Jednou z dílčích pozoruhodností, jež přinesl víkendový sjezd – nyní už – Sociální demokracie, bylo zvolení předsedy Mladých sociálních demokratů Lukáše Ulrycha (na fotce druhý zprava) místopředsedou strany. Stalo se poprvé od roku 1989, že by předseda mládežnické politické organizace zasednul v nejužším vedení mateřské strany.
V rámci české politiky přitom mládežnické odnože politických stran patří dlouhodobě za outsidery se zcela minimálním vlivem. Ačkoliv se některým z nich daří vychovávat a vysílat do vysoké politiky pozdější výrazné tváře – současný ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL), ministr kultury Martin Baxa (ODS), europoslanec Jiří Pospíšil (TOP 09), někdejší premiér Stanislav Gross (ČSSD) či vicepremiér a exministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), ti všichni vzešli z Mladých lidovců, Mladých konzervativců či Mladých sociálních demokratů – slova a prostoru se jim v rámci mateřských stran vesměs nedostává.
Žádnému z předsedů mládežnických organizací se dosud nepovedlo dosáhnout na post ve stranickém vedení či na výraznější politickou funkci. Ukazuje se, že Mladí sociální demokraté jsou skutečně aktivní a mobilizovaní a mají zájem pracovat pro svou stranu, jakkoliv upadající a s mrzkými vyhlídkami. A že jsou schopni generovat výrazné osobnosti schopné konkurovat letitým stranickým kádrům a představovat alespoň nepatrnou naději.
Byť si samozřejmě nemusíme dělat iluze, že by podobná personální obměna, která vynesla do čela Michala Šmardu a dala prostor Mladým sociálním demokratům, proběhla, kdyby se sociální demokracie držela jakž takž na pokraji života a utrhla by v posledních sněmovních volbách alespoň něco přes pět procent a loni pár desítek lokálních zastupitelských mandátů navíc.
Mládežnických politických líhní je v Česku spousta a svou vlastní má kde kdo, od vládních stran, přes opoziční hnutí až po severočeské neonacisty Tomáše Vandase. Často jde však o organizace omezené a marginální, s kolísavou aktivitou a nízkým počtem členů, které se s podobnými masovými stranickými spolky mládežníků třeba v sousedním Německu či v Rakousku nedají vůbec srovnávat.
Do značné míry je to samozřejmě obecnou bídou a slabou tradicí českého stranického systému a nedlouhé přítomnosti stran jako demokratických těles, institucí, stimulující otevřený charakter státu. Platí totiž, že jaké strany, takové jejich mládežnické organizace.
Pokud je politický subjekt prázdnou schránkou, konstruktem politického marketingu, který slouží coby formální základna pro ospravedlnění politického podnikání svého předsedy, zakladatele, majitele, jako je tomu u Andreje Babiše a Tomia Okamury, těžko čekat, že s jejich fasádovými mládežnickými organizacemi tomu bude jinak.
Ale i z druhé strany: jestliže jsou obecně politické strany nikoliv masového charakteru, ale spíš svého druhu soubory lokálních mafií s omezeným počtem členů a vysokým rizikem uchvácení velkým byznysem, nemůžeme čekat, že mladí politici – rozuměj konkurenti v boji o funkce – tu budou vítáni s otevřenou náručí.
Anabáze české sociální demokracie slouží v příručkách politických stratégů jistě po všech stránkách jako odstrašující příklad. Pokud by se však politici sněmovních stran měli inspirovat v jedné jediné věci, je to prostor, jaký tu zvláště v posledních měsících dostávají mladí politici.
