V kontextu posledních dní se český národ profiluje neuvěřitelně schopně. Tam, kde vláda nebyla s to zajistit pomůcky zdravotníkům, čeští občané zodpovědně šijí roušky, firmy na vlastních 3D tiskárnách tisknou štíty pro lékaře a společnosti míchají vlastní dezinfekce. Bohužel ale v zákrytu lidské dobroty bují něco dalšího. Něco znepokojivého. Hrozí nám, že s nasazením roušek přijdeme o zdravý rozum.
Panika a strach jsou nejúrodnější půdou pro nejhorší lidské vlastnosti. Vše potlačované, co se v nás skrývalo desítky let, může nyní svobodně vytéci na povrch. Stačilo pár týdnů a opět jsou opěvovány pozůstatky minulého režimu jako udavačství a donášení na kohokoliv – kolemjdoucí i vlastní sousedy.
Znovu tleskáme omezování svobody i když často postrádá logiku. A ze stále více koutů společnosti se ozývají návrhy na trvale omezení demokracie – věčně uzavřené hranice, výstup z Evropské unie, zákazy vycházení a podobně. Do toho populistickým stranám neustále rostou volební preference. Ti nejradikálnější mají čím dál více prostoru a rozumná řešení se zametají pod koberec.
Jak rychle najít univerzálního protivníka
Stejně jako u každé katastrofy, tak i u virů, je samozřejmě nutné okamžitě najít viníka. Jenže u koronaviru není, na rozdíl od války nebo terorismu, možné s jistotou ukázat na skupinu těch zodpovědných. Lidem se přesto musí někdo předhodit.
Tak se ze dne na den stali obětními beránky nejprve lyžaři z Itálie, jejichž největší chybou byla nešťastná volba termínu dovolené. Tito lidé odjeli do zcela bezpečné země, která se ovšem během týdne proměnila v ohnisko nákazy. To, že někteří čeští občané by je v cizině nechali nejraději uvězněné na věky věků, snad ani nestojí za komentář. A tak se naše populace dělí na ty správné, co zůstali o prázdninách doma, a ty špatné, kteří odjeli lyžovat.
Dalšími, na které lze snadno svádět vinu, jsou obyčejní pracovníci, kteří za zaměstnáním dojíždí do zahraničí. Najednou nikoho nezajímá, že přes 50 000 Čechů je pro ekonomiku zásadní a není pro ně reálné kvůli koronaviru preventivně dát výpověď. Zásadním proviněním je, že cestují, a tím jsou nebezpeční.
Načež jsou viníci ze všech cizinců nebo cestovatelů, kteří si letos vůbec dovolili takovou troufalost, jakou je výjezd z České republiky.
Bez roušky ani na balkón
V pandemické hysterii je úhlavním nepřítelem skoro každý, kdo vybočí z řady. Jak jinak vysvětlit denně desítky telefonátů na policii kvůli každé (na minutu) sundané roušce? Pouhá procházka přírodou přece nemusí být cestou hanby. Sundat si během sportu v odlehlém místě roušku není ublížení na zdraví. To, že člověk nevydrží sedět měsíc v bytě není zločinem a vyjít do parku za sluncem také ne. Současné dění Česku vzbuzuje hrůzu – fotky lidí v parku veřejně na internetu, zběsilý lynč, nadávky… Přitom největším nebezpečím není člověk bez roušky na vlastním balkóně, ale to, co s lidmi může udělat strach.
Jsme schopný národ, který si i v těžkých situacích dokáže poradit, i když sama vláda pomocnou ruku nepodá. Tak se nenechme zaslepit strachem, ať na sebe potom můžeme být pyšní. Ať se poté, co všechno skončí, můžeme na situaci podívat jako na vlastní úspěch. Vítězství totiž je možné, ale jen pokud cestou nepřijdeme o základní morální hodnoty.
