čistá daňová iluze. Státní rozpočet nevzniká ve vzduchoprázdnu a nemá žádné vlastní peníze. Je plněn z daní těch samých občanů a firem. Lidé tak chod veřejnoprávních médií ze svých kapes zaplatí i nadále prostřednictvím DPH nebo daní z příjmů, jen s tím rozdílem, že nad svými penězi ztratí přímou kontrolu. Vláda jim sice opticky škrtla jednu položku z účtu, ale jako bonus jim vzala jistotu nezávislého zpravodajství. Občan tak v této vládní směně nezískal vůbec nic, jen ztratil institucionální pojistku svobodného slova.
Je naprosto alarmující, jakým směrem se současná vládní garnitura tímto krokem vydává. Namísto posilování demokratických institucí volí cestu, kterou dobře známe z autoritářských režimů směrem na východ od našich hranic. Tedy ekonomické vyhladovění a následné podmanění kritických hlasů. Systematické rozebírání nejstabilnějších pilířů českého mediálního prostoru pod heslem „úspor“ je hazardem s budoucností nás všech. Vyhlášení stávky je za této situace naprosto legitimní formou odporu. Veřejnoprávní média nejsou státní hračkou ani položkou na předvolebním nákupním seznamu. Pokud tuto novelu v nadcházejících týdnech nezastaví parlament, neodejdou z Kavčích hor a Vinohrad jen stovky špičkových profesionálů, ale definitivně zmizí jistota, že náš stát dokáže nebo vůbec chce garantovat svobodu slova.