„Nesoudíme. Pomáháme.“ Tak zní motto českého spolku Hnutí Pro život, která je významnou tváří české protipotratové sféry. Je však nebezpečnější potrat, nebo jeho zákaz? Předsudky vůči interrupcím a jejich dopad na ženy analyzuji v následující eseji.
Během telefonátu se spolkem Hnutí Pro život jsem se nedozvěděla nic než nekonečné odkazování na jeho webovou stránku. Dostala jsem od něj informaci, že se zabývá pouze podporou matek, avšak z médií i analýz víme, že se spolek snaží moralizovat společnost, personifikuje lidský zárodek a vytváří nátlak v politice.
Svědky tohoto lobbování jsme mohli být například na začátku minulého roku, kdy se poslanci Romana Bělohlávková (KDU-ČSL), Zdenka Němečková Crkvenjaš (ODS) a Jan Kuchař (STAN) snažili na požadavek organizace Hnutí pro Život prosadit nový legislativní návrh, jenž měl zavést povinný text s varováním na těhotenských testech, v přesném znění „Výrobce těhotenských testů je povinen opatřit obal s vizuálně zřetelným upozorněním na internetové stránky poradenství sociálního a právního charakteru zaměřeného na zachování těhotenství“.
Pokud by výrobce varování nenatiskl, čelil by pokutě dvě stě milionů korun. Kromě varování chtěl ale spolek Hnutí Pro život prosadit i jméno své organizace na obalu. „Úspěšně lobbujeme v Parlamentu, aby měli gynekologové proplacené konzultace, když ženám rozmluví potrat. Spolupracujeme s výrobci těhotenských testů, aby naši help-linku propagovali v jejich baleních.“ V mém telefonátu však osoba nespolupracovala a tvrdila, že se hnutí zaměřuje pouze na pomoc těhotným matkám. Toto nás přivádí k otázce, zda zákaz interrupcí neohrožuje i ženy?
Interrupci, (UUT, UPT) neboli umělé přerušení těhotenství, je podle české legislativy umožněno podstoupit do dvanáctého týdne těhotenství. Můžeme ji rozdělit dle provedení a časového rozmezí od početí na několik druhů. První možností, která platí do 8. týdne těhotenství, je chemická interrupce. Tato forma interrupce probíhá užitím dvou potratových pilulek v rozmezí jednoho až dvou dnů. Přestože je šetrnější oproti chirurgickým zákrokům, pořád může vyvolat silné a nebezpečné krvácení a bolesti.
Chirurgické provedení probíhá buď odsáním děložní sliznice neboli miniinterrupce, nebo pomocí kyretáže pod celkovou anestezií. Pokud lékař zjistí, že plod je v děloze geneticky vážně poškozen či postižen, žena má na jeho doporučení od 13. do 24. týdne těhotenství nárok podstoupit medicinský potrat. Jednoduše, umělým vyvoláním kontrakcí žena porodí mrtvé dítě.
Jak interrupce ohrožuje ženu? Ohrožuje ji vůbec? Zaprvé, pokud má žena negativní Rh faktor, je zde zvýšené riziko komplikací při dalším těhotenství. Ženě, která potratila, se proto podávají anti-D protilátky, bílkoviny, které vznikají při kontaktu s Rh pozitivní krví, ke které Rh negativní jedinec nemá přístup. V raných fázích po interrupci může vše vypadat ještě zdánlivě mírně. Postinterrupční bolesti může doprovázet mírné špinění či dočasná ztráta menstruace, vše je však individuální.
Největší riziko však představuje infekce. Kvůli složitému zákroku a otevření děložního hrdla je možné, že se bakterie dostanou dovnitř dělohy a způsobí tím škody. Avšak tyto komplikace jsou díky dnešní hygienické pokročilosti vzácné. V rámci operace je riziko narušení děložní sliznice a riziko ztráty krve. Mezi hlavní pozdější komplikace, které mohou nastat po zákroku, jsou záněty dělohy.
Pokud se tento zánět rozšíří dále, může dojít až k vejcovodům, které srostou a neumožní další těhotenství. Může dojít i k povolení děložního hrdla, které poté způsobuje časté potraty při dalších početích. Jediným řešením při těchto situacích je poté umělé oplodnění (IVF). Interrupce tedy na ženách nezanechává jen fyzickou újmu, ale i psychickou, primárně ze sekundární neplodnosti a výčitkám po interrupci. Přeci jen to je náročný a nešetrný zákrok.
Avšak není ještě větším nebezpečím interrupce zakázat? Z čistě historického hlediska víme, že k interrupcím docházelo vždy a všude, i pokud byly zakázány například z náboženských důvodů. Interrupce pomocí jehel a háčků dodnes způsobují 13% úmrtnost, převážně v nevyspělých zemích. Dle analýz WHO (Světová zdravotnická organizace při OSN) je 45 % potratů nebezpečných. Proč je toto procento tak vysoké?
V některých zemích, kde je interrupce zakázaná, stále dochází k potratům, ale dějí se doma nebo v provizorních pracovištích. Představa, že se tyto jevy dějí daleko od nás, je pouze zdánlivá. Pokud se podíváme na našeho souseda, Polsko, umělý potrat je zde kvůli křesťanským a konzervativním hodnotám zakázán. Polská žena Izabela měla v 22. týdnu komplikace v těhotenství a doktoři odmítali potrat provést. Izabela zemřela na následky septického šoku.
V některých státech USA jsou případy ještě častější, po prvním roce zákazu interrupcí se úmrtnost související s těhotenstvím zvedla o 7 %. 62,7 milionu žen žije pod zákony, které zakazují interrupce, analýzy prokazují, že úmrtnost těhotných žen a dívek stoupá. Například těhotné matky v Texasu mají 1,6krát vyšší šanci zemřít než ženy, které žijí ve státech s povolenou interrupcí. Pokud se podíváme na obecné analýzy WHO, ženy, kterým interrupce není umožněna, čelí nedokonalým potratům, zvýšenému riziku infekce, porušení dělohy a dalších pohlavních orgánů, silnému krvácení a v nejtragičtějších případech ke smrti.
I když důsledky potratů a komplikací v zemích, kde jsou umělé potraty zakázané, mohou vypadat podobně, důležitá je zde kvantita. Data prokazují, že ženy, kterým je právo umělého potratu odebráno, jsou mnohem více náchylné ke komplikacím a vedlejším účinkům interrupcí. Zde tedy nemluví můj osobní názor, ale fakta, analýzy, procenta a data – mnohem větším nebezpečím než samotný potrat je ho zakázat.
Samotný zákrok sice s sebou přináší nebezpečí a komplikace, potraty se ale budou provádět dále i pod zákazem. Morální a náboženské otázky by zde měly jít stranou a primárně by mělo být chráněno právo žen na potrat. Náboženství bychom sice měli respektovat, ale zde už nejde o „vraždu dítěte“, ale o ohrožení života potenciální matky. Dle Hnutí Pro život „je člověk člověkem od početí, bez ohledu, zda má pět milimetrů nebo metr osmdesát, je mu týden, nebo sto let. Smrt nemá konečné slovo.“
Není to však smrt, kdo má poslední slovo, ale právě legislativa. A ta by měla potraty umožňovat. Etické teorie jsou spekulativní, ale fakta mluví za vše. Ženy by měly být chráněny už jen kvůli jejich bezpečí.