Cizí jazyky – někteří je milují, pro jiné je tento obor strašákem, kterému se snaží vyhnout. Přitom je v dnešní době nepopiratelné, že jejich znalost je klíčovým předpokladem pro uplatnění na pracovním trhu jednadvacátého století. Jazyky bychom rovněž mohli pokládat za faktor rozvoje člověka. Říká se, že „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“, v době globalizace je tato fráze aktuálnější než kdy dřív. Znalost jazyků umožnuje poznání nových perspektiv, kulturní a osobnostní obohacení. Na tomto místě je nutné položit si otázku, do jaké míry a jakým způsobem na tento trend reaguje české školství. Je schopné těmto nárokům dostát?

Jak vypadá současný způsob výuky?

První kontakt s cizím jazykem mají čeští školáci ve většině případů ve třetí třídě na základní škole, a to s angličtinou. Samozřejmě existují rovněž možnosti vzdělávání, které nabízí dřívější kontakt s cizím jazykem, například bilinguální školky či jesle. Problémem ale zůstává, že jsou většinou placené. Cena za měsíc se může v pražské bilinguální školce vyšplhat až na dvacet tisíc korun. Toto si samozřejmě nemohou dovolit všichni. Již v takto nízkém věku by se děti mohly setkat s tím, že jazykové znalosti jsou závislé na penězích.

S druhým cizím jazykem jsou pak studenti konfrontovaní v osmé třídě, na výběr mají mezi němčinou, španělštinou, francouzštinou a ruštinou. Hodinová dotace je na nebilinguálních školách tři hodiny výuky jazyka, dodatečně k tomu přichází hodiny konverzace. To by se mohlo zdát dostačující pro to, aby se studenti jazyk naučili.

Je tomu ale skutečně tak? Tady již situace není jednoznačná. Velkým problémem zůstává, že je velký důraz kladen na práci s učebnicemi, učení se gramatiky a slovíček nazpaměť. V této konstelaci to má za následek, že se studenti učí jazyk kvůli známkám nebo aby odmaturovali. V této chvíli se ztrácí vlastní smysl učení jazyků, za který pokládám poznávání kultury zemí, jejichž jazyk se učím. Samozřejmě netvrdím, že se ve vzdělávacím systému nenajdou výjimky v přístupu vyučování jazyků. Jsou tady. Většinou je ale rozhodující přístup vyučujícího a jeho chuť experimentovat, vyzkoušet něco nového a odklonit se od zavedených učebních rituálů.

Co by se dalo dělat lépe?

V čem by tedy měla spočívat „správná“ výuka jazyků? Slovo správná je poměrně problematické, protože každému z nás vyhovuje jiný způsob učení a především ve škole je tedy nutné najít kompromis, rovnováhu mezi učebními styly každého studenta.

Především bychom studenty měli motivovat k poznávání jazyka přirozenou formou, ke zpracování projektů o tématech, která je zajímají. Rovněž by studenti měli pracovat ve skupinkách, spolupracovat a snažit se použít jazyk v běžné konverzační praxi, ne pouze učením frází a slovíček. Inspirací by v tomto případě mohla být metoda tzv. jazykové imerze, která je založena na „obráceném“ učení jazyka, ve kterém se studenti učí cizí jazyk přirozeným způsobem. Tato metoda bývá používána například v pohraničních bilinguálních oblastech, kde je dvojjazyčnost žádána, v běžném českém školním prostředí by tento způsob nejspíše nebyl proveditelný, ale mohl by sloužit jako inspirace.