„Dřív jsem si říkala, že překročit 30 let věku přece není nic strašného. Pak mi najednou bylo 29 a sama jsem ten stres a úzkost pocítila. A došlo mi i kvůli čemu – najednou jako by člověka zavalil příval podprahových sdělení z okolí. Lidem přijde divné, když žena v tomto věku nemá dům, manžela, dítě a stabilní kariéru. Nikdy jsem nevěřila těm nezadaným lidem, kteří tvrdili, že se bez partnera mají dobře. Zabralo mi hodně času, než jsem pochopila, že to tak skutečně může být. Momentálně jsem nezadaná a velmi šťastná. Říkám tomu, že jsem sama sobě partnerkou,” prohlásila britská herečka, představitelka Hermiony z filmů o Harrym Potterovi Emma Watson koncem loňského roku v rozhovoru pro časopis Vogue. Vyjádření se stalo virálním a způsobilo poprask v médiích i na sociálních sítích.
Známá feministka si vysloužila řadu pochvalných reakcí. Pomáhá bořit předsudky vůči lidem, kteří se svůj život rozhodli žít jinak než velká většina společnosti a cítí se nejlépe zkrátka sami se sebou. A taky ukazuje, že i žena může být silná a nezávislá a nemusí k životu potřebovat muže.
Být sám jako přednost a hodnota
Britská herečka tak vyzvedla opomíjené téma lidí žijících šťastně a dobrovolně bez partnerů. Kolik takových lidí přesně je, není známo (žádné podobné výzkumy pokud známo dosud neproběhly), nicméně je jich zřejmě mnohem víc, než si je společnost ochotna připustit. Co si na tom „být sami” někteří lidé tak cení? Záleží pochopitelně na osobním nastavení mysli jednotlivce, většina se ale shoduje na pocitu nezávislosti, na tom, že jsou rádi jenom spolu sami se sebou a nemusejí se stále na někoho ohlížet a koordinovat s partnerem své plány. Velmi často jde o introverty a osobnosti, pro něž jsou svoboda a nezávislost důležité. Někteří také tvrdí, že se jim současná podoba podoba „lásky”, zprofanovaná sociálními médii, příčí.
Emma Watson byla jedna z mála známých lidí, kteří v poslední době ke komunitě „bez partnerů” přihlásili. Boj za lidská práva v oblasti sexuality a partnerství se ve světě totiž povětšinou „omezuje” na boj za to, aby mohly sexuální menšiny (především homosexuálové) žít plnohodnotný rodinný život se svým partnerem. O lidech, kteří žijí dobrovolně bez partnera a cítí se tak šťastní, panují totiž ve společnosti široce rozšířené stereotypní předsudky.
Asexuál nebo homosexuál? Předsudky
V učebnici Základů společenských věd pro gymnázia a střední školy jsem se nedávno dočetl, že člověk, který ve 20 letech nemá partnera a nezačíná budovat rodinu, je buď asexuál, nebo trpí psychickou poruchou. O lidech bez partnera, kteří deklarují, že současný stav jim zcela vyhovuje, si často myslíme, že ve skutečnosti po partnerovi touží, ale nemohou nikoho najít, a proto si „vymýšlejí”, že jsou šťastní. Případně, že jen skrývají svou homosexualitu.
Bohužel je tento stereotyp často podporovaný i médii. Při rychlém googlování najdete spoustu dokazů na články s radami Jak být šťastný I BEZ partnera (jako by snad osobní pocit štěstí nutně stál a padal s tím, zda máte přítele/přítelkyni), články přibližující životní nastavení lidí, kteří jsou „partnery sami sobě”, bohužel téměř neexistují.
Ačkoliv předsudky vůči sexuálním menšinám či zastaralé představy některých mužů o jejich postavení k ženám se s 21. stoletím daří pomalu bořit, o konzervativním vzorci „po dvacítce si musíš najít partnera a založit rodinu” to neplatí. Dost často jej přiživují konzervativní politici (jako nedávno třeba premiér Andrej Babiš svým výrokem, že ženy by měly poprvé rodit průměru už ve 24 letech, čímž se dostáváme k dalšímu, souvisejícímu problému, a to kloubení budování rodinného života a kariéry u žen – na ženy, které se rozhodnou místo rodiny zasvětit život kariéře je rovněž v široké společnosti negativně pohlíženo jako na „kariéristky”). Jak zmiňuje v úvodu Emma Watson, člověk bez partnera pociťuje ve svém okolí, ze strany rodiny i kamarádů jakési nenápadné náznaky a tlaky, že „ve svém věku už by si měl/a někoho najít a zakládat rodinu”.
„Někoho si konečně najdi, brzo už tě nikdo nebude chtít”
Čtenář podobné poznámky jistě zná: „až budeš mít jednou manžela/manželku”, „až budeš mít vlastní děti” atp. Mnoho lidí se potom cítí ve stresu a přijmou hluboce zakořeněný názor, že „mít někoho je normální”. Často si pak hledají partnera a žijí ve vztahu, ačkoliv se v něm necítí šťastní, a to jenom proto, aby se, když trochu nadsadíme, babička mohla těšit, jak bude hlídat vnoučata a příbuzní mohli na rodinných oslavách vychvalovat, jak jim to sluší. A aby se všichni zase utvrdili v tom, že mít někoho je normální, to je přece jasná věc a každý na to nakonec přijde.
Je samozřejmě otázka, do jaké míry to opravdu normální je (ačkoliv, jak potvrzují vědci, ve skutečnosti je institut manželství/partnerství, který je základní jednotkou našeho života, pro člověka dost nepřirozený, jakkoliv jsme na něm založili naši civilizaci – může to znít bizarně a kontroverzně, ale nemít partnera a zkrátka si jenom anonymně „užívat” pohlavní styk s více partnery je skutečně „správně” a příroda nás takto „naprogramovala”) a do jaké míry jde jenom o společenský stereotypní konstrukt.
Závěrem, respektujme, že někdo zkrátka hledí na život jinak než my. Změna bude zřejmě obtížná (vysvětlete lidem, že to celou svou historii s důrazem na partnerství „dělali špatně” a kolem soužití dvou lidí se svět ve skutečnosti netočí, ačkoliv kultura a náboženství nás naučily si to myslet). Pro začátek stačí málo: zkusme si dvakrát rozmyslet, než někomu zdůrazníme, že by si ve svém věku „měl někoho najít”, jakkoliv to s ním myslíme dobře. Shrnuto, zkusme se řídit mantrou kulturního liberalismu: „ať si každý žije způsobem, jakým chce” a uvědomit si, že náš způsob života nemusí někomu jinému vyhovovat a proto mu ho nemusíme vnucovat. I když je to někdy těžké.